Závěrečné shrnutí: staří a současní Egypťané – dvě odlišné rasy
Dnes existuje politicky korektní tendence tvrdit, že dnešní obyvatelstvo Orientu a Středomoří se neliší od lidí, kteří v těchto oblastech vytvořili vyspělé starověké kultury – což se týká i Egypta. Tomuto bludu podlehlo i mnoho zkušených historiků a dnes ho v různých nenápadných poznámkách šíří mezi veřejnost, např. Lalouettová (2009, s. 23): „… chceme-li si představit starověkého Egypťana, stačí se podívat na lidi, které dnes potkáváme v ulicích Káhiry, Luxoru nebo Asuánu.“
Antropologické hledisko a genetické nálezy
V případě Egypťanů se rovnostářům navíc nabízí tvrzení, že jako kdysi tak i dnes se většina Egypťanů dá zařadit do mediteránní rasové kategorie. To je však zavádějící tvrzení, neboť platí pouze v případě, kdy mediteránní skupinu pojímáme velmi široce a tak obsahuje velké množství různých subtypů, které se dost liší. Navíc toto dělení pochází z dřívějších dob, kdy neexistoval genetický výzkum a je založeno jen na kosterní evidenci a některých vnějších charakteristikách, což není dostatečné vodítko. Podstatnější je moderní výzkum genetické identity dané skupiny a s tím související její vrozené rysy jako výše inteligence, povahové rysy (mentalita) atd. Ty jsou pro kulturní předpoklady dané skupiny rozhodující. Pro ilustraci – stejně zavádějící je dnešní politicky korektní tendence tvrdit, že můžeme Evropany, Indy a Araby zařadit do jedné „europoidní“ kategorie. Každému soudnému člověku je zřejmé, že tyto skupiny se od sebe dost výrazně liší. Stejně tak kdybychom nějak mohli vzkřísit starověké Egypťany a porovnat je se současnými, určitě bychom zjistili, že jsou to dvě odlišné skupiny lidí (pokud jde o jejich mentalitu, průměrné IQ apod.). Nakonec i podle určitých antropologických rysů (jako barva oči nebo určité rysy tváře) by mezi nimi byly patrné rozdíly. Jak jsme viděli výše, zjevně jsou mezi oběma skupinami i rozdíly ve velikosti mozku a tím i v intelektové kapacitě a schopnosti vytvářet civilizaci.
Mimo jakoukoli pochybnost je rovněž fakt, že v umění a literatuře se bílí Egypťané od semitů jasně odlišovali; brali je jako cizí etnickou skupinu, nazývajíc je „obyvateli písků“, což ostatně potvrzuje semitský původ pouštních nomádských kmenů, často loupících na karavanních stezkách. Bývají popisováni společně s černochy jako nepřátelé Egypta či jako cizí žoldnéřské síly v egyptských službách (o tomto viz dále).
Genetické výzkumy potvrdily (viz výše) jasnou odlišnost bělošské mediteránní podskupiny a semitské populační skupiny. Posledním bílým národem mediteránního typu jsou Baskové v severním Španělsku. Díky nim je možné srovnání se semitskými národy. Na základě výzkumu Y- chromozomů, které se dědí po mužské linii, lze jasně odlišit semitské středovýchodní haplogrupy, které převažují na celém Středním a Blízkém východě včetně Egypta a bělošské haplogrupy, které jsou v obdobné míře zastoupeny jak u mediteránních Basků, tak u bílých evropských národů, které nejsou mediteránního typu. Z toho je patrné, že původní mediteráni, kteří žili i v Egyptě, mají geneticky mnohem blíže k Evropanům než k semitům, kteří v Egyptě převažují dnes.
V každém případě, egyptská civilizace nebyla semitského původu a její tvůrci se tak či onak od semitů lišili. Zamarovský píše (1975, s. 135): „… teorie o ‚asijském‘ či přímo ‚semitském‘ původu starých Egypťanů nebyly nikdy přesvědčivé a dnes jsou již překonány.“
Koneckonců však i kosterní evidence napovídá, že dnešní „mediteránní“ populace Egypta není stejná jako mediteránní složka obyvatel starého Egypta (která byla převažující) – ve skutečnosti britský antropolog Morant (in Malkowski, 2007, s. 260) na základě studia koster píše, že většina obyvatel starověkého Egypta patřila k dnes již vymřelému typu středomořského člověka.
Celková rasová skladba a pigmentace starověkých Egypťanů
U většiny starověkých Egypťanů byla pigmentace zjevně trochu tmavší než u dnešních Evropanů: kůže poněkud tmavší olivově bílá. Zde se však jako zkreslující vliv uplatňoval i vliv životního stylu – většina Egypťanů byli rolníci pracující na poli, vystaveni slunci. Proto zbarvení kůže Egypťanů mohlo být přirozeně světlejší, než jak se nám může zdát. Vlasy měli převážně černé až hnědé, oči rovněž – to odpovídá převaze mediteránů v tehdejší populaci. To vše potvrzují umělecké výjevy. V každém případě to však byli bílí lidé tohoto typu, který se ostatně v menších počtech dodnes vyskytuje v některých částech Evropy (ačkoli egyptští mediteráni byli trochu jiní než evropští).
