Stopy bílé rasy v dnešním Orientu a severní Africe – antropologická odbočka
Stopy bílé rasy, která kdysi osídlovala celý Orient i severní Afriku a která zde ještě za prvních století islámské éry tvořila významnou část obyvatelstva a stála za zlatým věkem islámu, jsou v těchto oblastech patrné dokonce ještě dnes. Pozůstatky dávného bílého předindoevropského obyvatelstva Orientu ještě dnes do jisté míry reprezentují například Arméni, Gruzínci, Osetinci, Čerkesové a Kurdové v oblasti Kavkazu. Jejich kultura a jazyky vykazují nepochybné stopy předindoevropského a zároveň předsemitského dědictví (také do jisté míry odolaly islamizaci a mnozí lidé zde zůstali křesťany). Zároveň je mezi nimi dodnes patrný výrazný bělošský element, mnozí lidé mezi nimi jsou překvapivě světlé pleti, někteří i blond a světlých očí. Nicméně byly zjevně ovlivněny i pozdějšími nordickými migracemi spojenými s příchodem indoevropské kultury (právě odtud asi pochází většina občas se u nich vyskytujícího blondismu). U Arménů se vyskytují bílý nordický, alpinský a armenoidní typ, u Gruzínů alpinský a mediteránní, u Osetinců alpinský, mediteránní a nordický, u Čerkesů mediteránní a nordický. Jsou však již značně smíšeny i s tmavšími orientálními typy, zejména íráno-afghánským. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 18)
Arméni jsou antropologicky zmapováni zvláště dobře. Mezi Armény se vyskytuje asi 8% menšina lidí s růžově bílou pletí, nejvíce kolem jezera Van. Středně hnědé vlasy má 18 % z nich, 6 % ruse hnědé, občas se vyskytují i plavé. Muži s hnědými vlasy mají ryšavě hnědé či ryšavé vousy. Poměrně výrazně se vyskytují světle hnědé oči nebo oči smíšené pigmentace, nejčastěji hnědozelené, 2 % lidí má oči čistě modré. Světlejší odstíny očí se, stejně jako světlá pleť, nejčastěji vyskytují u jezera Van, celkem jsou zde zastoupeny u 34 % obyvatel. Nejsvětlejší element vyznačující se světlou pletí a částečným blondismem je také vyšší postavy, vyšších a delších hlav, delších a užších obličejů a nosů. O něco tmavší, ale stále poměrně světlí lidé, jsou širších obličejů, hlav a postav. První zmíněný typ evidentně představuje pozůstatky nordického typu, druhý je tvořen alpinským a armenoidním. Nejtmavší elementy jsou tvořeny nebílými mediteránními typy – vyšším íránsko-afghánským a menším orientalidním. Nordický živel se vyskytuje hlavně na severu a východě, nebílý mediteránní na jihu a západě. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 18) V souladu s tím jsou, jak bylo uvedeno, i světlejší a výrazně podobnější Evropanům než ostatní národy v regionu. Jejich IQ se pohybuje okolo 94 (Lynn, 2006), čímž se blíží spíše Evropanům než většině obyvatel islámského světa. Jsou hospodářsky a kulturně nejvyspělejší etnickou skupinou v oblasti.
Gruzíni mají nejblíže k dunajskému mediteránnímu typu a jsou celkově nejblonďatějším národem oblasti Kavkazu. U Osetinců má zhruba polovina růžově bílou pleť a hnědé, světle hnědé nebo světlé vlasy. Necelá polovina má oči světle smíšené nebo světlé pigmentace. Také jsou poměrně vysocí a mají úzké nosy. Celkově je u nich asi 10 % velmi světlých lidí a 30 % světlejší pigmentace.
Souhrnně se na Kavkaze světlá či světle hnědá pleť a světlá či světle smíšená pigmentace vlasů a očí vyskytuje v nějaké míře u asi třetiny lidí. Celkově jsou pozůstatkem dávného alpinského a mediteránního obyvatelstva, které však bylo později silně promíšeno s pozdějšími tmavšími orientálními typy. V jisté době však místní genofond ovlivnila i imigrace nordiků ze severu. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 19)
Coon také píše (1939, kap. XI, sekce 4), že Kurdové současnosti jsou vlastně mixem lidí orientálního íráno-afghánského typu a dávných íránských nordiků, přičemž první skupina již převažuje, avšak přítomnost nordické krve se stále projevuje menšinou lidí překvapivě světlé pleti a častým výskytem světlých očí a vlasů.
