Nedělejme si falešné naděje aneb střízlivý pohled na Trumpovo vítězství z pohledu alternativy

Tak nám ve Spojených státech vyhrál Donald Trump a na alternativě od mnoha lidí zaznívá jásot. Ten je na místě krotit. Z pohledu nejdůležitějších trendů to ve skutečnosti neznamená skoro nic, a i v dalších ohledech si od Trumpa nelze slibovat příliš mnoho.

Z pohledu fatálních trendů vítězství Trumpa mnoho neznamená

Nejdůležitější je uvážit, co Trumpovo vítězství znamená z hlediska zájmů dosud převážně bílého obyvatelstva USA, a z hlediska procesu výměny bělochů za barevné a udržení „evropského“ rázu Ameriky. Tady se toho nedá moc očekávat. 

Tak trochu paradoxně získal dost slušnou podporu od menšin, jejichž příliv by měl poněkud omezit. Ovšem je právě otázkou, do jaké míry se mu záměr ochrany staré Ameriky před imigrací dá věřit, takže možná už ani není možné mluvit o paradoxu. Za minulých čtyř let své vlády zas tak radikálně imigraci neomezil. 

Greg Johnson po prvním vítězství Trumpa v roce 2016 realisticky napsal: „Trump tak byl naší poslední šancí, jak zastavit demokraty, než si ‚zvolí‘ nový lid. Kdyby se úřadu chopila Hillary Clintonová, vyhlásila by amnestii desítek milionů ilegálních imigrantů, ještě více otevřela stavidla imigrace z Třetího světa a znemožnila zachování bělošské většiny v Americe i kultury, ekonomického systému a politických institucí vytvořených evropskými Američany. Bílí nacionalisté by museli přistoupit k plánu B: rozbít Ameriku a vytvořit bělošské etnostáty.

Nedělejme si ale žádné iluze: navzdory hysterii levice si Amerika nezvolila stoupence Alt Right (alternativní pravice). Donald Trump sice je nacionalista a populista, ale je to nacionalista občanský – nikoliv rasový – a centristický pragmatik k tomu.

Ztělesňuje totiž právě to, po čem Američané touží: vládu spojující umírněně pravicové hodnoty a politický realismus se středolevým sociálním systémem, neintervencionistickou a realistickou zahraniční politikou, ochotou zasahovat do ekonomiky s cílem ochránit střední třídu a věrností vlasteneckým hodnotám a myšlence velikosti národa.“

Vzápětí ovšem dodal naivní nerealistické očekávání: „Skutečný význam Trumpova zvolení chápeme možná lépe než on sám: revolta bílé Ameriky tváří tvář demografické apokalypse.

Za čtyři roky však bude mnoho bělochů, kteří hlasovali pro Trumpa, po smrti a mnohé z dětí barevných, kteří hlasovali proti němu, dosáhnou osmnácti let. To znamená, že Trump musí okamžitě začít jednat. S postavením zdi není možné otálet. Hned první dny v úřadě musí začít prosazovat platné imigrační zákony. Musí zastavit invazi a deportovat mezi 30 a 50 milióny ilegálních imigrantů i s jejich rodinami. To poskytne bílé Americe – i bělošskému nacionalismu – několik desetiletí, aby znovu popadla dech.“

Jak tyto naděje dopadly, nyní víme. Dohledatelné údaje ohledně imigrace za prvního Trumpova prezidentování se různí. Podle některých názorů ji o něco snížil, podle jiných takřka vůbec. V každém případě ji však nijak radikálně neomezil, natož že by ji zastavil a k tomu hodně už příchozích imigrantů (alespoň těch ilegálních) repatrioval. A proč by to teď mělo být jiné. Spíše to bude ještě horší, což lze dovodit z řečí samotného Donalda Trumpa.

„Jsem pyšný, že máme podporu od Latinoameričanů jako nikdy dřív,“ prohlásil Trump na jednom ze svých posledních pensylvánských shromáždění. Při vystoupení v průběhu sčítání volby označil za „historické sjednocení Američanů nejrůznějšího původu“.

