
Pro raného člověka nemohl existovat rozdíl mezi “živými” a “mrtvými” věcmi, či dokonce “imaginárním” a “skutečným”, místo toho pro něj existovaly jen hierarchie forem, řád obrazů a znamení v souladu s jejich silou. — Dr. Ernest Schertel, Magic: History, Theory, Practice
Pokud již nedokážete snášet svět, v němž žijete, je na čase si představit nový. Dnes jsme překonali dobu, kdy lze civilizaci měnit racionální argumentací a předkládáním čistých faktů, pokud taková doba vůbec existovala. Žádný materiální pokrok ve vědě či technologiích nás nepozvedne ze současného marastu.
Hledání racionality nás zbavilo našich mnichů a mystiků, našich rytířů a kněžích, kteří byli duchovními strážci našeho lidu. Bez jejich ochrany jsme vydáni na milost všepohlcujícím entropickým silám; přišli jsme o přízeň bohů. Všechen chaos, jenž vidíme v dnešním světě, je důsledek přerušení našeho spojení s esoterním a duchovním. Nepotřebujeme politickou revoluci; potřebujeme mýticko-duchovní znovuprobuzení. Toto je manifest onoho probuzení.
Historie Evropy je historií tisíců let teologické debaty vedené v krvi a železe. Od doby, kdy před tisíci let minojští králové usedli na své vznosné trůny, hnacím impulsem velkého vyprávění o evropské civilizaci byla otázka, kdo jsou naši bohové a jak nejlépe je můžeme uctívat. Evropané se jedinečně odlišují svou schopností revitalizovat se přetvářením svého božského panteonu od Dia, Ódina a Januse po Krista, jeho anděly a svaté. Zatímco racionalisté naříkali nad excesy našeho náboženského sváření se a masakry, násilnými konverzemi, inkvizicemi a hony na čarodějnice, které to s sebou neslo, ucházel jim význam takových bojů. Tisíce let náboženského dialogu, vedeného perem a mečem, udržel náš lid silný; praktikovali jsme formu duchovního darwinismu.
Racionalistický názor, že náš svět by byl lepší, kdybychom se zbavili nástrah rituálu a pověr, je prostoupen jejich vírou v evoluci a pokrok. V duchovní oblasti však platí právě opak: Namísto toho jsme prošli obdobím involuce, v němž pravěcí šamani byli božstvu a magii blíže, než bychom si dnes dokázali představit. Tuto devoluci duchovního života částečně způsobilo racionalistické podkopávání víry, přesto uspěli pouze v oslabení našeho etno-duchovního vědomí; nezdařilo se jim zpomalit pochod náboženství v jiných koutech světa ani zadupat pověru a iracionalitu v našem lidu. Prakticky jednoduše odvedli naše přirozené duchovní impulzy od uctívání předků a bohů a místo toho podpořili profánní moderní kulty. Jsme opravdu racionálnější ve věku QAnonu, Black Lives Matter a transgenderu, nebo jsme dnes jednoduše odzbrojeni ve velké bitvě o lidskou duši?
I u Disidentské pravice je populární líčit pouze pozivitní efekty víry a náboženství, aniž by si upřímně přála se jimi zabývat. Komentátoři mohou poukazovat na zvýšení porodnosti, společnosti s vyšší důvěrou, lepší schopnost vyrovnávat se se stresem a tisíc dalších výhod náboženství jakožto doplňkového softwaru k hardwaru našich duší, přesto si nepřejí jej praktikovat..
Podobně oni hledači víry na pravici, kteří si chtějí své bohy “vybrat”, konají na vratkém zakladě. Nejprve zkoumají empirické výsledky náboženství a společností, které vytvořili. V utilitárním kalkulu zvažují klady a zápory každé víry oproti ostatním. Tím zcestně aplikují racionalistické myšlení na duchovní oblast. Toto je bezbožný a světský přístup k božství.
Je to samozřejmě téměř moderní rébus, protože víra se v evropské historii téměř vždy dědila. Je proto nerozlučně spjata s uctíváním předků. Jakýkoliv smysluplný pokus vytvořit něco duchovně nové se musí nejprve zabývat našimi předky.