O bělošské příměsi mezi Kurdy píše Wolf (1979, s. 133): „… tvoří dvě antropologicky rozdílné skupiny; západní Kurdové jsou výrazně dlouhohlaví a více než polovina z nich má světlé oči. Východní Kurdové jsou naproti tomu tmavovlasí, tmavoocí a krátkohlaví.“
Také ve Střední Asii se zbytky a stopy lidí bílé rasy se dají nalézt dokonce ještě dnes. Smith píše o kdysi migrujících nordicích a náznacích či zbytcích jejich dávné přítomnosti v centrální Asii (1938, s. 189): „Jestliže uznáváme Rusko za jejich původní domov, museli se pohybovat na východ, stejně jako na jih a na západ, neboť tvoří značný element v obyvatelstvu Turkestánu a střední Sibiře.“
Rovněž Wells poznamenává (1931, s. 57): „Jiní árijští kmenové se asi rozšířili přes mocné vysočiny středoasijské… Ve východním Turkestánu jsou posud světlovlasí, modroocí severští kmenové, ale mluví nyní mongolsky.“
Hildén v roce 1914 našel nordickou příměs mezi Obi Ugry, která může naznačovat přimíšení od nordických Saků nebo Tocharů. Mezi Tatary jsou občas stále k nalezení ‚roztroušení tu a tam, světlí muži s tvářemi jako mléko a krev, kteří mají pohled jako od Švédů vystřižený‘.
V Turkestánu jsou dodnes patrné i další stopy bílé rasy, zejména alpinského typu, který se zde v jisté míře dochoval z dávných dob. Mnozí Uzbeci a Sartové jsou téměř bílí co do rasy, s jasně alpinskými obličejovými dimenzemi, tvarem nosu i stavbou těla (ostatní jsou bělošsko-mongoloidní míšenci nebo mongoloidé). Někteří mají téměř bílou pleť a mnozí mají oči světle hnědé či smíšené hnědomodré či hnědozelené pigmentace. U vlasů a vousů se občas vyskytuje částečný blondismus, ale ne moc často. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 21)
Východně od Kaspického moře se zase u Tádžiků hojně vyskytuje alpinský typ, k tomu i nějaké mediteránní a nordické přimíšení, ale také významné orientální v podobě íráno-afghánského typu. Jejich pleť je proto snědší, ale u některých jedinců docela světlá, vlasy jsou černé nebo tmavě hnědé, u některých však i světlejší či dokonce částečně blond, oči většinou tmavé, ale vyskytují se i hnědě modré či hnědozelené odstíny. Rovněž mezi Uzbeky jsou k vidění téměř nebo zcela bílí lidé. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 19)
Stejně tak jsou zbytky bílé rasy k vidění i v Arábii. V Jemenu jsou dodnes zřetelné známky bílé rasy u nezanedbatelné části obyvatelstva. Mnoho Jemenců má nápadně bílou pleť a světle hnědé nebo dokonce zelené oči. To by naznačovalo přimíšení nejen bílých mediteránních a armenoidních typů, ale dokonce i kromaňonských a nordických (jen smíšení genů pro modré oči s geny pro tmavší oči může dát vzniknout zeleným nebo šedým odstínům).
Rovněž podle Coona (1939, kap. XI, sekce 3) dávnou bělošskou identitu původních obyvatel jižní Arábie by naznačoval dodnes poměrně častý výskyt světlé pigmentace u obyvatel tohoto regionu. U desetiny Jemenců jsou vlasy tmavě hnědé, občas se vyskytují i vlasy ryšavé nebo plavé. Zejména však vousy celé čtvrtiny Jemenců vykazují nápadné známky blondismu, a to hnědé, hnědě-zlatavé nebo dokonce ryšavé odstíny. Zároveň má čtvrtina Jemenců oči světlejší nebo smíšené pigmentace. Mezi světlejšíma očima je hlavní světle hnědá, u smíšených je hlavní hnědozelená. Existují i náznaky modrých či šedých odstínů, ale čistě modré nebo šedé oči se nevyskytují.
V údolí Hadramaut dodnes žijí kmeny, které do jisté míry pocházejí z dávného místního obyvatelstva ještě z předislámských dob. To by rovněž nasvědčovalo, že mohlo jít o bílé předsemitské a předislámské populace. Ale i pozdější příchod prvních Arabů napovídá, že šlo o arabskou aristokracii s bílou krví. Z nich je odvozena místní třída řemeslníků a také vrstva kněžské aristokracie, Sajídové, kteří prohlašují, že jsou přímými potomky rodu Proroka. Připomeňme si, že, jak píše Coon (1939, kap. XI, sekce 2), vznešené rody spojené s Mohamedem jsou značně světlejší, a dokonce i s výskytem blond vlasů.
