Žádné konkrétní náboženství není stěžejní negativní faktor v osudech civilizací – příklad islámu
Někdy se úvahy o tom, že náboženství je rozhodující negativní činitel, ubírají tím směrem, že sílu působit fatální úpadky civilizací má jen určité náboženství (jako se analogicky uvažuje o tom, že jen určitá náboženství mají rozhodující pozitivní vliv). Zdaleka nejčastěji se v tomto případě uvažuje o islámu, který má údajně mít schopnost vést civilizace k trvalému a fatálnímu úpadku. Takto se o něm uvažuje zejména v souvislosti s úpadkem civilizace v Orientu a severní Africe, kde se od jistých dob rozšířil a je zde dominantním náboženstvím dodnes (často jsou tyto úvahy spojeny s představou o pozitivním vlivu křesťanství – tedy že úpadek a islamizaci Orientu doprovázela jeho dechristianizace). I dnes se poukazuje na stále existující kontrast mezi vyspělým Západem a zaostalými islámským Východem. Úpadek a zánik Západu (minimálně jeho evropské části, ale podle některých nakonec i USA) bude podle takto uvažujících způsoben jeho islamizací (nikoli obecnou cizorodou imigrací, která je onou skutečnou hrozbou a islám je jen jedním z jejích aspektů).
Tento přístup je v současnosti hodně rozšířen v určitých „alternativních“ a na obranu západní civilizace zaměřených hnutích, jednostranně se orientujících na islám jako údajně jedinou hrozbu pro naši civilizaci (nebo i jiné hrozby postranně připouštějí, ale vcelku je marginalizují a přehlížejí). V zahraničí je to třeba Robert Spencer, Walter Laqueur nebo Douglas Murray, u nás například Petr Hampl nebo Benjamin Kuras. Jejich přístup je něco jako nábožensky pojatý kulturalismus, tedy že náboženství v podobě islámu má skrze své myšlenky a prosazované hodnoty zásadní negativní vliv na osudy civilizací, navíc tito lidé často zároveň považují křesťanství za pozitivní civilizační vliv stojící za zrodem Západu (nebo k němu částečně přispívající; častá je teze, že důležité bylo také „řecko-římské dědictví“), eventuálně takto hodnotí i jiná náboženství jako budhismus.
Tento směr se zčásti překrývá i s obecnější větví povrchních kulturalistů, kteří mají za to, že naše civilizace je čistě abstraktní soustava hodnot, postojů a idejí, které vznikly jaksi náhodně, mohou být kýmkoli akceptovány a nemají nic společného s vrozenými tendencemi a kvalitami bílé rasy (takže stačí hájit je samotné, imigranty odkudkoli je možné „akulturovat“ a změny v rasové demografii jsou vlastně nepodstatné). Tento způsob uvažování ignorující faktory rasy a genetiky je evidentně mylný, povrchní a nekomplexní, chybí mu potřebná šíře i hlubší porozumění. Proto není možné tyto lidi považovat za potenciální „zachránce“ naší civilizace. (Někteří možná i vědí, jak se věci skutečně mají, ale nechtějí ohrozit své postavení či kariéru a mluvit o západních hodnotách nebo hrozbě islámu je sice poněkud politicky nekorektní, ale ještě jaksi přijatelné – na rozdíl od tématu rasových rozdílů a jejich spojitosti s civilizací.)
Existují samozřejmě pádné argumenty naprosto vyvracející názor, že islám má být osudový negativní faktor. Opět je třeba připomenout, že náboženství je příliš povrchní myšlenkový vliv, který může ovlivňovat konkrétní myšlení, názory, a jednání lidí, ale ne jejich elementární mentalitu, výši inteligence apod. – a ty dlouhodobě určují osudy civilizací. Proto jako nemůže být rozhodující pozitivní faktor křesťanství v případě vzestupu Západu, nemůže být islám rozhodující negativní faktor v případě úpadku Orientu (a obecně jakékoli jiné náboženství nemůže být rozhodující příčinou pádu kterékoli civilizace). Stačí jen pozornější pohled na současný svět. Oblasti, kde převažuje islámské vyznání rozhodně nejsou jediné, kde vládne nízká civilizační úroveň. Státy subsaharské Afriky s převahou křesťanství jsou ještě zaostalejší než většina islámských zemí.
Dalším pádným argumentem je bližší pohled na historický vývoj na Východě a v severní Africe. Civilizace v Orientu na některých místech upadla ještě před nástupem islámu. Starověká civilizace Egypta zanikla už o nějakých 1200 let dříve, než byl přičleněn k říši islámu. Byzantská říše upadala stovky let před příchodem islámu stejně jako značná část již islamizovaného Východu, dlouho předtím, než byla islamizována. Některé oblasti v islámském světě naopak vzkvétaly ještě v dobách, kdy křesťanská Byzantská říše byla už dlouho v úpadku. Na mnoha místech civilizace v plném smyslu upadla až stovky let po příchodu islámu (zejména severní Afrika a některá velká centra civilizace na Východě jako Bagdád nebo Isfahán). V některých oblastech s příchodem islámu dokonce nastala obroda a vzestup civilizace (byť dočasný), například založení a rozkvět Bagdádu (8. až 13. století) v dnešním Iráku, velký rozkvět Isfahánu (10. až 13. století) v dnešním Íránu nebo vznik a rozkvět měst v severní Africe (jako Fez). Přesněji ovšem tento civilizační vzestup nebyl spojen přímo s příchodem islámu, ale s přítomností zbývajících převážně bělošských elit islámského vyznání a jejich koncentrací na určitých místech, kde získaly pro uplatnění svých talentů potřebné zázemí (města, univerzity, knihovny, dvory panovníků), když se poměry s příchodem islámských dobyvatelů nově konsolidovaly, rozvíjela se ekonomika a někteří vládci zakládali nová města, vzdělávací instituce a stávali se podporovateli kultury. Samozřejmě nejen vysoké vrozené kvality, ale také dobré podmínky pro jejich rozvinutí a uplatnění byly důležitým faktorem rozkvětu civilizace pod vlajkou islámu.