I. Dialog s předky
Být člověkem znamená uzavřít dohodu s historií. Nepřicházíme na tento svět nespoutáni jeho příteží, ale jako další článek ve velkém řetezu, který se táhne zpět až k mlžným oparům prehistorie. Evropané si byli této naléhavé skutečnosti vždy vědomi. Jak Caesar napodoboval Alexandra, tak Napolen napodoboval Caesara. Nepřicházejí k nám však jen velcí muži historie. Římané ctili své přímé předky, stejně jak to činili všichni ctihodní Evropané. Mrtví mají vliv, jenž jako ozvěna přesahuje jejich vlastní život, a mohou nám pomoci nyní v současnosti. Historik, jenž se v současnosti věnuje studiu vlastního lidu má nejblíže k dávným kněžím a šamanům, neboť učením se tomu, kdo jsme, posilujeme kořeny vlastního odhodlání v současnosti.
Prázdná fráze, že se učíme historii, abychom nebyli odsouzeni ji opakovat, je lež. Nejsme schopni zastavit cykly dějin, ale poznáním skutků našich předků jsme posíleni jejich příkladem, když nastávají velké krize naší doby. V těchto chvílích velkého stresu, kdy je náš lid ohrožen, bývá závoj mezi živými a mrtvými nejtenčí. Při veškeré naší dnešní lopotě si musíme představovat, že nás povzbuzuje k vítězství nebeský domov: všechny ty miliony našich lidí, které reagovaly na volání do služby, a nyní nás pobízejí k vítězství. Neseme váhu obrovského břímě, pochopení, že jsme zdegenerovaní dědicové významné rodové linie, a riskujeme, že budeme posledními správci naší rasy.
Nejsme však v našem boji sami, neboť se můžeme obrátit na své předky a oni odpoví. Každý svatokrádežný akt, jenž modernost páchá proti sochám a hrobům našich spřízněných ruší jejich ducha, stejně jako znesvěcení pohřební mohyly. Tito nepokojní duchové si jsou tak vědomi, že se nacházíme ve smrtelném nebezpečí a že je nyní čas, kdy nejvíce potřebujeme jejich moudrost a povzbuzení.
Když jdeme ulicemi našich měst a velkoměst, nečiníme tak jako osamocené atomy v necitelném světě, ale spíše jako opatrovníci tisíců let historie a souhrn všech nadějí těch, kteří přišli před námi. Ve všem našem úsilí musíme chápat, že oni si přejí, abychom uspěli. Pokud jim a jejich vznešeným vzorům jen otevřeme svá srdce a mysli, je nám zaručeno velké dobrodiní. Ti, kdož vědí, že až zemřou, navrátí se k svému druhu, rozdrtí ty, kteří žijí jen sami pro sebe.
Avšak pomoc předků přichází s nejvyšší povinností. Ve všem, co konáme, musíme chápat, že až zemřeme a vstoupíme do posvátných síní našeho druhu, položí nám jedinou otázku: “Co jsi dělal ve velké krizi, když byla rasa téměř zničena?”
Žádná omluva za zanedbání povinnosti nebude dostatečná. Ospravedlňování, že naši nepřátelé byli příliš početní a naše šance příliš malé, budou jen mňančením zbabělce pro všechny vážené hrdiny historie, kteří nemysleli na vlastní zničení a oběti. Neukolébají je příběhy o nashromážděném velkém jmění či životě stráveném v požitkářství. Bude mnohem lepší moci odpovědět se skutečnou upřímností: “Dělal jsem, co jsem mohl, a bojoval do hořkého konce.”
Ačkoliv jsme jen zakrslí trpaslíci a nehodní dědicové velké tradice, říci, že jsme v nehrdinském věku ze všech sil bojovali, nás v konečném úctování činí těmi nejvýznamnějšími z našeho druhu. Když všichni ostatní nebyli věrní, my dali vše.
Mnozí z Disidentské pravice se dnes příliš zabývají osudem nespolehlivých; zuří v bezmocném vzteku na všechny naše lidi, kteří opustili své povinnosti a rochní si ve špíně. Naším úkolem není pokoušet se přesvědčovat neúplné muže, aby konali svou povinnost, ale místo toho je svým příkladem zahanbit za jejich zbabělost.
Posouzení našich skutků se nebude počítat dle malicherných výstřelků naší doby. Zpovídáme se božské radě. Tolerance a mírnost mohou dnes u některých získat obdiv k modernímu, ti však s námi nebudou večeřet ve Valhale, u toho největšího stolu. Neobdrží požehnání našich předků. Musíme pracovat, abychom zajistili, že my ano.