Dokonce ještě ve 20. století byly právě v arabské populaci při březích Arabského poloostrova nalezeny na více místech známky bílého živlu, a to navíc právě mezi mořeplavci, námořními obchodníky a rejdaři – a kdysi byla jižní Arábie vyhlášená svou námořně-obchodní dynamikou a úspěchy. Coon píše o bílém rasovém elementu u těchto lidí, který byl nalezen v Perském zálivu a který se navíc vyskytuje i dále na jihu, na pobřeží Jemenu a Ománu. U těchto lidí zabývajících se mořeplavbou a obchodem se vyskytuje poněkud světlejší pleť i pigmentace, částečně bělošské rysy a tendence k brachycefalii; zřejmě je to typ částečně odvozený od dávných kromaňonců či spíše jejich alpinského derivátu; možné je i nějaké nordické přimíšení. Coon (1939, kap. XI, sekce 3): „Na druhé straně Perského zálivu se na různých místech usadily kolonie mořeplaveckých Arabů. Jedna z nejzajímavějších kolonií tohoto regionu je v Lenji. Malá série námořníků z tohoto přístavu byla také změřena Adenem. Tito muži z Lenji jsou menší (161 cm) než Ománci a stavěni jako Kuvajťané; jsou z největší části subbrachycefální, s průměrným lebečním indexem 81; v obličejových proporcích nejsou nepodobní Jemencům a vypadají, že v sobě nesou element stejného brachycefálního živlu, který se nachází podél jemenského pobřeží, stejně jako v Ománu. Jsou poněkud světlejší pleti než Kuvajťané; jsou výlučně rovných vlasů, tendují k plešatosti a velké hojnosti vousů, mají černé vlasy a vousy ryšavě hnědé barvy. Oči jsou tmavě hnědé v 75 % série a zbývající čtvrtina obsahuje i nějaké čistě světlé. Tito Lenja lidé vypadají, že se u nich vyskytuje větší než obvyklý čtvrtinový podíl částečného blondismu, zejména ohledně barvy vousů. Je kuriózní fakt, že v posádkách tří lodí, které byly studovány, dvě z Kuvajtu a jedna z Lenji, byli důstojníci, kteří patřili k rejdařským rodinám vlastnícím lodě, částečně blond, posádka byla převážně brunet…“
Jejich postava je menší a rozložitá, nos velmi často rovný, rty užší než u ostatních Arabů. Celkově se tito arabští mořeplavci ve většině rysů jasně odlišují od klasického arabského nebílého mediteránního typu. Zvláště viditelné je to v Kuvajtu a je patrné, že je to důsledek nějakého staršího bílého osídlení v Mezopotámii a nejspíše i nějaké dávné migrace ještě více ze severu. Mořeplavecké a rejdařské komunity na březích Hadramautu, Jemenu a Ománu pocházejí právě z tohoto světlejšího brachycefálního živlu v Perském zálivu.
I mezi Kuvajťany, vyhlášenými pro své dávné mořeplavecké úspěchy, je (podle výzkumu 40 kuvajtských námořníků) dodnes patrné alpinské přimíšení projevující se kratšími hlavami, hranatějšími, většími a kratšími obličeji a většími nosy. Kůže některých byla poměrně světlá, někdy až tmavší bílá. Vlasy byly rovné nebo mírně vlnité. Ačkoli vlasy byly černé, vousy u jedné třetiny z nich měly odstíny v rozmezí od hnědých po zlaté; u 18 % byly rusé. I když převažovaly tmavě hnědé oči, asi u čtvrtiny se ukazovaly oči světlejší smíšené pigmentace. Nosy většiny z nich měly rovný profil, nikoli zahnutý. Ománci, kdysi největší mořeplavci Arábie, mají ve svých řadách rovněž ještě dnes patrný tento světlejší a poněkud alpinsky vypadající typ. (Ibid.)
Obecně dodnes platí, že na jihu Arabského poloostrova převažuje brachycefalie/krátkolebost, což naznačuje pozůstatek staršího bílého osídlení tvořeného asi Borreby typem a/nebo z něj odvozeným alpinskými typem. Možná jde i o pozůstatek bílého armenoidního typu.
