TAJEMSTVÍ NEJSTARŠÍCH EGYPTSKÝCH DĚJIN – EGYPT DĚDICEM DÁVNÉ KROMAŇONSKÉ CIVILIZACE?
Egyptská civilizace a širší středomořská kultura
Egyptská civilizace asi nebyla z hlediska své kultury natolik unikátním a uzavřeným celkem, jak se původně soudí. Pravděpodobně byla do jisté doby součástí širšího celku – kultury rozprostírající se po celé středomořské oblasti. Tato oblast nebyla kdysi jednolitým mořem, nýbrž spíše soustavou velkých ostrovů a poloostrovů střídajících se s mořem, na nichž vzkvétala kromaňonská civilizace. Je samozřejmě otázkou, zda byla nilská její civilizace integrální součástí či jen s ní volněji spojeným, ale částečně samostatným celkem. Zásadní však je, že nebyla zcela ojedinělou a samostatnou kulturou v oblasti Středomoří.
Navíc se zdá, že kdysi dávno nebylo egyptské údolí kulturně nijak význačnou oblastí, spíše naopak se projevy vyšší kultury objevovaly více na západě. A již dlouho před nástupem první dynastie u Nilu existovala nepochybně kulturně pokročilá společenstva. Kaplanek (2006, s. 217): „Objevy ze saharské oblasti jsou přesvědčivým důkazem toho, že ve srovnání s jinými neolitickými kulturami, které kvetly v severní Africe od atlantického pobřeží k Rudému moři mezi 8. a 5. tisíciletím pnl., byl Egypt pouhou civilizační provincií. Skalní malby nalézané po tisících v Tassili, Fezzánu a na jiných saharských lokalitách převyšují po umělecké a technické stránce soudobé výtvarné památky z údolí Nilu. Nadešel však čas velkého sucha a společně s hynoucí Saharou zahynula i tamní civilizace. Ve stejné době v bažinatém údolí Nilu dosahují jeho obyvatelé významného pokroku: přecházejí z doby kamenné do věku kovu. Postupně se mění od prvobytně pospolné společnosti k civilizaci používající hieroglyfické písmo, tvořící státní strukturu, úřednický aparát a církevní hierarchii a budující zavlažovací systémy, chrámy a monumentální památníky. V 5. tisíciletí se již jedná o typickou zemědělskou kulturu. Na nalezištích Merimde, Badárí či Nagáda objevili archeologové predynastická sídlištní centra, jejichž obyvatelé běžně užívali měděné nástroje a vyráběli zajímavou barevnou keramiku. Badárské nádoby z 6. tisíciletí pnl. vzbuzují obdiv svou strukturou a jakostí. Stěny některých z nich nejsou silnější než vaječná skořápka a musely být vypalovány v pecích upravených pro mimořádně vysoké teploty, poněvadž dosahují takřka tvrdosti kovu.“
Na vzniku Egypta se tedy podílely bělošské, ovšem čistě africké populace, nikoli nějací bílí přistěhovalci ze severu nebo východu, jak se někteří badatelé kdysi domnívali. Davidson (1960, s. 78-9): „Dynastický Egypt nevznikl ve vzduchoprázdnu – zrodil se na půdě Afriky v neolitu. Zemědělské obyvatelstvo u Fajjúmského jezera, které položilo základy starověké egyptské společnosti, mělo zajisté určité představy o životě a o vesmíru, a ne-li všechny, tedy jistě většina těchto názorů přišla z Afriky a nikoli z Asie. Dynastický Egypt umísťoval ‚zemi mrtvých‘, sídlo duší všech slavných předků, kamsi daleko na jih či na západ, a nikoli na východ či na sever. Nic nevyvrací předpoklad, že nejranější podobu uctívání berana, slunce či jiných kultů, které se tak rozšířily v povodí Nilu, je třeba hledat v oné zapadlé ‚zemi mrtvých‘ v ‚horní Africe‘. Jak jsme viděli, udržely se tam tyto kulty i později.“
Spojitost starého Egypta s Guanči – důkaz existence široce rozšířené středomořské kultury
Mumifikace zesnulých se prováděla nejen v Egyptě, ale i na Kanárských ostrovech (a obě civilizace stavěly pyramidy). Zde existuje i paralela antropologická: v Egyptě byla elita kromaňonského typu (alespoň za Staré říše) a na Kanárských ostrovech byla populace rovněž zčásti složená z kromaňonců.