Docela suverénní vítězství Trumpa tak dokazuje, že se posunuje – alespoň pokud jde o ty nejdůležitější trendy – ke kapitulační umírněnosti, k étosu „Ameriky pro všechny“. Je to typická catch-all strategie, usilující o hlasy všech skupin. Což potvrzuje, že kromě černochů získal slušná procenta podpory ode všech ostatních barevných menšin a z jejich strany si oproti minulým volbám z let 2016 a 2020 znatelně polepšil. Naopak podpora bělochů byla slabší, zejména ve srovnání s prvním vítězným rokem 2016. Tehdy vyhrál hlavně díky tomu, že získal od bělochů celých 68 % hlasů. Nyní jich získal jen 55 %, přesto díky vyšší podpoře menšin dosáhl vítězství se slušnou převahou. Jestli někteří Trumpa brali jako někoho, kdy by bílou Ameriku mohl ještě jaksi zachránit (a to by také bylo jediné skutečně velké pozitivum s ním spojené), tak tento vývoj jeho podpory podle rasy znamená vytracení těchto nadějí. 

Kromě toho vzrostl u všech běžných lidí bez ohledu na rasu odpor vůči progresivismu a jeho excesům. Což ovšem znamená, že se asi utváří jakási multirasová kulturní opozice proti pokrokářské frontě. To je sice v jistém smyslu pozitivní, ale zároveň to znamená, že pod tímto pláštíkem dojde jen k urychlení trendu rasové výměny a postupného rozpouštění bílého obyvatelstva v narůstající barevné populaci. Otázka rasy ještě více ustupuje do pozadí – ovšem ta je klíčová, protože Ameriku jak ji známe utvořili bílí přistěhovalci z Evropy a se zmizením bělochů nenávratně zanikne. 

Roli sehrálo i to, že masivní přistěhovalecký příliv z jihu už negativně zasahuje i již v USA usazené Hispánce a další menšiny, což je rovněž vehnalo do vyšší podpory Trumpa slibujícího jeho omezení. Ale právě jen omezení: zcela jistě mu však dávali hlas s tím, že nějaké ty imigranty (hispánské i jiné) do Ameriky pouštět bude. 

Nedá se tak počítat s tím, že by Trump byl skutečným zastáncem a obnovitelem staré bílé Ameriky. Samozřejmě není možné mu to v plné míře vyčítat: tak či tak si to nemůže dovolit – i kdyby chtěl. Úplně utnout přistěhovalectví nemůže a repatriovat již přítomné nebílé obyvatelstvo už vůbec ne. Něco tak nekorektního si nemůže dovolit ani ve snu. Ale i tak – podle toho co vidíme – může být v otázkách imigrace ještě měkčí, než se zdá.

Všechno, co můžeme očekávat je, že Trump imigraci z třetího světa snad o něco přibrzdí, a snad vypoví nějaké množství ilegálů. Což je zcela nedostatečné. Tak či tak, pravda je taková, že na nápravu celkového trendu rasové výměny obyvatelstva je v USA už beztak pozdě. 

Že by Trump řešil další fatální trendy, tedy vymírání bílého amerického obyvatelstva nebo dokonce jeho dysgenické upadání, samozřejmě už vůbec nepřipadá v úvahu. Tady není co řešit.

Trump je v podstatě pragmatik, který nikdy nepůjde do příliš radikálního střetu s pokrokáři a ani si to nemůže dovolit (ovšem jen to by původní Ameriku mohlo ještě zachránit), založením je spíše kulturní konzervativec a občanský nacionalista než rasový identitář a původním povoláním byznysmen a tohle všechno jsou tvrdé limity, které neumožňují vidět v něm nějakou velkou naději. Američanem se vším všudy se podle něj může stát úplně kdokoli bez ohledu na rasu či etnicitu, jen když prohlásí, že přijímá americké hodnoty a naučí se angličtinu (ovšem, i kdyby si třeba soukromě myslel něco jiného, veřejně se od této linie odchýlit nemůže). V konfrontaci s dominující progresivistickou frontou mezi elitami bude různě lavírovat a sám se bude zaměřovat na povrchnější kulturní a hospodářské záležitosti, nikoli na důležitější rasové a demografické trendy – jistě s výjimkou imigrace, která se těchto nejzásadnějších trendů týká. Jenže ji, jak bylo řečeno nepochybně jen omezí, nikoli zastaví. 