Dále Coon píše o klasickém mediteránním typu v Jemenu, který se odlišuje od tmavšího semitského/arabského mediteránního typu (1939, kap. XI, sekce 2): „V obyvatelstvu jemenské náhorní plošiny může bedlivý pozorovatel zaznamenat rozdíly mezi množstvím subtypů. Ve městech je koncentrována specializovaná a až přemrštěně klasicky mediteránní populace s kratší postavou, užšími a menšími hlavami, užšími obličeji a nosy a světlejší barvou pleti než zbytek Jemenců. Městský typ se zdá být značně selektovaný na základě pracovního uplatnění a reprezentuje ztělesnění mediteránní rasy. Lidé na venkově, jako celek, jsou poněkud urostlejší, poněkud širších ramen a o něco vlnitějších či kudrnatějších vlasů.“
Podobně se zbývající běloši podíleli na posledním rozkvětu pod vlajkou islámu i v jiných (mimoasijských) regionech – zejména v severní Africe, kde v oněch dobách byla bílá rasa ještě jako rasový element v rámci berberského etnika silně zastoupena. I zde jsou v některých odlehlých oblastech její zbytky patrné dokonce ještě v moderní době.
Dnešní rasově smíšení a arabizovaní Berbeři jsou spíše stínem své dřívější velikosti. Nicméně určitý podíl bílé krve se mezi nimi udržel a dokonce ještě dnes je patrný, zvláště v hornatých a odlehlých místech severozápadní Afriky se ve větších počtech ještě udržely původní bílé berberské živly. V těch přežívají i pozůstatky jejich původní kultury. Rovněž ve městech severní Afriky jsou mezi vyššími třídami k vidění bílí lidé z řad Berberů či potomků arabské aristokracie. Kořínek píše o Fezanech, že jsou zjevně světlejší pleti, než jiní obyvatelé Maroka (1946, s. 24): „Všimněme si Fezanů, kteří nás obklopují. Liší se od ostatních Marokánců a rozeznáte je mezi ostatním obyvatelstvem i v jiných městech. Jsou světlé, bledé pleti a jemných rysů.“ Některá města s výrazným berberským osídlením a potomky arabské aristokracie, jako právě Fez, jsou stále ještě relativně kulturně a hospodářsky vyspělá a nepodlehla v plné míře úpadku; zároveň je zde ovšem patrná ustrnulost; je to spíše jen udržování dědictví již zašlé slávy zářivější minulosti a omezený pokrok podpořený vlivy z vyspělého Západu.
Coon se zmiňuje i o typu na pomezí mezi alpinským a kromaňonským typem (alpinský typ je kromaňonský derivát), který se hojně vyskytuje v arabském Hedžazu i severoafrickém Fezu mezi výše postavenými rodinami a je pozůstatkem nejstaršího kromaňonského obyvatelstva, které se podílelo na konstituci berberského etnika, a které kdysi asi zasahovalo až do severní Arábie (1939, kap. XI, sekce 2): „Členové starých rodin z Hedžazu podle všeho náleží v mnoha ohledech k jasně diferencovanému typu, který, ve své extrémní formě, může být bez obtíží popsán. Jeho členové jsou muži střední až vysoké postavy; jsou širokých ramen, dlouhého těla, těžší váhy a konstitučního typu, který tenduje ke značné svalnatosti i tloušťce. Jejich hlavy jsou velké a mezocefální až brachycefální, jejich obličeje široké i dlouhé, jejich nosy často výrazně zahnuté a mohutné. Ret je nápadný a dolní čelist silná. Jejich vlasy jsou tmavě hnědé až černé, barva očí typicky hnědá, ačkoli světlé oči rozhodně nejsou neobvyklé. Ačkoli tento alpinsky vypadající hedžázký typ nemůže být etablován ve vědeckém smyslu, jeho existenci potvrdí čtenáři, kteří jsou obeznámeni s lidmi tohoto regionu. Vypadá velmi pravděpodobně, že lidé tohoto obecného typu přišli do severní Afriky s časnými muslimskými invazemi nebo je jeho původ možná ještě časnější, když je tento typ častý mezi aristokratickými rodinami v severoafrických městech, obzvláště ve Fezu, v kontrastu se zbytkem populace, která je takřka výhradně dolichocefální. Ať už je původ tohoto hypotetického typu jakýkoli …, můžeme si být jisti, že není čistě mediteránního původu. Je pravděpodobně omezen na obyvatelstvo měst a na starší domorodé rodiny.“