Malkowski (2007, s. 261): „Obhájci názoru, že Guančové jsou předci dynastického Egypta, se domnívají, že většina egyptských faraonů od předdynastického období až po Novou říši nese guančské geny. Podle této teorie došlo k migraci Guančů ze západu na východ, kam je v předdynastické době vedl mýtický Thoth; Guančové si přinesli s sebou do Dolního Egypta také své náboženství. Tito badatelé nacházejí podporu pro svá tvrzení v guančských zvycích: Guančové mumifikovali zesnulé a někdy dokonce odstraňovali i jejich vnitřnosti, chovali lovecké psy a měli podobné mýty a náboženství jako obyvatelé v předdynastickém a raně dynastickém Egyptě. Přestože je to zajímavá myšlenka, je pravděpodobnější, že za kromaňonský prvek v obyvatelstvu starověkých Egypťanů může spíše domorodé obyvatelstvo, které obývalo i Kanárské ostrovy. Touto otázkou se badatelé zabývají již přes 100 let.“
Schoch a McNally uvádějí, že Egypt byl původně vlastně jen součástí širšího kulturního celku a zjevně byl původně nějak spojen s Berbery více na západě (2004, s. 127): „Kulturně … Egypt nebyl izolovaným ostrovem. Mnoho myšlenek, pojmů, zavedených zvyklostí a artefaktů, které považujeme za egyptské, lze najít v širším kontextu, v němž starověký Egypt existoval. Obě země patřily k větší berberské (nebo praberberské) kultuře, jež se rozprostírala od Nilu přes severní Afriku a Saharu na západ. Libyjci, sídlící na západě, žili v egyptských a klasických dobách v podstatě stejným způsobem jako Egypťané, neznali pouze život ve městech. Měli stejnou keramiku, jaká se vyráběla v předdynastickém Egyptě, používali tytéž hroty šípů a oštěpů, prováděli rituální trepanaci a mumifikovali uctívané psy.“
Nejstarší předkové Berberů byli také původně kromaňonci a jako v Egyptě mezi ně během pozdějších časů přicházelo stále více lidé bílého mediteránního typu.
Další indicií naznačující kulturní spojitost mezi Egyptem a dalšími oblastmi ve Středomoří je existence kultu býka. Kult býka byl zjevně rozšířen jak v Anatolii, tak nilském údolí a později se stal velmi významnou součástí mínojské kultury na Krétě. Malkowski (2007, s. 358): „V Turecku jsou i další náznaky svědčící o existenci této kultury. Nálezy v 8000 let starém Catal Höyüku ukazují, že lidé uctívali býka a že býčí lebku umísťovali do svých svatyní, což je praktika známá i z Egypta. Uctívání býka byla jedním z nejdůležitějších zvířecích kultů a v egyptském písemnictví jsou o něm zmínky už z doby I. dynastie. Na břidlicových deskách, které pocházejí z roku 3100 pnl., jsou dokonce králové zobrazeni jako býci. Na rozdíl od jiných neteru nebyl duch býka nikdy zobrazen jako člověk se zvířecí hlavou. Býk Ápis byl velmi úzce spjat s Ptahem, centrem jeho kultu byla Memfida. Je to především bůh plodnosti a zobrazoval se jako býk korunovaný slunečním diskem a s kobrou uraeus. Nálezy tedy dokazují, že býka uctívala v prehistorické době nějaká geograficky širší kultura či více různých kultur.“
Pozůstatky vnější zdi hrobky jednoho z faraonů II. dynastie v Sakkáře zahrnují i hliněné býčí hlavy s pravými býčími rohy. To také dost připomíná nálezy z Catal Höyük.