II. Z Volku
Všem významným politickým hnutím předchází duchovní zemětřesení. Není náhoda, že velká vřava, k níž došlo během dvacátého století v Německu, má své kořeny v obnovených okultních a esoterických společnostech oné doby. Bylo by moudré, aby ti, kdož si přejí vybudovat hnutí čistě na světských zájmech, to vzali na vědomí. Potřebujeme metafyzické cíle a velkolepý věčný účel, ne pouze politické cíle. Proto musíme přebudovat naši kněžskou třídu, musíme hledat skryté pravdy a musíme naslouchat šepotu bohů. Zkrátka, než se obrátíme ven, musíme se obrátit dovnitř a vyvrátit své pochyby a cynismus.
Lidé jsou jen majáky. Rozdmýchali jsme v sobě oheň v naději, že k sobě možná přitáhneme to nejlepší a nejjasnější. Naše cesta životem není nic než totalita spojitostí, které v něm a mimo něj vytváříme. Tvoříme velká díla v naději, že možná pohnou představivostí druhých. Děláme velké projevy ve víře, že to probudí to nejušlechtilejší nadšení.
Naše rasa je hlína, z níž jsou uhněteni velcí muži. Ne každý muž je však velký, a my musíme pochopit, že se nepokoušíme spojit s masami. Kováme špičku kopí, která pronikne nepřítelovou zbrojí. Pouze 13 mužů překročilo čáru v písku, aby Francesku Pizzarovi pomohlo v jeho faustovském tažení na svrhnutí Inků. Ježíš měl jen 12 učedníků. Velké otázky doby řeší jen hrstka.
Musíme pochopit, že našimi nepřáteli nejsou jiní lidé, ale trvalé síly, které útočí na každou generaci našeho lidu. Jsme účastníci existenčního boje se samotnou entropií. Problémy, kterým čelíme, nejsou unikátní pro naši dobu, ale universální. Nebezpečí degenerace, neřesti, lenosti, zrady a hlouposti jsme čelili vždy. V každé skupince lidí jsou vždy takoví, co se nás snaží prodat, pohrdat svou povinností a škodolibě se pokoušet zničit vše, co už bylo. Naším věčným úkolem je vždy hledat pár hrdinných, kteří se stanou našimi spojenci ve svrhnutí temných sil zpě do stínů znovu a znovu. Naše životy zkrátka určuje několik významných kamarádů a ctitelů. Musíme se modlit, abychom je nalezli, a doufat, že bohové budou nápomocni.
Úsilí zvýšit šance, že se tyto velké mysli a velké duše potkají, byla v minulostí hlavním cílem všech našich eugenických snah. Racionalisté věří v transhumanismus – myšlenku, že všechny lidi lze zlepšit. Víme, že to není pravda, protože věříme, že zatímco některým z nejlepších lidí lze umožnit zlepšit se, velikost je konkrétní, a ne obecná. Stejně jako ne všichni lidé mohou požívat přízně bohů, nemohou ani všechny národy. Naše víra proto musí být specifická a osobitá. Křesťanství se zhroutilo pod svými universalistickou samolibostí a my nyní musíme pracovat na prvku náboženství nám vlastním. Toto byl hlavní princip völkisch hnutí minulého století. Začlenění úcty k našemu lidu do nového náboženství budoucnosti bylo přirozeným vývojem naší duchovní cesty, avšak byla mu učiněna přítrž ve velkém kataklyzmatu druhé světové války.
Nyní je na nás, abychom se ujali této úlohy a pracovali vstříc k nové víře, v jejímž středu bude náš lid. Pravděpodobně se bude jednat o syntézu forem uctívání z přítomnosti i minulosti, fúzi starých náboženských pravd s odhaleným pravdami současnosti. Naše schopnost se obrodit vytvořením nových náboženských doktrín bývá jedním z vrcholných úspěchů naší duchem Fénixe obdařené rasy. Proto se ti prozíravější v Disidentské pravici pravici zabývat čistě politikou, ale obracejí svou mysl k esoterickému. Naše pokračování závisí na úspěšném dokončení této radikální syntézy.
