2. Nacistický okultismus v populární kultuře
Nacistický okultismus je celá desetiletí opakujícím se tématem poválečné populární kultury a nalézá se nejen ve fikci, ale také dokumentech a jiných populárních faktografických médiích. Již od éry Třetí říše autoři občas tvrdí, že Hitler a nacisté byli ve skutečnosti (černí) mágové či se jinak zabývali nadpřirozenými silami (např. Heiden 1944; Rauschning 1939; Spence 1944). To vedlo k žánru, který lze nejlépe vystihnout jako kryptohistorii úzce související s konspiračním teoriemi, protože její autoři prohlašují, že předkládají ukrytou/zapomenutou/potlačovanou zprávu o tom, co se dělo v nacistickém Německu. Slovy Goodricka-Clarka většinu děl charakterizují „nepřesnosti a divoká vyjádření“, jakož i „naprostá neznalost primárních zdrojů“ (1995:225).
Díky senzacechtivé přitažlivosti se tento žánr stal úspěšný spíše jako jakási „nacistická exploatace“ – skutečně existují intertextuální vztahy s populárními béčkovými filmy tohoto typu (srov. Stiglegger 1999; 2011) – a některé tituly se dokonce staly mezinárodními bestsellery. Nejvlivnějšími je Jitro kouzelníků (1960), jejichž autory jsou Louis Pauwels a Jacques Bergier, a Kopí osudu (1973) od Trevora Ravenscrofta, které inspirovalo množství následovníků. Většina kryptohistorie staví na dvou, často propojených tématech: nacistickém okultismu a nacistické vědě. Toto je rovněž charakteristické pro mnoho čistě fiktivních textů a díky mnoha paralelám s fantasy a vědeckou fantastikou je relevantní mluvit o širším žánru, v němž se fakta a fikce potkávají: nacistické fantastice (Kingsepp 2008:158-199; Kingsepp 2010:35-37; srov. Jackson 1981). Nacistickou fantastiku, s důrazem na nacistický okultismus, napevno zavedl do mainstreamové populární kultury Steven Spielberg a filmy o Indiana Jonesovi (Dobyvatelé ztracené archy, 1981; Indiana Jones a poslední křížová výprava, 1989). Od té doby byla rozpracována v různých dílech fikce a také přenesena do digitálních her s tématem Wolfensteinu a Návratu na hrad Wolfenstein (2001) jakožto asi nejvlivnějšími příklady (Goodrick-Clarke 2002:120-121; Kingsepp 2008:162-163). Černé slunce z Wewelsburgu se v posledních desetiletích stalo populárním symbolem nejen v částech pravicového hnutí, ale obecněji v okkultuře, kde označuje nacistický okultismus (Siepe 2009:488-489; ohledně updatovaného popisu příkladů viz také Wikipedia: “Black Sun [occult symbol]”).
Mýtická součást do značné míry převládá v populárně-historickém diskurzu o nacistickém Německu, který má významný dopad na budování i chápání převládající západní kolektivní paměti na tuto éru. To není překvapivé, pokud vezmeme do úvahy důležitost mýtu, rituálu a dalších náboženských prvků v národně-socialistickém názoru. Nicméně, jasné dělení na Dobro a Zlo, naturalizované používání biblického jazyka (apokalypsa atd.), zobrazování Hitlera jako moderní ekvivalent ďábla a zvýrazňování toho, co je pojímáno jako pohanské a jiné esoterické prvky, má za následek diskurs, v němž nejen přítomnost rituálu a magie, ale i jejich praktické používání, je vnímáno jako „přirozená“ charakteristika Třetí říše. Toto je zvláště zřejmé v onom zpodobňování Himmlera a SS, v němž je zvýrazňováno jejich údajné zaujetí okultnem, protože okkulturní prvky jsou prezentovány jako běžná součást jejich historického života. Tento „vhled“ se vlastně stal v manistreamové kultuře tak naturalizovaný, že, jak uvidíme, není zpochybňován dokonce ani ve vědeckém diskurzu (srov. Kingsepp 2008:167-168).
