Tak nám před časem s velkou pompou proběhla letní olympiáda 2024 v Paříži. Olympiáda vyjadřující dokonale jasně a koncentrovaně úpadek současné západní civilizace. Občas se stává, že při velikášských akcích, při nichž chce daná země demonstrovat svou sílu a význam, se jakousi krásou nechtěného vyjeví její dekadence a rozklad. Tyto olympijské hry jsou dokonalou ukázkou.
Při jejich pořádání se naplno projevil nejfatálnější trend, který je hlavní příčinou budoucího zániku západní civilizace – imigrace z třetího světa. Olympiáda v Paříži, stále více zaplavované přistěhovalci z Afriky a Blízkého východu, se nesla v duchu chaosu, násilných činů a znásilnění, krádeží a hrozby teroristických útoků. Prostě je vidět, jak se západní svět sám mění v třetí svět právě proto, že k sobě ve velkém nechává onen třetí svět imigrovat. V Paříži už to místy vypadá jako někde v Teheránu anebo v nějakém uprchlickém stanovém táboře, rozlézá se v ní kriminalita, gangy, obchod s drogami a další sociální problémy, zchátralost, nepořádek a islámský radikalismus. Ohledně teroristické hrozby je však novinkou, že nemusí jít o muslimy, ale i o Antifu a klimafanatiky.
Zároveň je na tom všem vidět západní pokrytectví a neschopnost skutečného řešení. Tím by bylo stopnutí imigrace a dokonce repatriace imigrantů, jenže to nepřipadá v úvahu. Místo toho se tak přistupuje k něčemu, co daný problém dokáže jen jaksi částečně zamaskovat. Tak byla Paříž po čas olympiády zaplavena desítkami tisíc policistů, vojáků a příslušníků bezpečnostních agentur. Olympijské dění v Paříži tak doplnil jakýsi policejně-vojenský výjimečný stav, trochu připomínající covidistické lockdowny neblahé paměti. Bylo to nevyslovené přiznání, že ohledně imigračního problému už celá slavná Francie neví kudy kam a co s ním. Když už Francouzi nejsou schopni imigraci zarazit a tím i z ní plynoucí problémy opravdu eliminovat, nakrátko je alespoň potlačí silou. Francie si tak pořádáním olympiády zahrála rádoby na světovou, ale přitom právě na této akci krásně ukázala, jak si strojí vlastní zkázu a svou neschopnost proces sebedestrukce zastavit. Vlastní hloupostí, ideologickou zaslepeností a pokryteckou zbabělostí si po celá desetiletí nechávala hlavní město i celou zemi zahlcovat multirasovým a multikulturním chaosem. A dnes dokáže nanejvýš improvizovaně použít taktiku jakéhosi krátkodobého fíkového listu, policejně-pořádkové Potěmkinovy vesnice, která má zakrýt, do jaké imigrační katastrofy se kdysi nejmocnější stát Evropy propadá.
Kromě toho i poněkud nepovedená organizace a celková chaotičnost a problémy v pořádání her naznačují, že i sami Francouzi přestávají být tím národem, kterým kdysi byli. Za více než 100 let Paříž nedokázala vyřešit znečištění Seiny, což rovněž postihlo průběh olympijských soutěží. Schopnosti francouzského národa mizí, jako jiné bílé národy procházejí procesem úpadku vrozených kvalit (lidé s nižším IQ mají více dětí než lidé s vyšším IQ) – a k tomu se přidává rozklad ve školství, který rovněž k úrovni schopností mladých generací právě nepřispívá. V mezinárodních testech TIMSS a PISA se mladí Francouzi propadají, podle výsledků TIMSS v roce 2019 Francie skončila pod většinou evropských zemí a dokonce za Tureckem (485 vs 523 bodů), na úrovni Spojených arabských emirátů. Francouzský ministr školství v jednom interview promluvil o francouzské vzdělávací katastrofě: polovina desetiletých není schopna číst a více než polovina nevyřeší ani nejjednodušší geometrický problém. Jistě to je částečně způsobeno i tím, že ve francouzské populaci roste podíl imigrantů s průměrně nižším IQ (a nejvíce právě mezi mladými), ale netvoří ještě tak velký podíl, aby se tím tento propad dal bezezbytku vysvětlit. Část tohoto úpadku musí být způsobena i dysgenickým procesem v domácí populaci a rozvratem školství.
