Toto by měla být reakce na esej Dr. Grega Johnsona “Against Imperialism” [česky zde]. V žádném případě nemá naznačovat, že jde o jedinou možnou odpověď, ani nepředstírá, že promlouvá za všechny podporovatele jediného bílého národa, kteří nemohou být představováni pouze jedním autorem, stejně jako se ne všichni etnonacionalisté budou ztotožňovat se stejným proudem, který vyjádřil ve svém eseji Dr. Johnson.
Ačkoli začínám z opačné pozice, jsem přesvědčen, že rozdíly mezi oběma stranami nejsou tak nepřekonatelné, jak se může zdát, a že se spíše můžeme považovat za jedno hnutí než dvě. Vlastně také upřesním, kde může mezi oběma postoji spočívat most porozumění, a proč tento druh debaty nemusí vést k rozdělení.
Terminologie
Než se do tématu pustíme, nejprve pár termínů, které budou v této diskusi použity a které by mohly být vzhledem k jejich různým významům zavádějící, a proto stojí za vyjasnění.
Za prvé, musíme kategoricky odmítnout výraz “imperialista” jako označení někoho, kdo chce jediný bílý národ. Francis Parker zdaleka nereprezentuje většinu zastánců této tendence a slovo “imperialismus” má negativní psychologický náboj kvůli své spojitosti s koncepty jedné etnické skupiny, vnucující se silou jiným, či jakožto absolutní hegemonie jedné etnické skupiny nad druhou. Je to idea, která je v textu explicitně posilována, jako by se jednalo o nevyhnutelný důsledek. Skutečnost je právě opačná, jak ještě uvidíme, a za reputaci, kterou tento výraz v současnosti má, jsou vinni právě ti, kdo praktikuji drobné nacionalismy.
Z tohoto důvodu, a protože se téměř nikdy nepoužívá s týmž významem, jaký mu byl dán právě ve výše uvedené eseji, a rovněž z důvodu zjevné mnohoznačnosti slova imperialismus (u něhož je velká náchylnost k vyvolávání klamu a nejasností), musíme odmítat tento výraz používat k definování postoje, který upřednostňuje jeden bílý národ.
Srovnání obou definic se ani nezdá příliš férové. Abychom byli spravedliví, pokud je etnonacionalista někdo, kdo chce “svět, v němž mná každý odlišený národ právo na vlastní suverénní domovinu”, pak je rasový nacionalista ten, kdo chce totéž, ale nahrazuje slovo “národ” “rasou”. Hlavní rozdíl by byl v praxi ten, že v prvním případě by suverenita vbyla fikcí, kdežto v druhém případě by byl Stát dostatečně velký, aby se stal skutečností. Pokud by byla pro definici ttéto debaty použita správná terminologie, byla by chápánayjako bilí nacionalismus versus rasově uvědomělý bílý etnonacionalismus.
Nezapomeňme, že v našem prostředí je termín nacionalista vždy doprovázen přídavným jménem odkazujícím na to, který národ dnes považuje za svůj. Já považuji za svůj národ bílou rasu, a proto jsem bílý nacionalista. Pokud však někdo považuje svůj národ za určité etnikum, v jakém smyslu se může nazývat bílým nacionalistou? Říkat “Jsem bílý nacionalista a chci nezávislost pro své etnikum” je stejně protimluv, jako říct “Jsem španělský nacionalista a chci nezávislost pro své Baskicko”, nebo kdyby Skot řekl “Jsem britský nacionalista a chci nezávislost pro své Skotsko”. To prostě nedává smysl.
A zvláště ti, kdo používají slovo “etnostát” jako odkaz na Stát založený na etnicitě, a ne rase, si také nemohou nárokovat výraz “bílý nacionalismus”, aniž by upadli do dvojího metru a dalších rozporů.
Myslím , že to lze ztěží vyvrátit, ale protože velmi pochybuji, že nám autor velkolepého The White Nationalist Manifesto udělí právo chopit se termínu (to by bylo něco!) a také proto, aby nedošlo k nejasnostem, budu nadále používat obecný název “rasový nacionalismus” či konkrétnější “bílý unionismus”, abych definoval ty, kteří jsou na mé straně.
Na druhé straně, definice “národního státu ” a “národa” je rovněž zcela diskutabilní, ale kvůli stručnosti dám jednoduše přednost tomu se těmto výrazům co nejvíce vyhýbat.
Některé falešné předsudky o bílém unionismu
Většina kritiky bílého unionismu vychází ze zcela falešných předpokladů, jako je, že rasové jednoty by se mělo dosáhnout silou nebo že vnitřní kultury musí být zlikvidovány homogenizací prostřednictvím prořezávání větví našeho kulturního a genetického stromu.
