I.
Nejprve ze všeho si ujasněme několik věcí:
1. Vyšetřování francouzské tajné policie vyvrátilo tvrzení, že jsem měl kontakt se sionistickým extremistou a masovým vrahem, panem Breivikem, a že jsem obdržel jeho bezcenný manifest. Trvalo francouzské policii asi 5 minut práce, aby to ověřili jako fakt, a mohli to učinit předtím, než nám 16. července 2013 rozstřelili vstupní dveře a v průběhu traumatizovali naše tři děti (všechno francouzské občany) (to však nebylo vůlí socialistický politiků stojících za tímto teroristickým útokem).
Proč tedy mainstreamová média stále tvrdí, že jsem jeho “manifest” obdržel?
2. Každému, kdo má dvojciferné IQ, umí číst a má přístup k internetu, by mělo být naprosto jasné, že já – evropský pohan – nemám nic společného s panem Breivikem, jenž je sionistou, křesťanem a svobodným zednářem. Mohu dodat, že Breivik je dokonce anti-nacista, díky čemuž zní jejich třetí oblíbená lež ještě idiotštěji (viz níže III.).
Proč nás tedy mainstreamová média stále prezentují jako dvě strany téže mince, nebo tvrdí, že jsem “Breivikův sympatizant”?
3. Nejsem neo-nacista a ani jsem nikdy nebyl. Použil jsem různé výrazy, abych vyjádřil, za čím stojím, ale jak jsem se nazval, je opravdu irelevantní. Pokud se např. dne nazvu “komunistou”, komunistu to ze mě neudělá; jen se budu mýlit. Jsem ôðalista.
Proč tedy manistreamová média stále tvrdí, že jsem “neo-nacista”? Neřkuli “samozvaný neo-nacista”?
***
Odpověď je jednoduchá: pokud pravda škodí jejich zájmům (a obvykle ano), říkají místo toho lži. Nezapomeňte na to, než uděláte tu chybu a koupíte si nějaké noviny, budete číst jejich online zprávy nebo poslouchat jejich vysílání v rozhlase či televizi. Jsou to profesionální lháři; mistři ve vytváření lživé propagandy. Vyžadujte od nich pravdu, a dokud ji nedostanete, ignorujte jejich lži jako celek – nebo usuzujte, že pravda je opak toho, co říkají! HailaR WôðanaR! HailaR Leuke!
“60 minut”? Dokonce i název je lež: bežně je to okolo 42 minut lživé propagandy a dalších 18 minut reklam:
Mike Wallace: profesionální lhář (alias “novinář/reportér”) po celá desetileté a vzor dnešních profesionálních lhářů:
Zde je video s Mike Wallacem [bylo z YTB smazáno]. Díky Destroy Zionism, že ho s námi sdílí.
PS. Leukeho intriky budou mít několik částí. Více jich bude, až si najdu čas na jejich napsání.
II.
Včera, ve čtvrtek, soudkyně odložila můj případ na červen 2014. Učinila tak, protože ji o to požádal můj právník, p. Freyssinet, neboť až do pondělka neobdržel více než 900 dokumentů k případu. Tři dny na přípravu případu s více než 900 dokumenty přirozeně bylo příliš málo na to, abychom si p. Freyssinet a já připravili náležitou obhajobu.
Je to velká bomba, nebo jen kupa sena? Zeptejme se DCRI….
Mr. Freyssinet neobdržel dokumenty očividně proto, že “druhá strana” záměrně chtěla naši obhajobu sabotovat. Začal dokumenty požadovat ke konci srpna, když médiím (a ne mému právníkovi či mně) bylo sděleno, že stanu před soudem 17. října, a nakonec – myslím, že na konci září – po četných telefonních hovorech a dopisech znenadání žádali dopisem (který dostal 8 dní poté, co byl napsán…), aby jim poslal známky na pokrytí nákladů, které s tím budou mít. Musel jim ty známky poslat sám prostřednictvím šnecí pošty (soudím tak proto, že francouzská ekonomika tolik utrpěla za socialistické vlády p. Hollanda, že francouzský soudní systém si nyní zjevně poprvé v dějinách nemohl dovolit provést to sám…). V pondělí, ještě po dalším telefonickém hovoru v pátek, konečně obdržel dopis s důkazy na CD. Poté musel začít proces tisknutí souborů atd.