Původně byl býčí kult obecnou součástí širší kultury dávného Středomoří. Uctívání býka bylo velmi typickým rysem i pozdější bílými mediterány vytvořené mínojské kultury na Krétě. Je možné, že tuto praktiku převzali od starší kromaňonské středomořské civilizace.
Předchůdci starověkého Egypta – dědici dávné bílé civilizace na území Afriky
Mnohé indicie tedy svědčí pro možnost, že v nilském údolí existovalo něco na způsob organizovaného státu a civilizace již před desítkami tisíc let. Podle řeckých a arabských historiků byla už před více než 30 tisíci lety egyptská civilizace vytvořena lidmi, kteří založili sérii legendárních „božských dynastií“. Zde se nabízí domněnka, že tito dávní běloši byli vlastně pokračovateli ještě starší civilizace na území Afriky (a možná i některých přilehlých regionech na severu a východě).
Vzhledem k našim znalostem antropologie v tomto regionu té doby šlo o bílé lidi kromaňonského typu, u nichž se v tomto místě projevily jejich vysoké intelektové vlohy. Je možné, že tato nejstarší egyptská kultura byla jen jednou z dalších, které vytvořili dávní kromaňonci všude v oblastech na jih od linie zalednění za poslední doby ledové. Dokonce mohla být vlastně jen součástí širšího celku.
Otázkou je, zda kromaňonští zakladatelé Egypta zde byli přistěhovalci či domorodci.
Podle jednoho z migračních scénářů okolo roku 13 000 pnl. dorazila do údolí Nilu nová migrační vlna kromaňonců, „pozemských bohů“, kteří s sebou již přinesli systematické přírodovědní poznatky a zavedli zde i vyspělé organizované zemědělství.(1) Egypt té doby nebyl pouštní pustinou přerušenou vedví pouze tokem Nilu, nýbrž zelení překypující a kvetoucí savanou s mohutnými stády zvěře a mnoha jezery. To se týkalo zejména Horní země. Dolní země u delty byla tvořena bažinami, v nichž se ovšem nacházely četné úrodné ostrovy. Klima v tomto zeměpisném pásmu bylo vzhledem k tomu, že ještě přetrvávala poslední doba ledová, výrazně vlhčí a chladnější než dnes. Období 13 000–9500 pnl. bylo érou téměř neustálých dešťů. Celkově asi tehdejší klima v Egyptě připomínalo přímořské podnebí mírného pásma: mírné teploty, malé teplotní rozdíly mezi létem a zimou, hodně srážek. Toto klima bylo vcelku příjemné a hlavně úrodné, takže se tehdejší nilské civilizaci – vzhledem k souběžné přítomnosti talentované bílé populace – muselo dařit dobře (jak však vidíme, vyspělá civilizace v Egyptě existovala i po nástupu sucha, takže přítomnost příznivého klimatu nebyla pro existenci vyspělé kultury rozhodující; rozhodující byla přítomnost bělošského osídlení). Toto období bylo označováno jako Zep Tepi, legendární čas, kdy přišli bohové, kteří do údolí přinesli již domestikované zemědělské plodiny. Je opravdu vědecky doloženo, že mezi lety 13 000 a 10 500 pnl. došlo v Egyptě k zemědělské revoluci – nejstaršímu doloženému přechodu k zemědělskému způsobu života na světě. Krátce po roku 13 000 pnl., ještě v pozdním paleolitu, se totiž mezi nástroji objevují mlecí kameny a čepele kos. Stejně tak přesně v tutéž dobu na mnoha místech v oblasti Nilu přestaly být hlavním zdrojem obživy ryby, jak tomu bylo předtím, což dokládá nepřítomnost jejich zbytků. Hlavním novým zdrojem potravy se stal pěstovaný ječmen a z něj umleté zrní. S touto změnou vzniklo i množství osad věnujících se zemědělství.