Není například pravda, že když bude existovat pouze jeden bílý Stát, “nebudeme moci odložit ani všechny ostatní rozdělující otázky. Protože, pokud existuje pouze jeden bílý stát, může být na otázky jako kapitalismus versus socialismus pouze jedna odpověď”. Pokud by tomu tak bylo, pak by toho nebyly schopny ani rozdílné regiony každého etnického, protože ne všichni příslušníci etnika mají stejné názory na potraty, náboženství atd.
Naneštěstí, toto není ten případ, protože není důvod, proč by federální národ v takových záležitostech nemohl zaručit autonomii různým teritoriím v rámci něho. Pokud měla Čína pod komunistickou diktaturou zvláštní ekonomiku, kdy se kapitalismus volně praktikoval jako pokus — a jejíž ekonomický model od té doby okopíroval ve velké míře zbytek země — pak by jistě takovou autonomii bylo možné zaručit v rámci jednoho národa, i na té nejlokálnější úrovni, jako jsou města a okresy.
Ve skutečnosti se pilotní projekty někdy provádějí jen v pár městech či městečkách, a jak věřím, toto by mělo rozvinout svůj plný potenciál, zvláště jako znamenitý nástroj pro redukci národního pocitu odcizení. Pokud bychom si měli vybrat, není důvod, proč by nemohly v rámci každého etnického federativního státu existovat anarchistické mikroskupiny, homosexuální vesnice, rezervace Amišů, pohanské komunity či cokoliv dalšího, po čem je dostatečná poptávka. Proto může být federativní národ politicky, kulturně a geneticky stejně rozmanitý jako několik nezávislých etnostátů.
Války
Dle některých etnonacionalistů by etnonacionalismus prosazoval mír, zatímco bílý unionismus by jej ohrožoval. Skutečnost je právě opačná.
V každém případě by se zdálo, že vytvoření Států, založených na etnicitě, by a priori vyjadřovalo přinejmenším stejný stupeň válečného konfliktu jako u těch založených na rase, za předpokladu, že etnostáty nejsou norma, ale výjimka. Jen z tohoto důvodu jak etnonacionalistická, tak bílá unionistická volba proto vyjadřují narušení statusu quo současných hranic a znamená pro mír alespoň stejné riziko. Pokud k tomu přičteme skutečnost, že je mnohem těžší vymezit etnicitu než rasu, a skutečnost, že amalgám kulturních aspektů, jež se používají k definici toho, co je “národ”, tvoří různé charakteristiky, které se spolu téměř nikdy neshodují (někdo by mohl říct, že Němci nejsou národ, protože vyznávají dvě různé náboženské konfese, Skotové nejsou národ, protože mají tři různé jazyky atd.), pak jsou těžší důsledky na straně etnonacionalismus než unionismu.
Podívejme se se však, co nám říká historická zkušenost. Ačkoliv Evropskou unii neřídí národ a politické ideje, které chceme, jde v současnosti o nejbližší příklad sjednoceného bílého národa. Nejen, že byla zavedena a uskutečněna mírově, ale rovněž sama významně přispěla vytvoření trvalého míru mezi spoustou národů, které se dříve navzájem pobíjeli ve válkách kvůli etnickým rozdílům, územním sporům, náboženským konfliktům atd. To tedy vyvrací první ze dvou argumentů, shrnutých v závěru eseje: totiž, že bílý unionismus by z nějakého zvláštního důvodu vedl k většímu konfliktu, když etnonacionalismus ve skutečnosti vždy bývá jedním z hlavních příčin válek.
Diskredituje však i argument druhý, týkající se realismu. Zdá se, že argumenty etnonationalistů spočívají na předpokladu, že bílá politická unie je z nějakého důvodu utopie, když ve skutečnosti je to směr, kterým již směřujeme. Navzdory hluku ohledně Brexitu, je pravdou, že v sedmi desetiletích se z 28 členských států EU rozhodl odejít pouze jeden; a navíc k tomu došlo proto, že mnoho voličů bylo přesvědčeno, že se tím zredukuje imigrace. Nejen to, ale v současnosti sedm dalších zemí očekává schválení členství v EU. Pokud tedy navzdory protibělošským a promigračním byrokratům, kteří ji řídí, se uskutečňuje postup k úplné politické unifikaci, zkuste si představit, o co by bylo snazší docílit skutečnou unii, kdyby elity EU skutečně jednaly v zájmu svých národů, a ne těch nebělošských národů, které k nám podnikají invazi.