Navíc jeho protiimigrační rétorika je v zásadě rasu ignorující, vymezující se jen proti ilegální imigraci a proti tomu, aby nově příchozí nebyli zločinci nebo lidé neochotní kulturní asimilace. Avšak nebílí lidé se nemohou stát původními bílými Američany se vším všudy, i kdyby se přihlásili k anglosaské kultuře sebevíc; ta vyvstala z vrozených sklonů a vloh bílých přistěhovalců z Evropy a jejich vrozená mentalita a sklony jsou odlišné. Jejich snaha o asimilaci může skončit jen jakousi karikaturou kombinující ležérní mentalitu třetího světa s povrchním uznáváním hodnot, kterým kvůli své vrozené odlišnosti nebudou nikdy schopni plně dostát. Valná většina imigrantů však beztak o takovou asimilaci nestojí a ti, kteří stojí na straně Trumpa, se vesměs hlásí jen k onomu nejpovrchnějšímu univerzalistickému patriotismu „velké a silné Ameriky pro všechny“, do níž bude moci přijít kdokoli a bude si moci bez omezení udržovat a rozvíjet vlastní etnokulturní identitu.  

Imigrační invaze, rasová výměna, mizení bílé Ameriky i její anglosaské kultury a celkový dysgenický trend budou pokračovat celkem beze změny. Původní Spojené státy nečeká bez ohledu na Trumpovo zvolení nic jiného než zánik a proměna v zemi třetího světa se vším všudy. Jeho řeči o budoucí „zlaté éře Ameriky“ nejsou víc než efektní tlachání politika opojeného čerstvým vítězstvím. Podobně jako svého času slavný Obamův výšplecht Yes We Can. 

I v dalších ohledech mohou být výsledky Trumpova prezidentství spíše rozpačité

Pokud od nejdůležitějších trendů přejdeme k těm méně důležitým, zde je na místě snad trocha optimismu, ale očekávání zázraků na místě určitě není. Na kulturní frontě by Trump snad mohl přispět alespoň k obrodě některých tradičních pozitivních hodnot. Ale i tady je třeba být vcelku skeptický. Ideologie progresivismu ve všech důležitých sférách americké společnosti zakořenila tak silně, že už téměř není možné ji vytlačit – z médií, univerzit, intelektuální a kulturní sféry. Zvolení jednoho poněkud protiestablishmentového politika nemůže zvrátit hlubokou kulturně-hodnotovou proměnu, která ve společnosti probíhala po desetiletí. Trump nemůže za čtyři roky změnit celý establishment, jeho názorovou orientaci a zájmy, což se ostatně ukázalo už za jeho prvního období. 

Než že by se v příštích čtyřech letech konal velkolepý návrat konzervatismu do těchto sfér lze očekávat to, že naopak dojde k jejich aktivizaci a budou na Trumpa dštít oheň a síru (toto se týká i oněch nejdůležitějších trendů – nejen v kulturně-hodnotové sféře, ale i pokud jde o imigraci a menšiny, bude establishment jistě klást Trumpovi v jeho snahách o omezení přistěhovalectví odpor). Někteří radikálnější odpůrci proklamují, že Trumpa jako prezidenta (a jeho legitimní demokratické zvolení) ani neuznávají.