Také Vávra uvádí (1942, s. 190): „Berbeři se nám většinou jeví jako hnědovlasí, částečně však také plavovlasí, s modrýma očima a také jako sloučenina obou. (…) … blondýni žijí rozptýleně a smíšeně s ostatními antropologickými typy a v této době tvoří celou sedminu obyvatelstva, nejvíce však na územích severnějších.“
Coon popisuje vysokou míru světlé pigmentace a bílé mediteránní, nordické, kromaňonské a alpinské typy mezi západními Berbery v marockém Rífu (a zmiňuje i odlišnost arabského tmavšího mediteránního typu mezi nomády) (1939, kap. XI, sekce 14): „Riffiané, nejznámější z marockých Berberů, jsou usedlí zemědělci, s výjimkou dvou kmenů… Jsou nejblonďatější a nejvíce nordičtí z Berberů a získali si věhlas pro své válečnické schopnosti. (…) Riffiané jsou růžově bílé pleti jako severní Evropané z 65 % v rámci celé skupiny a přibližně z 80 % u centrálních kmenů. Barva slunci vystavené pleti je v mnoha případech cihlově červená, neschopna tmavnutí; v dalších je tmavěji bílá nebo světle hnědá během léta a opět bledne v zimě. Pihy nacházíme u 23 % Riffianů… Barva vlasů je černá u 44 % z celku a tmavší až středně hnědá u 46 %; u ostatních jsou zrzavě nebo světle hnědé; v málo případech zlatě blond. Poslední zmínění však tvoří méně než 1 % celku. Vous je obvykle o mnoho světlejší, černý je jen u 34 % celku, tmavě nebo středně hnědý u 25 %, ryšavě hnědý u 14 %, světle hnědý u 19 % a zlatý, popelavě blond nebo rusý u 8 %. 17 % Riffianů vykazuje u barvy vousů nějakou známku ryšavosti. (…) Navíc děti … se vyznačují dětskou dominancí blondismu, jak je tomu u Evropanů smíšené pigmentace. Nejblonďatější vlasy a vousy nacházíme v centrálním Rifu, zvláště v kmeni z Beni Amart, kde přes 50 % mužů má vousy světle hnědé či ještě světlejší. 57 % Riffianů má smíšené nebo světlé oči; u těch ostatních 43 % je nejběžnější barvou tmavě hnědá. Zelenohnědá je nejčastější smíšenou formou, dále šedohnědá a nakonec modrohnědá: čistě modré oči jsou jen u 2 % celé skupiny, přičemž jen u jednoho muže byly nalezeny šedé. Zvláštní a jedinečné typy zbarvení očí jsou běžné. U některých kmenů dosahují čistě tmavoocí jen 20 %, u žádného jich není více než 55 %. Celkově je blondismus v Rifu silně zastoupen; přes polovinu dospělých mužů vykazuje nějaké jeho stopy. Ale Rif není blonďatou zemí ve stejné míře, jako jsou blonďaté Norsko, Švédsko, Finsko nebo dokonce Anglie; nicméně je blonďatější než většina Španělska nebo jižní Itálie. (…) Riffiané mají stejně bujné vousy jako severozápadní Evropané a ve většině případů i tělesné ochlupení; plešatost je však vzácná. Z hlediska typů obličeje je zde několik dobře odlišitelných typů, které mohou být nejlépe popsány odděleně. Jeden typ má dlouhý obličej a zahnutý nos, je tmavé nebo smíšené pigmentace, nejběžnější je na východě, zejména mezi nomády; tato fyziognomie je Riffiany považována za import zenatanského nebo arabského vlivu. Další je klasický mediteránní typ, s lehce se svažujícím čelem, rovným profilem nosu … a oválným obrysem obličeje; tento typ je obvykle brunet; nachází se všude, ale zejména mezi centrálními a západními kmeny. Třetí je nordik v nejstriktnějším morfologickém smyslu, obvykle s hnědými vlasy a očima smíšené pigmentace; ruffijský nordik může být zaměněn za Ira nebo Angličana, méně snadno za Skandinávce. Čtvrtý je typ s velkou hlavou a velkým tělem, tendující k mezocefalii …; obličej je široký, … nos je krátký, rovný, … ústa velká, ret výrazný a čelist mohutná. Pigmentace je obvykle smíšená, s hnědými nebo rusými vlasy, a s očima světle smíšené pigmentace. Tento typ je bez další diskuse zjevně poněkud redukovaný přeživší potomek starého kromaňonského Afalou typu. Nalézá se hlavně v nejstarších ruffijských rodinách, mezi kmenovými