Ve skutečnosti je Evropská unie v jistém smyslu stát. Máme na evropské úrovni společné zákony, máme evropský parlament, máme evropskou měnu, mámě několik společných institucí a uvnitř Schengenského prostoru, který tvoří 26 zemí, žádné vnitřní hranice. Navíc, pokud by bylo na mně, vyměnil bych tuto vnitřní mobilitu za jiné druhy společných institucí, vhodnější pro bílý nacionalismus, jako je společná armáda, která by se použila proti vnějším silám, přísné společné vnější hranice a především jedno ministerstvo zahraničních věcí a jednu formu diplomacie. Jinak by nás geopolitika dál rozdělovala a stavěla naše zájmy proti sobě.
Dalším příkladem by byly Spojené státy, kde se již dávno dosáhlo politické jednoty různých bílých národů, náhodně a nevědomě. Posledně jmenovaný je další argument, protože, pokud se ve Spojených státech bezděčně docílilo sjednoceného bílého národa mezi lidmi ze všech evropských prostředí dlouho předtím, než byl bílý nacionalismus formulován jako doktrína, pak jej lze jistě dosáhnout vědomým, řízeným, plánovaným a mírovým způsobem, zvláště po poučení se z historické zkušenosti ohledně chyb, které by se neměly opakovat. [1]
Na druhé straně, jako Spojené státy je Římská říše před dvěma tisíci lety dobrým příkladem toho, co mohou bílí společně dokázat — úspěchů, kterých nebylo možno dosáhnout jako pouhým spojenectvím “suverénních” národů — neslouží však jako příklad bílého unionismu. Jde spíše o příklad lidu, který byl velmi dobrý v dobývání a nakonec vnutil svou kulturu polovině Eropy (a druhému břehu Středomoří také). Impéria jsou národní státy, které si zvolili rozšiřovat se tím, že budou dominovat druhým, a proto Římská říše převzala jméno národního státu (či spíše městského státu), který ji vytvořil.
Jsou však další důvody, proč by etnonacionalismus znamenal větší riziko pro mír než rasový nacionalismus.
Někdo by mohl tvrdit, že to pouze naznačuje méně válek za rasového nacionalismu, protože protože by méně stran mělo moc jít do války, ale že války, k nimž došlo, by byly vražednější, protože by probíhaly ve větším měřítku: mezi celými rasami než mezi menšími zeměmi. Toto je však také nepravda, protože jako se země stejně potřebují semknout ve velké vojenské aliance, jako je NATO, tak je přesně stejné riziko velkých kontinentálních bloků, jdoucích do války a zatahujících nás do zbytečných válek — jak by znamenala aktivace článku 5 NATO; či jak ukázaly světové války, které se rozpoutaly mezi národními státy. Jediný rozdíl je, že zatímco rasový národ předchází válkám mezi nezávislými národními státy — což tvoří obrovskou většinu válek – etnonacionalismus je naopak vyvolává.
A to není jediný problém. Pro etnické skupiny je společné, že mají mezi sebou geografické sváry, protože etnonacionalismus často usiluje o znovunabytí všech území, která jejich národ vlastnil někdy v minulosti. To je nejlepší cesta do záhuby. Avšak díky skutečnosti, že diferencovaná evoluce ras mohl proběhnout jen prostřednictvím velké kvazi-kontinentální geografické izolaci, zjišťujeme, že rasy jsou často přirozeně separovány geografickými hranicemi, jako jsou oceány, moře, pouště, pohoří atd., což téměř nikdy není případ etnik. Tato velká geografická izolace rasového státu činí rasové války mnohem méně pravděpodobné, než ty drobných nacionalismů, ať už odděleně či mezi různými druhy vojenských bloků a makroaliancí.
Pokud jde o problém “sázení na jednu kartu”, má jednoduché řešení: správné oddělování, vycházející z otázek, které přímo ohrožují přežití národa.
Bílý federální národ, by jakožto jeden národ předcházel válečné konfrontaci mezi etnickými skupinami, které jej tvoří, a obecně války více ztěžuje, a zároveň by jakožto federální národ umožňoval svým etnickým skupinám, aby na svých územích vytvářely vlastní zákony a měly plnou autonomii v záležitostech své kultury, jako je vyučování ve vlastním jazyce atd. Ve skutečnosti je jen málo věcí, které potřebují úplnou centralizaci.
Dvojí metr USA a Evropy
Je to právě tato slabší linie podstaty etnicity, která činí etninacionalismus sebepopírajícím, protože lze běžně nalézt etnonacionalisty, kteří věří, že Spojené státy jsou jednou zemí, tak i jiné, kteří věří, že je jich několik, nebo že jsou spolu s jinými součástí jednoho většího (jako anglosféra). Protože je etnonacionalismus mnohem subjektivnější, jedná se o doktrínu, kterou lze interpretovat mnoha způsoby — tolika, kolik je různých způsobů definic toho, co je “lid”, a díky nimž závisí na mnoha kulturních charakteristikách.