Ovšem zejména u vládnoucích tříd existoval častější výskyt světlejší kůže a světlé vlasy a oči. To můžeme brát jako důkaz silného kromaňonského elementu mezi vládnoucími vrstvami – zejména v dřívějším období Egypta (který byl dokonce v dávných dobách v nilském údolí jediný či převažující, jak potvrzují třeba Malkowski /2007/, Budge /1902/ nebo Groh /1935/ – viz úvodní pasáž o dávné kromaňonské elitě stojící u zrodu egyptské civilizace). A zřejmě to lze brát jako doklad i nějakých alpinských a nordických typů, které v elitách začaly být více zastoupeny zase v dobách pozdějších. V případě světlého zbarvení kůže u šlechty však mohl hrát roli i odlišný životní styl (její příslušníci se před sluncem chránili a určitě nepracovali na poli). Občasný výskyt světlejší pigmentace se v egyptském umění vyskytuje v některých případech i bez přímé návaznosti na sociální rozvrstvení (prostý lid versus elita). To napovídá, že mediteránní typ v Egyptě byl skutečně oním pravým mediteránním typem, u něhož se blondismus také občas vyskytuje, a že i mezi nižšími třídami byli i bílí lidé světlejších typů, tj. nejen mediteráni.
I Heyerdahl se zmiňuje o občasném výskytu světlé pigmentace vlasů obyvatel starého Egypta (1974, s. 153-4): „Nástěnné malby starého Egypta zobrazují muže s plavými i černými vlasy při stavbě papyrových lodí. V písku, kde jsme postavili Ra, u paty své vlastní pyramidy, dal faraón Chefren, syn Cheopsův, pohřbít svou ženu a v portrétech ji zvěčnil s plavými vlasy a modrýma očima. Ve skleněné vitríně v Egyptském muzeu leží balzamovaný Ramesse II. uprostřed mumií svých černovlasých soukmenovců, sám s jemnými plavými vlasy.“
Celkově se zdá, že i když i ve starém stejně jako dnešním Egyptě převažovala tmavá pigmentace, přesto se zde v relativně vysoké míře vyskytoval i blondismus (snad v podobné míře jako v některých světlejších regionech jižní Evropy). To je další důkaz, že starověcí Egypťané byli jiného rasového složení: výrazně světlá menšina i poněkud tmavěji vyhlížející většina společně patřily k bílé rase – na rozdíl od dnešní celkově snědé a převážně semitské masy egyptského obyvatelstva.
Antropologický důkaz dysgenického úpadku a změny rasového složení – pokles mozkové kapacity během dějin
Existují údaje i studie potvrzující pokles mozkové a tím i intelektuální kapacity obyvatel Egypta, nepochybně v souvislosti s vytrácením bílého rasového živlu, jeho míšením s tmavšími elementy a obecnou dysgenickou regresí, s čímž pak souvisel i pozvolný úpadek egyptské civilizace. Podle údajů Malkowského (2007) se mozková kapacita staré kromaňonské elity pohybovala kolem 1650 ccm, podle Smithe (1938, s. 176) pozdější kromaňonci, zřejmě se již více podobající alpinskému typu (kteří od dob II. dynastie tvořili část egyptské aristokracie), měli kapacitu kolem 1500 ccm a mediteránní Egypťané okolo 1400 ccm. Mozková kapacita dnešní egyptské populace není větší než 1350 ccm.
Existuje i systematický výzkum sledující vývoj velikosti mozků během egyptských dějin. Za časů IV. dynastie byla průměrná kraniální kapacita starých Egypťanů 1532 ccm, za dob X. dynastie již jen 1400 ccm, u dnešních Egypťanů je tato hodnota 1348 ccm (Weyl, 1967, s. 29). Podle této studie se zdá, že ke snižování velikosti mozků docházelo ve významné míře už za Staré říše a První přechodné doby, takže značný podíl na tom musela mít nejen nebílá imigrace a míšení, které působily ve velkém až později, ale i dysgenický úpadek v řadách bílé populace a mizení kromaňonské elity se zvláště velkými mozkovnami.
Rasová a kulturní svébytnost staré egyptské civilizace
Avdijev také potvrzuje, že staré Egypťany a jejich vyspělou civilizaci nelze spojovat se semity, ale ani s pozdějšími indoevropany (1955, s. 154): „… pokusy některých historiků dokázat asijsko-semitský původ egyptského lidu, jeho jazyka a kultury jsou nesprávné. … ničím nedoloženo je tvrzení fašistických padělatelů dějin, kteří se pokoušeli násilně začlenit staroegyptskou kulturu do okruhu ‚árijsko-nordické rasy‘…“
Ovšem v druhém bodě se vyjadřuje poněkud přepjatě a v pozdějších dobách Nové říše nějací lidé nordického typu doložení ze starého Egypta jsou (což ale neznamená, že už patřili k indoevropskému kulturnímu komplexu). Navíc je vskutku pravda, že iniciátorem vzestupu k vysoké civilizaci byli významnou měrou lidé kromaňonského typu, což byla jakási elitní skupina s vyššími schopnostmi, která dost možná do Egypta odněkud přišla z více směrů a ve více vlnách (nepatřili však do rámce praindoevropské kultury), ačkoli část těchto kromaňonců mohla žít v Egyptě jako domorodci už od dávnějších dob.
Obecně vše potvrzuje, že stará egyptská civilizace se vyvinula neodvisle od semitského, ale i indoevropského etnicko-kulturního komplexu, ačkoli rasově její tvůrci patřili ke stejnému plemeni jako indoevropané (i když zde byla výrazná odlišnost z hlediska subrasových typů). Naopak od semitů se lišili i rasově – ačkoli zde je i toto tvrzení problematické, protože i v některých semitských kmenech a národech zřejmě existovaly bělošské elementy, zejména ve vůdčím postavení, a i část semitské kultury může být původně výtvorem lidí bílé rasy.