Mnozí z vás žádají o důkazy, které proti mě jsou. Nuže, stejně tak jsme o ně žádali my, od konce srpna až do poloviny října…
Je to bunkr, který stavím jako příápravu na ozbrojenou revoltu, nebo jen kompost? Zeptejme se DCRI…
***
Soud 17. října pro nás znamenal obrovské vítězství, protože soudkyně vyslyšela argumenty p. Freyssineta, tudíž to zhatilo jejich pokus zaútočit na mě, když jsem neměl obranu, možná za použití falešných důkazů, zhatilo to p.Vallsovi příležitost mne vyhostit kdykoliv dříve a velká podpora, kterou mi tam lidé projevovali (více o tom později…), byla políčkem do tváře médií a úřadů – které mne společně chtěli prezentovat jako nechtěný element ve Francii a jako nevítaného hosta.
HailaR Leuke!
Sakra! Jsou to zákopy na pozemku Varga a Marie? A kdo je ten kadet? Zeptejme se DCRI….
Jejich pokus přimět dobré Francouze v oblasti, kde žiju, aby o mě řekli něco negativního, zjevně rovněž nevyšel:
III.
Jak víte, 17. října bylo v Paříži mnoho podporovatelů. Ti všichni svým způsobem přispěli k vyjádření podpory a ukázali lidem od tisku, že nejsem sám. Velmi vám za vaši podporu děkuji! Skutečně si toho vážím.
“Agent Thibault” ze Scriptoblog s přáteli, organizující dopravu, volný průchod, zázemí, rozhovory, focení, obchodní jednání a dokonce jídlo. Velmi vám děkuji!
PS. Říkám si, jestli jsem jediný, kdo si všiml svastik na bráně budovy francouzského soudu….
Co se tedy onoho dne stalo?
17. začal den brzy. Vstal jsem okolo 04:15 a dal si sprchu. V rychlosti jsem se podíval na svůj gmail a zamířil jsem severně od Limoges, abych se kolem 06:30 setkal s pár přáteli. Do Île-de-France jsme přijeli asi za 4 hodiny, v mé nepříliš rychlé a nepříliš diskrétní Ladě, a “samozřejmě” jsme se asi 45 minut snažili najít další bod trasy; parkovací garáže na okraji Paříže.
Nikdy si nenechám ujít příležitost zveřejnit obrázky mého milovaného vozu. Majitelé Lady Nivy jsou takoví často (musíte to s námi vydržet):
PS. Rovněž troubíme, máváme nebo alespoň problikáme světla, když na silnici míjíme jiné Lady Nivy (a všichni si myslíme, že naše Lada je nejlepší a nejsenzačnější…).
Konečně jsme dojeli a setkali se s “Agentem Thibaultem” a jeho bratrem, a krátce nato s mým dalším přítelem. Po jídle jsme pokračovali taxíkem k soudu, kde Thibault zorganizoval malou demonstraci (na fotografii výše). Rychle dorazila vojenská policie, aby ji ukončila, ale můj přítel k nim přispěchal a rozmluvil jim to, takže nám místo toho nás malý protest umožnili. Vojenský policista nám pak řekl, že přítele a mě může dostat VIP vchodem, takže jsme se my dva vyhnuli dvouhodinové frontě venku. Doprovodil nás až do správné soudní síně, kde jsme potkali slučné množství reportérů a novinářů. Ostatní se museli dostat běžným způsobem a dostali se dovnitř o 2,5 hodiny později…
Samotná soudní síň byla slušně zaplněná a viděl jsem mnoho přátelských tváří a… hodně třiček Burzum! (Víte, když vidím jedince v triku Burzum, je to vždy dobré znamení…)
Protože jsem všemu, co se říkalo, nerozuměl, přemýšlel jsem o samotné místnosti více, než by tomu v podobné místnosti bylo normálně, a vsiml jsem si obrazu evropské bohyně paní Justicie na stropě, jakož i fasces, starého dobrého pohanského symbolu, který používali fašisté. Naše evropské kořeny jsou silné, dozajista…
Můj právník požádal o odklad případu, jak jsem to vysvětlil v druhém díle, a byl vyslyšen, tudíž jsme soudní sín opustili. Venku čekali reportéři, ale i skupinka podporovatelů, a záhy poté, co reportéři začali klást otázky, přerušili je potleskem a připravili mi uvítání, o němž se mi mohlo jen zdát. Tu a tam jsem jim poděkoval, ale rád bych se opakoval a vyjádřil svou vděčnost za jejich vřelé uvítání! Velice mne hřálo u srdce! (Ano, skutečně mám srdce…)
Pak jsme budovu opustili a zamířili na stanovistě taxíků. Thibault vedl a my odešli…
Po nějaké době nám taxikář řekl, že nás někdo sleduje, muž na modrém motocyklu. Snažili jsme se ho zbavit, objížděli jsme asi 15 minut několik bloků, ale zbavit se v Paříži muže na motocyklu, není snadné, takže Thibault místo toho zavolal svým přátelům a nastražil na něj past: asi tucet ‘svalovců’ na nás čekalo na rohu a my zastavili vedle nich. Muž na motocyklu učinil moudré rozhodnutí a zastavil za námi těsně předtím, než jsme zastavili.