Avšak stejně jako tento čas zemědělství, hojnosti a vyšší úrovně civilizace přišel, někdy kolem roku 10 500 pnl. zase skončil. Agrární kultura tehdy náhle zmizela – mlecí kameny a čepele kos se vytrácejí a v Egyptě se objevuje lid, který zase loví, rybaří, sbírá plody a užívá nástroje z kamene. I když důvody nejsou jasné, nejpravděpodobnější je konec doby ledové, kdy došlo k prudkému tání mohutných vrstev ledu na severu a obrovským záplavám. Věk hojnosti skončil, usedlé zemědělství bylo zavrženo a obnovil se primitivnější způsob života sběru a lovu ryb i zvěře.
Krátce po roce 10 500 přišla nová migrační vlna kromaňonců. Ti vyspělou kulturu brzy obnovili – a zejména vystavěli Sfingu a některé obrovské megalitické chrámy (možná i pyramidy v Gíze). Okolo roku 5000 pak nastává i éra stále se zvyšující migrace bílých mediteránů do oblasti a jejich demografického růstu přímo v zemi. Ti asi nebyli tak nadaní a inteligentní jako kromaňonská elita, přesto však i díky jejich kvalitám a pracovní síle vznikla pozdější historická egyptská civilizace, která pak pokračovala i téměř dvě milénia poté, co kromaňonci z populace starého Egypta vymizeli.
Potomci poslední vlny kromaňonců z doby okolo 10 500 pnl. pak dovedli jakožto „následníci Hora“ Egypt k úsvitu již písemně doložených dějin, který nastal někdy mezi lety 3100–3000, kdy nastupují vládci prvních historických dynastií, a vzniká Stará říše.
Malkowski shrnuje (2007, s. 347): „Podle Waltera Emeryho nepocházela dynastická rasa přímo z Egypta, ale i tak zde vládla jako elita, vykonávala kněžské a vládní úřady a mísila se jen s egyptskou aristokracií. Někteří badatelé spojovali dynastickou rasu s takzvanou Šemsu Hor, ‚Horovými následovníky‘, kteří tvořili v předdynastickém Egyptě zhruba do roku 3000 př. n. l. kněžskou kastu. Tuto teorii podporuje i nález jedinců s většími lebkami a robustní kostrou, kteří byli podstatně větší než místní populace. Jsou natolik odlišní, že můžeme vyloučit, že by byli společného původu. Ke smísení těchto dvou ras došlo v následujících tisíciletích, která se započala sjednocením Horního a Dolního Egypta.“
Malkowski osvětluje vlastní stanoviska a názory vědce Waltera Emeryho ohledně role kromaňonského typu disponujícímu značnými vrozenými kvalitami ve vzniku Egypta (2007, s. 14): „Ve své knize z roku 1961, Archaic Egypt (Starověký Egypt), píše Emery, že vědci mají sklon přehlížet možnost migrace vyspělejší kultury z dosud neznámého území do údolí Nilu, kde mohla být tato kultura podrobena místním obyvatelstvem. (…) Ve skutečnosti se domnívá, že existenci jiné kultury, jejíž přínosy nezávisle na sobě zdědil Egypt i Mezopotámie, by nejlépe vysvětlila společné rysy i fundamentální rozdíly mezi těmito oběma civilizacemi. I když se jeho teze ‚dynastické rasy‘ setkala s odporem egyptologů jakožto rasistická a okrádající Egypt o jeho dědictví, důkazy nasvědčují, že je téměř nevyvratitelná. Selhává však v tom, že tato dynastická rasa nebyla v Egyptě původní. Já tvrdím, že dynastická rasa vskutku existovala, ale že v údolí Nilu původní byla a že znovuobjevení civilizace v této oblasti kolem roku 3000 př. n. l. je přímým důsledkem jejích vědomostí, schopností a vůdcovství.“