Décobert píše (1999, s. 76): „Arabové se na dobytých územích nechovali jako dobyvatelé, spíše je spravovali ve prospěch arabské populace, která rostla jak ve městech, tak na venkově. (…) Rodící se právní věda si kladla za cíl sjednotit vznikající celek, zeměpisci mapovali jeho jednotlivé oblasti. Za vlády Umajjovců (660 až 750) vznikla říše, stmelená nikoli silou zbraní, ale poslušným plněním božích příkazů. K prvním činům dynastie patřila volba nového hlavního města …, zavedení arabského písma, ražba peněz, rozdělení provincií na vojenské okrsky. Garnizony se postupně urbanizovaly a začaly prudce růst (Kúfa, Basra, Fustát, Kajruván). Houstla síť cest, kudy proudilo tributní zboží, rozšiřovaly se obchodní okruhy. Takzvaný zlatý věk Abbásovců (pol. 8. až pol. 9. století) se navzdory nepokojům vyznačoval mohutným přílivem majetku do několika bohatnoucích metropolí, kde se stavěly mešity, kanály a kde byla překládána díla řeckých autorů.“
Skutečné příčiny a dynamika civilizačního vývoje Orientu a severní Afriky v předislámské a islámské éře
Zmíněná fakta týkající se hlavně časového nesouladu mezi úpadkem či rozkvětem civilizace a dobou příchod islámu zcela vyvracejí i tezi, že islám jen čerpal z výdobytků předislámských kultur a postupně tuto starší vzdělanost zadusil – a obecně nás vedou směrem, který nám při hlubším zamyšlení objasní, co se skutečně stalo. Kromě toho je tu nesoulad i prostorový, protože v té době na Východě a v severní Africe panovaly i mezi různými oblastmi velké rozdíly v civilizační úrovni. Islám zjevně nebyl hlavním faktorem, byly tu jiné a hlubší příčiny. Někde zanikla vyspělá civilizace dávno před islámem a někde naopak kultura kvetla na vysoké úrovni ještě dlouho po příchodu islámu, kdy obyvatelstvo už bylo dlouho většinově islamizováno, takže islám zde už byl pevně etablován a přesto ji nijak negativně nepoznamenal.
Ve skutečnosti to bylo tak, že v Orientu probíhal pozvolný proces dysgenického úpadku, mizení nadaného bílého obyvatelstva a nárůst tmavších semitských mas (které zde dnes už zcela převažují), což byl pravý důvod fatálního a trvalého úpadku zdejší civilizace (ne příchod islámu). Ovšem tento proces neprobíhal všude stejným tempem. Kde proběhl rychleji, tam přišel také úpadek civilizace rychleji, například v Egyptě. Naopak třeba v Malé Asii nebo v severnější části Střední Asie tento proces a následný úpadek probíhaly pozvolněji a později. Kde proběhl tento proces rychleji, tam civilizace upadla ještě před příchodem islámu nebo někdy zhruba v době jeho příchodu či krátce po něm (což může vyvolat povrchní dojem, že islám byl onou příčinou úpadku). Někde civilizace upadla až se znatelným odstupem od jeho příchodu, někde dlouho po něm. A někde dokonce v souvislosti s islámem ještě došlo k vzestupu civilizace. To bylo dáno migrací nadaných lidí (arabská dobyvatelská aristokracie) a přítomností nadaných lidí z původního obyvatelstva, následnou konsolidací poměrů, díky níž měli dobré podmínky pro uplatnění svých schopností, a také koncentrací, tedy tím, že talentovaní lidé (ať už nově příchozí či z řad starousedlíků) se soustředili v určitých místech s dobrými podmínkami (města, univerzity, knihovny, panovnické dvory) a vznikala tak jakási ohniska vysoké civilizace.
V některých oblastech panovala nejednoznačná situace a výrazné kontrasty mezi velkými středisky vzdělanosti, kultury a prosperity a zaostalým chudým venkovem. Vysvětlení je jednoduché: zatímco na venkově už převládaly tmavší semitské masy, ve městech, zejména ve velkých, významných a věhlasných městských střediscích civilizace, se ještě soustředily zbývající převážně bílé elity (takováto kontrastnost je v upadajících civilizacích častým jevem).
Dokonce i v některých regionech, kde už civilizace upadla, ať už před příchodem islámu nebo v době jeho příchodu, došlo načas k opětovnému vzestupu civilizace díky imigraci nějakého nadaného etnického elementu. Například už upadlý Egypt díky příchodu nadaných bílých Řeků a Makedonců zažil ještě před islámem jistý vzestup za Ptolemaiovců a mnohem později už jako součást islámského světa i za vlády mamlúků, elity pocházející původně z bílých vojenských otroků.
Samozřejmě islámský svět za časů svého rozkvětu skutečně navazoval a čerpal i z dědictví a poznatků starších kultur, avšak toto přejímání a inspirování se tu bylo jen díky přítomnosti lidí, kteří k tomu měli dostatečné vnitřní schopnosti. Navíc však islámský svět toto dědictví dále vlastními silami rozvíjel a dosahoval i vlastních tvůrčích úspěchů a pokroků. Když z něj nadané etnické elementy zmizely, vytratila se jak jeho schopnost tvůrčího progresu, tak i pouhého přejímaní z minulosti a udržování už dosažených výdobytků a úrovně.