držiteli úřadů. V Rifu není vzácný a v omezeném smyslu je obdobou stejného nebo podobného typu v severozápadní Evropě. Jeho menší varianta je považována samotnými Riffiany za typického obyvatele pohoří Beni Urriaghel; menší postavy, rozložitého těla, s krátkýma silnýma rukama, pihovatou pletí, ryšavým vousem, modravýma očima, s krátkým širokým obličejem s hranatou čelistí a tupým nosem. Je to převaha tohoto posledního typu, koncentrovaného v uzlu mezi pohořími Beni Urriaghel a Gzennaya, který zredukoval postavu a rozměry obličeje těchto dvou kmenů… Tito muži jsou kulturně nejarchaičtějšími a nejpevněji zakořeněnými feudálními bojovníky v celém Rífu.“
Coon se zmiňuje i o zbytcích Berberů v izolovaných oblastech Alžírska, kteří se značně odlišují od tmavého nebílého mediteránního obyvatelstva v oblasti; kmenech Shawia a Kabyl. První vypadají jako nordici v Norsku, ovšem s tmavší pigmentací vlasů a očí (1939, kap. XI, sekce 13): „… kočovní nebo polokočovní arabští mluvčí planin a náhorní roviny jsou složeni z četných kmenů částečně nebo zcela arabského původu… (…) Zemědělci z hor jsou nejlépe reprezentováni dvěma skupinami kmenů, Shawii a Kabyly, dříve žijícími v pohoří Aures jižně od Constantinu, a později v přímořské Djurjuře bezprostředně na východ od města Alžíru. Obě tyto skupiny Berberů jsou známy pro své evropské rysy a světlou pleť; neodborná literatura u nich poukazuje na vysokou míru blondismu. Oba kmeny obsahují minimum arabské krve a brunet mediteránního elementu nebo elementů, které mohou být spojeny s příchodem hamitského jazyka do severní Afriky. Významným faktem o Shawijcích je, že v metrickém smyslu jsou identičtí se severozápadními evropskými nordiky. Člověk může zaměnit průměry Shawijského vzorku Randalla-MacIvera a průměry Wilkina charakterizující východní norské provincie bez závažnější neshody. Ačkoli Shawiané jsou tak nordičtí antropometricky, a ačkoli jsou typicky bílé pleti, v oblasti zbarvení vlasů a očí jsou z největší části brunet. Jen nějakých 30 % má smíšené nebo světlé oči a 96 % je zaznamenáno jako černovlasých. Nosní profil vykazuje nordické tendence; konkávně-konvexní formy, jak jsou obvyklé v Anglii, jsou stejně časté jako rovné; a společně tvoří polovinu celkového počtu; konvexní profily jsou častější než konkávní, které se nacházejí asi u šestiny lidí. Proti převažující brunet pigmentaci Shawijců stojí tradice, že jejich předkové byli dříve mnohem blonďatější, a že jejich současný stav jakožto brunetů je zapříčiněn míšením s vnějšími berberskými a arabskými skupinami. Toto tvrzení … však nemůže být prokázáno.“
Kmeny a klany v zemědělských regionech a oázách v Marmarice a Kyrenaice stále vykazují znatelné bělošské antropologické rysy. U některých kmenů dosahuje zastoupení hnědých vlasů až 20 % a vousy bývají ještě světlejší. Nejčastější jsou tyto světlejší odstíny úplně na severu při pobřeží. Občas se objevují i téměř evropsky světlé odstíny pleti, nejvíce opět při pobřeží. Oči jsou nejčastěji světle hnědé, ale třetina lidí vykazuje nějakou míru očního blondismu. Hlavy jsou dolichocefální, obličeje dlouhé a nosy úzké.
Kromě toho se tu dokonce vyskytuje, i když docela vzácně, typ podobný starému bílému kromaňonskému Afalou typu ze svrchního paleolitu, i když je už trochu redukovaný a asi míšením pozměněný. Vyznačuje se vyšším vzrůstem, velkou hlavou, hranatým nízkým obličejem, ustupujícím čelem a širším kratším nosem s rovným nebo vyčnělým profilem. Je to v oblasti Alžírska nejstarší původní typ. Kromě toho se ty stále vyskytuje i původní bílý mediteránní typ s rovným čelem a rovným profilem nosu. O starobylosti tohoto původního typu svědčí i to, že vykazuje známky míšení se zmíněným nejstarším kromaňonským typem v podobě hranatějšího tvaru obličeje a robustnějších ramen.