Existuje poválečný standardní obraz Himmlera a SS jakožto nacistické verze krále Artuše a jeho dvanácti rytířů kulatého stolu, v němž je Wewelsburg jejich hrad Grálu. Projekce tématu krále Artuše, která je zjevně povědomějším referenčním bodem – zejména pro anglosaské publikum – než Řád německých rytířů, má nesmírný dopad na lidové chápání Wewelsburgu. To je samo osobě docela zajímavé, protože to kombinuje velmi romantické a křesťanské tradiční téma v podstatě se srdcem temnoty. Nicméně samotný narativ je docela plytký. Srovnávací analýza devíti kryptohistorických knih o nacistickém okultismu (2), v nichž se popisuje hrad a to, co se v něm dělo, ukazuje následující základní prvky:
– Je/byla tam velká jídelna/hodovní síň s
– velkým kulatým dubovým stolem
– obklopeným (13) židlemi (s vysokým opěradlem či jinak velkých) ze dřeva/dubu/vepřové kůže [sic!] (či vepřovou kůži potažených),
– každá s vyrytým jménem (či jménem na stříbrné tabulce) svého „rytíře majitele“.
– V této síni/na hradě Himmler a jeho rytíři /nejbližší spolupracovníci prováděli okultní/mystické/telepatické/spiritistické praktiky.
– Pod velkou síní/hradem [sic!] je/byla krypta, v níž
– se erby zesnulých důstojníků SS/zesnulí důstojníci samotní spalovaly(i)/měly(i) spalovat a
– popel se ukládal/měl ukládat do uren, umístěných na podstavcích v kryptě.
Ačkoliv většina autorů nezmiňuje své zdroje, základní téma výše uvedeného popisu Wewelsburgu pochází z Order of the Death’s Head: The Story of Hitler’s SS (1966/2000:151-153), ročník 1966, od Heinze Höhneho, s některými dodatky z pamětí SS-Brigadeführera Waltera Schellenberga (1956/2006:32-34). (3) Různá volba slovesného času naznačuje různé výklady předpokládaného historického vyprávění. Například, buď erby (nebo mrtví „rytíři“ samotní) byly/i skutečně v kryptě spalovány/i, měly/i bývaly/i být spalovány/i nebo měli být spalovány/i v Himmlerově vidění budoucnosti. Každý autor k základnímu tématu kreativně přidává ze své představivosti, a zatímco někteří z nich se vyžívají ve fantastických a děsivých rozvinutích, včetně zvěstí o lidských obětech (Sklar 1977/1989, rovněž cituje Yenne 2010), jiní používají pseudovědecký mód diskurzu, jenž se drží více při zemi. (4) Zahrnuje to spoustu poznámek pod čarou, odkazů a citátů z oficiální vzpomínkové kultury, zvláště Höhneho a Schellenberga, ale rovněž historika Petera Padfielda (1990), k němuž se vrátím později. Napodobováním tohoto akademického stylu psaní se naznačuje vysoký intelektuální status spojený s oficiální vzpomínkovou kulturou, a tím vyšší nárok na validitu. Nicméně to, že jen málokdo (či dokonce nikdo) z autorů sám hrad skutečně navštívil, je zřejmé zvláště z konzistentního, chybného umístění krypty pod velkou jídelnou. Z nějakého důvodu jsou její impozantní čtvercové rozměry puntičkářsky definované, (5) čímž se eliminuje možná záměna se správnou, kruhovou a ve srovnání mnohem menší místností Obergruppenführersaal v severní věži.
Ustavičné opakování tohoto tématu nejen v nejlépe prodávaných tištěných médiích, ale rovněž v dokumentárních filmech, jej prosadily jako populární koncept Wewelsburgu za Třetí říše. (6) Jak tedy toto téma zpracovávají akademičtí historici a jiné instance v rámci oficiální vzpomínkové kultury?
2) Baker 2000:154-155; Carmin 1994/2010:137-138; King 1976:15, 174-175; Levenda 2002:175-176; Moon 1997:68:
Pennick 1981:104-106, 160; Roland 2007:179-181; Sklar 1977/1989:99; Yenne 2010:113-115.
3) V některých popisech jsou rovněž témata původně z pamětí Felixe Kerstena (německé vydání 1952); srov. Rovněž Ackerman 1970:105, poznámka 46.
4) Zvláště Baker, Carmin, Levenda, Pennick a Roland.
5) Zaujetí rozměry, což by samo o sobě mohlo být tématem zajímavé analýzy, je nápadným rysem v několika těchto knihách. O rozměrech velké síně se říká, že jsou „145 na 100 stop“ (Pennick 1981:159), „45×3 m“ (Roland 2007:180), „100 na 145 stop“ (Sklar 1977/1989:99), „14,500 čtverečních stop“ (Yenne 2010:113) a 35 x 15 metrů (Carmin 1994/2010:137); ve srovnání s Höhneovou zprávou o „100 stopách na 145 stop“ (1966/2000:152).