III. Janusova cesta
Jsme první generace, před níž stojí úkol vybat si boha. Stejně jako je nefunkční racionalistický přístup k debatě, je pomýlené přistupovat k víře s moderními liberálními a utilitářskými ideami. Neexistuje žádné tržiště s bohy. Bez opravdovějšího, esoteričtějšího a kontemplativního přístupu k náboženství bude každá víra jen povrchní.
Tento odklon od božské kontemplace k náboženstvím zabývajícím se pouze tímto světem, je zřejmý na dráze křesťanství. Evangelické křesťanství, které ve Spojených státech převládá, je zbaveno jakýchkoli esoterických pravd či oddaných mystických myslitelů. Víra byla osekána na pouhý společenský klub, v němž věrní podepisují, že se budou řídit mlhavým souborem klubových pravidel. Pro modernost proto bylo snadné, aby tyto mělké kořeny odplavila proudem požitkářství a relativismu. Křesťanství ve své soudobé formulaci nedokáže působit jako obranná zeď proti duchovnímu úpadku, protože její kořeny uschly a tenká teologická svrchní vrstva je naskrz znečištěna. Jak se domníval badatel magie Ernst Schertel:
„Evropský katolicismus, který čerpá především z Egypta, stále pečuje o staré tradice magického významu těla, obrazu, zkrátka, konkrétně určeného. Katolický kult byl vybudován na magických obřadech, v jehož středu zůstala, jako ve starých dobách, zahrnuta oběť, jeho svět byl stále přeplněn démony a dokonce svrchovaný Bůh se stále objevoval v masce chleba a vína. Stále zde vládla atmosféra magie všeho druhu a není náhoda, že s rezignací katolicismu vyschla v Evropě také magie.“
Zatímco moderní konzervativci se snaží vrátit hodiny o 50 či 100 let nazpět, my se místo toho snažíme dolétnout až k samotným počátkům našeho lidu, abychom se těch prvních lidí zeptali, jaká byla jejich moudrost. Přesto bez nějakých záznamů máme jen nejnepatrnější ideje. Musíme se místo toho obrátit k přibližnému nástinu, průvodci, jenž nás nedokáže vybavit přímou pravdou, ale místo toho nasměrovat naše dotazy. Ve starověkém Římě byl bůh Janus, mezi mnoha jinými rolemi, božstvem počátků, přechodů a duality. V panteonu působil jako forma meta-boha, vzývaného na počátku každého náboženského obřadu, bez ohledu na jeho hlavní božství. Nebylo mu zasvěcěno žádné kněžstvo, ale místo toho byl hájemstvím Krále posvátných obřadů, rex sacrorum.
Pro neofytu, hledajícího v moderní době víru, je užitečné pomýšlet na božské nejprve ne jako na entitu k uctívání, ale jako protikladnost. V současném životě, možná více než v jakékoliv jiné době, jsme nuceni existovat ve dvou myslích. Jsme v interakci se světem, o němž víme, že je falešný, ale musíme předstírat, že je pravdivý. Máme janusovského ducha ve všech věcech. Asi neexistuje lepší duchovní průvodce pro postmoderní svět. Stejně jako byl Virgil Dantovým průvodcem nebem a peklem, musíme nechat Januse, aby nás vedl od ateismu k agnosticismu. Některých se dotkne hluboká náboženská zkušenost a zčistajasna přijímají víru jako pravdivou. Jiní přicházejí k uvědomění pomalu a nejprve rozdělují své myšlenky na světské a božské.
Nakonec nikdo vám nemůže říci, čemu ve svém srdci věřit. Poutě v dávno minlých dobách se podnikali pro znovupotvrzení víry, ale v modernismu musíme konat poutě, abychom vůbec nalezli ty nejslabší ztracené ozvěny božského. Bůh není mrtvý, nicméně se neodhalí nehodným. Velké pravdy o skutečnosti se mají hledat a objevovat; nebudou zjeveny nečinností.
Musíme zvrátit náš duchovní úpadek stejně jistě, jako musíme zvrátit náš úpadek demografický. Začátek spočívá u několika mála vybraných, znovu uvažujících o hlubokých a esoterických významech vesmíru. Nemáme žádné mistry, kteří by nás v tomto úkolu vedli, ale to by nás nemělo odrazovat. Jsme dnes všichni králi svých vlastních posvátných obřadů a je na nás, abychom se znovu sešli s bohy. Závisí na tom náš osud.
Přeloženo z: https://counter-currents.com/2022/08/europa-esoterica/