„Teorie o dynastické rase se v posledních 20 letech dočkala ostré kritiky, je však téměř jisté, že dynastická rasa ve skutečnosti existovala. Tuto rasu robustních lidí však tvořili původní obyvatelé Egypta, nikoli cizinci. Jejími příslušníky byli domorodí Afričané [tím jsou ovšem myšleni afričtí bílí kromaňonci, nikoli negroidé], a příchozí (jež označujeme za středomořský typ člověka) byli cizinci, kteří pravděpodobně představovali ve společnosti raného Egypta prostý lid.“ (s. 328)
„Podle Waltera Emeryho nepocházela dynastická rasa přímo z Egypta, ale i tak zde vládla jako elita, vykonávala kněžské a vládní úřady a mísila se jen s egyptskou aristokracií. Někteří badatelé spojovali dynastickou rasu s takzvanou Šemsu Hor, „Horovými následovníky“, kteří tvořili v předdynastickém Egyptě zhruba do roku 3000 př. n. l. kněžskou kastu. Tuto teorii podporuje i nález jedinců s většími lebkami a robustní kostrou, kteří byli podstatně větší než místní populace. Jsou natolik odlišní, že můžeme vyloučit, že by byli společného původu. Ke smísení těchto dvou ras došlo v následujících tisíciletích, která se započala sjednocením Horního a Dolního Egypta. Zdá se, že v této významné době, těsně před vznikem dynastického Egypta, se totéž, co se odehrálo na Maltě, stalo i v Egyptě. Do populace začali pronikat lidé středomořského typu a začali postupně (geneticky) nahrazovat starší populaci kromaňonskou.“ (s. 347)
Emery uvádí (in Kaplanek, s. 331): „Obě rasy se samozřejmě do značné míry smísily, ale tento proces nemohl proběhnout tak rychle, aby byl v době sjednocení Egypta již ukončen. Po celé archaické období se totiž jeví výrazný rozdíl mezi aristokracií, která se vyznačuje pokročilou kulturou, a mezi masou domorodého obyvatelstva. Obzvláště zřetelný rozdíl se jeví v pohřebních zvycích. Teprve ke konci II. dynastie nacházíme důkazy, že nižší společenské vrstvy začínají přebírat sepulkrální architekturu a obřady svých předků.“
Šemsu Hor – Horovi následovníci, zakladatelé Staré říše, jsou takto příznačně pojmenováni právě proto, že šlo nikoli o první egyptské „Otce zakladatele“, nýbrž pouze o pokračovatele dávného odkazu svých předchůdců. O tom svědčí skutečnost, že poznatky, techniky a umění, které s sebou přinesli, byly již velmi vyspělé a rozvinuté; nešlo o postupný rozvoj k vyšším stupňům kultury. Některé technologie, jako třeba právě stavba pyramid, byly na nejvyšší úrovni právě za Staré říše a později naopak upadaly a nerozvíjely se, což potvrzuje dysgenický úpadek kvalit egyptské populace kvůli mizení kromaňonské elity, míšení s nebělochy a obecnému dysgenickému trendu v egyptské populaci v pozdějších dobách.
Zbytky kromaňonců v podobě vládnoucí třídy Staré a částečně snad ještě i Střední říše (viz výše Malkowski) jsou demografickým dozníváním nejstarších bílých tvůrců civilizace v údolí Nilu – starodávných „božských dynastií“, pozdějších migrací prvních znalců zemědělství, stavitelů pyramid i Sfingy a nakonec i Šemsu Hor – zakladatelů již historicky uznávané Staré říše a doložených prvních dynastií.
K „božským“ předchůdcům historického Egypta kromaňonského typu můžeme podotknout obecnější poznámku, že časté zkazky z dávných dob o jakési božské bílé rase s velkými schopnostmi a znalostmi budou nejspíše spjaty právě s kromaňonci, kteří, ať už byla jejich domovina kdekoli, migrovali kromě údolí Nilu i do dalších a vzdálenějších oblastí. Existují ale i nálezy jiných typů bílých lidí, kteří by mohli aspirovat na tyto legendární bytosti (viz např. nález člověka z Mouillans).
(1) V souvislosti s možností dávného zemědělství byl učiněn podivuhodný objev – v Egyptě byla nalezena rýžová zrna stará 17 tisíc let.