Pokračovali jsme tedy bez špeha a v doprovodu svalovců na místo, kde jsme mohli být nerušeni. Udělali jsme rozhovor, pár fotek a v zásadě strávili dobrý čas s dobrými lidmi. Toto všechno mě velmi pozitivně překvapilo a skutečně mě dojala jejich laskavost a podpora.
Když jsme se pak připravovali vydat se na cestu domů, Thibault zařídil taxi a můj přítel z Île-de-France navigoval taxikáře a ukázal mu cestu zpět do parkovacích garáží. Jeli jsme a jeli a jeli, rušnými pařízskými ulicemi a já se opravdu divil, jak proboha může někdo takhle žít; 10 millionů jednotlivců stěsnaných dohromady na relativně malé ploše. To je jako celá populace Norska a Dánka v jednom městě. Co tam dělají? Proč tak někdo žije? Co kdyby přestala fungovat elektřina? Co kdyby tam strádali? Jaká by se z toho přes noc stala džungle…
Moji přátelé z Lemovici a já jsme se cítili osvobození, jen když jsme se dostali do mého venkovského auta: našeho prostředku ke svobodě, a souhlasili jsme, že nezastavíme ani na malou, dokud nebudeme aspoň 150km od Paříže. Jaké jsme to za sebou nechali hrozivě nepřirozené a dystopické místo. Paříž působila jako rakovinový nádor, hrozící, že zničí celou Francii… až tento nádor dosáhne až na venkov, kde žiju, Mr. Valls mne nebude muset vyhošťovat, aby se mě zbavil: uteču co nejrychleji do nejbližsího háje!
Ohromili mne lidé, kteří dokážou vydržet na místě, jako je Paříž. Stres, hluk, ‘řízený chaos’, zohavené stromy na ulicích, naprostý nedostatek skutečné přírody. Tak dobře rozumím, proč lidé žijí na venkově, kde žiju já. Jak mají dobrý život v tady v Limousin, nebo v Auvergne, nebo v ostatních “rolnických” oblastech Francie. Jak jsou moudří, že zůstávají stranou městské dystopie “Metropolis”. Toto je zdravý, rozumný a přirozený život. Paříž je jen pomalá smrt, sebevražda člověka.
Z nějakého důvodu mne Paříž přiměla přemýšlet o věznici Ila, starém německém koncentračním táboře z 2. druhé světové války, kde jsem si během mého věznění asi 2 roky odpykával trest. Taky mne upomíná na hudbu, co jsem roku 1997 pouslouchával…
Průčelí věznice Ila:
Obloha, jak je vidět z dvora věznicve Ila. “Střecha” je nová. My tam měli jen stojící stráž, která na nás shlížela a ujišťovala, abychmo se nesnažili ‘zlézt zeď’ (na další dvůr, obklopený další [7 metrů vysokou} zdí, obklopenou plotem z ostatého drátu):
Cely v bloku A, kde jsem trávil většinu času. Cely jsou zrenovované: bývaly v nich skvrny od krve a kávy, a skutečné zaschlé zvratky směřující dolů po zdi. Pěkné… Nábytek a toaleta jsou rovněž nové: bývala tam za oním účelem díra v podlaze, s ‘vynikajícím’ splachováním, které bylo tak silné, že při použití jste museli uhnout, jinak jsme byli celí mokří. Stráže mohou světlo v cele zapínat a vypínat zvenčí (pokud chtějí…).
Běda! Náš svět míří do propasti, a naše autority místo nápravy reálných problémů tráví čas a energii persekucí lidí jako já, kteří jen chtějí zachránit na našem světě to dobré a zajistit, že to přežije zničení, které působí oni svou hloupostí, nenávistí a neznalostí.
Teď si obuju své zelené gumáky a budu trochu pracovat na zahradě… kluci už jsou na zahradě a hrají si tam s dřevěnými měči. Marie a naše malá uklízí obývák. Slunce svítí. Tráva je vysoká. Před zimou ji jestě musím znovu posekat…
Co jsem proboha dělal v Paříži?
HailaR WôðanaR!
Varg Vikernes
18. – 19. října 2013
přeloženo z: http://www.thuleanperspective.com