Celková situace je taková, že v USA i přes volební vítězství běžných lidí uchovávajících si zdravý rozum a smysl pro realitu (jehož projevem je zvolení Trumpa) zůstávají nedotčeny etablované struktury a názorové proudy ve všech sférách establishmentu a různé mocné lobby v jeho zákulisí. A stále zůstávají nesmírně vlivné a mocné všechny kanály, skrze které se po celá desetiletí do tamní společnosti infiltrují pokrokářské ideje. Trump možná může narušit tzv. deep state v americké administrativě (skrytá klika vysokých úředníků prosazující pokrokářkou agendu bez ohledu na to, kdo je zvolen a co si přeje lid). Ale jednak je otázka, do jaké míry se mu to podaří, a pak také, jak dlouho tyto změny vydrží po jeho odchodu – i kdyby se mu to podařilo. To je obecnější problém týkající se všech eventuálních pozitivních změn, které by Trump mohl přinést: jak dlouho vydrží a kdo přijde po něm. Jeho zvolení může být jen projevem dočasné protestní vlny, která časem zase opadne.

Kromě toho Trump nemůže mít v „kulturní válce“ zas tak velký vliv už z podstaty věci. Pokud mnozí lidé chtějí návrat ke starým konzervativním hodnotám, musí to udělat především sami za sebe. Třeba zase začít žít spořádanější život ve stabilnějších manželstvích. S tím Trump mnoho udělat nemůže. 

A ne všechno je na Trumpově konzervatismu pozitivní (a na konzervatismu obecně, je třeba dodat). Trumpem umožněné omezení interrupcí z konzervativní pozice, pokud by bylo skutečně naplno realizováno, by vedlo hlavně k tomu, že by se rodilo více dětí nízko inteligentním i vyloženě problémovým elementům převážně z barevných menšin (ale i z bílé populace), u nichž se nechtěná těhotenství vyskytují nejčastěji. Proces rasové výměny a dysgenického úpadku by tím byl jenom urychlen. Naštěstí omezení interrupcí na federální úrovni ze strany Nejvyššího soudu bylo gestem bez většího významu, neboť nechtěně otěhotněné ženy prostě vycestují ze státu, kde jsou nyní interrupce zakázané, do státu, kde jsou povolené.

Trump by snad mohl po dobu své vlády omezit pokrokářskou propagandu a indoktrinaci v amerických školách. Hodlá reformě amerického vzdělání věnovat hodně úsilí, ale může se mu to podařit pouze u základno a středního školství. Na univerzitách, kde probíhá hlavní část pokrokářské indoktrinace mladých lidí, se mu zřejmě prosadit změny nepodaří. Navíc je otázkou, jak dlouho po jeho odchodu změny vydrží. Dobré jistě bude, pokud Trump odstoupí od Pařížské klimatické dohody, čímž vyváže nejmocnější zemi Západu z klimaalarmistického podvodu. Mohl by tím dodat odvahu a inspiraci jeho odpůrcům i v dalších západních zemích. Ovšem dá se očekávat, že to vydrží jen po dobu jeho druhého funkčního období – tak jako tomu bylo v případě prvního. V každém případě, omezení LGBT+ propagandy, ústup od klimatického nesmyslu nebo třeba omezení kácení soch starých hrdinů není něco, co by Ameriku zachránilo před fatálním úpadkem, který má hlubší kořeny.

Z pohledu Evropanů si nelze dělat velké naděje, jakékoli eventuální pozitivní změny s ním spojené nepřekročí hranice USA a nestanou se podnětem pro změnu kurzu na celém Západě. Příchodem Trumpa do čela Spojených států zcela jistě nebude vývoj v Evropě ovlivněn. Program Evropské komise se jistě neodchýlí od prosazování nesmyslné a zničující zelené agendy, přes Trumpem avizovaný odstup od klimatického blouznění. Totéž se týká třeba imigrace, kterou eurounijní elity nijak neomezí. Nebude omezena ani LGBT+ propaganda, oslava diverzity apod. Kdyby Trump měl mít jistý vliv v kulturní válce a antiprogresivistickém tažení v Evropě, musela by být patrná snaha o navázání užších vztahů s USA a k návratu systému spolupráce národních států. Ale naopak se zdá, že Trump v Americe bude pro EU znamenat faktor jakéhosi jednotícího tlaku, tedy další unifikaci a utažení šroubů jako jakousi obranu proti jeho vlivu. Trump se pro EU „duchem doby“ nestane. To naznačuje i zřízení pozice eurokomisaře pro vytvoření „obranné unie“ a utváření evropských obranných sil. Evropská komise očekává americké rozvolňování vztahů s EU a sama toto rozvolňování už zahájila. 