Druhou dimenzí vyjevení úpadku je zahájení olympiády, které vyjadřuje a ilustruje sice ne ty nejfatálnější úpadkové trendy v západní civilizaci, ovšem i tak trendy nesporně závažné. Těmi jsou rozličné pokřivené, iracionální a destruktivní ideologie a jejich bujení, posilování a agresivní porůstání celou společností (souhrnně je nyní označujeme jako progresivismus). Místo vkusného a logicky vyznívajícího ceremoniálu jsme viděli ohavnou a pobuřující propagandu progresivismu – zejména propagaci LGBTQ+ ideologie a podpory imigrace a multikulturalismu, a k tomu obecný nevkus a oslavu krvavého revolučního násilí a zvulgarizovaného rovnostářství (postavy aristokratů s useknutými hlavami a imitované proudy krve). Mohli jsme vidět imitaci da Vinciho obrazu Poslední večeře, která dostala podobu sestavy transvestitů a černochů, sám Kristus byl nahrazen nesportovně obézní potetovanou lesbou. Otázkou rovněž je, proč se vůbec křesťanský motiv (ovšem ve zcela překroucené verzi) objevil na zahájení olympijských her, jejichž původ a tradice spadá do předkřesťanských pohanských časů. Nebyl to ale zdaleka jen útok na křesťanství a byla by chyba to takto interpretovat. Symbolem olympijského sportu za starých pohanských i pozdějších dob býval starořecký ideál mužské krásy Diskobolos. Ten byl ale progresivisticky nahrazen něčím úplně jiným. Byl to obecný útok na hodnoty a koncepty západní civilizace jako tradiční rodina a rozumné rozlišování mužského a ženského elementu, přiměřený smysl pro hierarchii, zdrženlivost odmítající bezuzdný hédonismus nebo smysl a snaha o dosažení krásy, vkusu a harmonie. Dokonce se to dá chápat jako útok i na dávné evropské pohanství, které zde bylo překrouceno a degradováno do podoby nespoutaného obžerství v osobě boha Dionýsa/Bakcha (pohanští bohové přitom vesměs vyjadřovali mnohem úctyhodnější hodnoty a sféry života, a i sám Dionýsos byl ve skutečnosti jen bohem vína a prostého veselí, a k tomu bohem básnického nadšení, nositelem zdraví, růstu v přírodě a dovedností v pěstování plodin).
Mimo to, že zahájení bylo celé nevkusné a odporné, se navíc nabízí otázka: jak to vlastně tematicky souvisí s olympijskými hrami a se sportem obecně? Byl to pro olympiádu svou tematikou naprosto nevhodný ceremoniál, který neměl se sportem nic společného. Ukazuje to nejen na destruktivitu a pokřivenost progresivismu, ale také na jeho agresivitu, drzost a vlezlost: nanutí se všude, kde má možnost sebepropagace – i tam, kde se to vůbec nehodí. O to více ironicky, absurdně a nevhodně propagace LGBTQ+ na zahájení sportovní akce vyznívá, když si uvědomíme, že toto znejasňování tradičního rozlišování mužů a žen vnáší právě do sportu nemalé problémy. Vidíme, jak se v ženské kategorii prosazují jedinci se spornou pohlavní identitou, kteří jsou fyzicky spíše muži a mají tak nad skutečnými ženami-sportovkyněmi nespravedlivou výhodu (a byli jsme toho svědky i na této olympiádě).
Tak nám největší sportovní akce konaná v srdci západní civilizace jen ukázala, jak se nad ni snáší soumrak. Jak si pořádáním takových akcí chce hrát na něco, čím už dávno není. Jak svůj vlastní úpadek, do něhož se vlastní hloupostí, zaslepeností a pokrytectvím sama uvrhla, dokáže už jen chatrně maskovat. A jak se propadá do progresivistického šílenství.