Pokud jde o ekonomiku, určité zlepšení může s Trumpem přijít skrze snížení některých daní nebo omezení regulací – a také skrze opatření mající vést k návratu průmyslu (výroby něčeho reálného) do Ameriky. To by bylo nepochybně pozitivní, ovšem v kontextu celkového dlouhodobého vývoje USA je to bezvýznamné (je taky otázkou, do jaké míry budou snahy o návrat průmyslu do Ameriky úspěšné). 

Z pohledu Evropy a prostého evropského člověka nemusí zvolení Trumpa také znamenat jen pozitiva. Pokud zavede cla na unijní dovozy do USA, může to mít na evropský průmysl a zaměstnanost negativní vliv. Samozřejmě z pohledu amerického průmyslu a dělnictva to může dávat smysl. Ale možná by bylo lepší, kdyby místo celní ochrany raději domácímu průmyslu zlepšil podmínky přímo třeba snížením daní.  

V minulém období Trump vskutku přijal i opatření, z nichž profitovaly střední a nižší vrstvy (snížení daní pro ně apod.) a mnohé ukazatele zlepšení stavu americké ekonomiky se týkaly také hlavně jich (jako snížení nezaměstnanosti). I když to není z hlediska budoucího osudu Ameriky rozhodující, opatření ve prospěch většiny obyvatelstva a celkové zlepšení stavu ekonomiky se od Trumpa snad dají očekávat.

Jisté naděje může příchod Trumpa vzbudit i ve sféře mezinárodní politiky, ovšem i zde to může být rozpačité. Snad Trump začne usilovat o ukončení nesmyslné války na Ukrajině (z ukrajinského pohledu bezvýchodné), která si už vyžádala spoustu nesmyslných obětí a výdajů a jen eskaluje mezinárodní napětí. Snad bude ochoten k vyjednávání s Rusy a přiměje k tomu i agresivní ukrajinské vedení; k tomu by stačilo utnout americkou podporu, na níž je Ukrajina závislá. Pak by jí nic jiného než usednutí k jednacímu stolu nezbývalo. I obecněji by Trump mohl nastolit důslednější kurz nevměšování a opuštění politiky vývozu demokracie zahájené koncem 90. let, která měla všude katastrofální následky a jitřila mezinárodní situaci. Vcelku však nejsou přehnaně optimistická očekávání na místě. Lze doufat, že řešení ukrajinsko-ruské války se bude Trump důsledně věnovat. Rychlé výsledky však nečekejme.

Existují však názory, že Trumpova více izolacionistická a protiválečná rétorika je jen pozlátko, pod nímž bude pokračovat starý přístup a převaha jestřábů, takže k žádnému významnému zklidnění situace z americké strany nedojde. Trump je také, což je všeobecně známo, velkým podporovatelem Izraele a tam může naopak přitopit pod kotlem (ve vnitřní politice také zřejmě půjde hodně na ruku židovským zájmům a židovské lobby). Otázkou také bude, jak bude přistupovat ke sporům s Čínou ohledně Tajwanu. Možná i tam situaci spíše vyhrotí než zklidní. Ostatně je možné, že i celkově těžiště Trumpovy zahraniční politiky bude v hledání pro USA uspokojivého uspořádání v indo-pacifickém prostoru a o řešení války na Ukrajině se nebude zajímat v míře, která by byla z evropského hlediska žádoucí.

Leave a comment