V důsledku tohoto nahodilého a bezděčného vývoje, o němž jsem se zmínil, jsou státy v rámci Spojených států naneštěstí založeny na umělých a neetnických hranicích. A zde přichází do hry další protimluv amerických “entinacionalistů”, kteří, jak se zdá, mají velkou péči o etnické rozdílnosti v Evropě, ale již ne tolik vesvé vlastní zemi, a kteří pro sebe přijímají nejkalsičtejší (anglosaskou) formu imperialismu. Při konfrontaci s tímto faktem a s pocitem, že jsou zahnáni do kouta, si vypůjčují argument zastánců míšení ras (!): “No, etnika jsou ve Spojených státech poněkud smíšená . . .” jako by nebyly částečně promísená i ve Spojeném království, Francii a dalších zemích, které podporují rozdrobení! Mimoto, v souladu s uvažováním uvedeného eseje dr. Johnsona by to byl také argument pro obranu proti dalšímu etnickému míšení, a ne pro jeho pokračování.
Na etnicko-kulturních rozdílnostech záleží, záleží na nich však všude; ne pouze mimo Spojené státy. Pokud na tom záleží, pak Amerika není jednou zemí; je několika zeměmi. Jediné, co bílé v Americe sjednocuje, je spíše jejich rasa než jedna etnicita či jedna kultura.
Tento dvojí metr ohledně povzbuzování rozdílů v rámci Evropy při obraně americké jednoty nemůže než vzbudit nedůvěru bílých Evropanů tváří tvář zemi, která se sionistických rukách vždy snažila Evropu rozdělit a oslabit, aby jí lépe ovládala.[2] To nejhorší, čeho by se rasově uvědomělý běloši ve Spojených státech mohli dopustit, je pokračovat v politice svých současných vládních představitelů, kteří považují evropský kontinent za nic jiného než ekonomického a politického soupeře, jehož je třeba neutralizovat a podmanit (protože my Evropané velmi dobře víme, že existuje spousta způsobů, jak ovládnout země nejen hrubou vojenskou invazí, což činí suverenitu malých zemí fikcí). To poslední, co by měli bílí nacionalisté dělat, je ospravedlňovat nacboly a jejich absurdní teorie o geopolitických blocích, v protikladu k rozdělení světa z pohledu biopolitických bloků, jak by bylo přirozené a v souladu s našimi vlastními ideami, které vycházejí z biologie než na geografie.
Není pochyb, že většina etnonacionalistů ve Spojených státech čestně zastává tento postoj a nejsou pokrytecky ani politicky “prospěchářští” (z dlouhodobého hlediska by to vlastně ani nesloužilo americkým zájmům). Jedná se však o postoj, který je objektivně neobhajitelný. Nikdo nemůže seriózně zpochybňovat, že ve Španělsku, kde nám Římané před více než 2000 lety poprvé poskytli územní jednotu, zůstaly různé etnické skupiny celou dobu diferencované; ani to není případ, že v zemi, která pojmula miliony imigrantů Evropy, jmenovitě Spojené státy, se různé bílé etnické skupiny jednoduše nějak rozpustily jako kostka cukru.
I kdyby to byla pravda, pak by státy jako Spojené království rovněž byly spíše jedním národem než dnešními několika, protože jejich bílá etnicita by se již promísila (během mnohem delší doby než než ve Spojených státech). Podobně Spojené státy by nebyly celou zemí, ale staly by se součástí téhož státu spolu s Kanadou, Irskou a/nebo Austrálií. V jakém smyslu se americký jižan etnicky či kulturně více podobá Newyorčanovi či někomu ze Západního pobřeží než Američan Kanaďanovi? Proč je etnicky Ir Irem, pokud žije ve Spojeném království, ale stává se Američanem, pokud žije ve Spojených státech? Jak je možné, že na světě nejsou žádní geneticky střední běloši, ale ve Spojených státech ano? Toto je očividně dvojí metr.
Tím, že se americký “etnonacionalismus” nad těmito otázkami nezamýšlí, reaguje více na (zmírající) emocionální motivace, vázané na konkrétní osobní historii než na racionální motivy, založené na genetice či dokonce kultuře. Jde prostě o omílání starého disunionismu, které naší rase jako celku tolik uškodilo a je překážkou bílému osvobození.
Pokud jsou Američané — samozřejmě ti bílí — lidem (v etnickém smyslu slova Volk, ne latinském populus), protože téměř všichni mluví anglicky (neudělalo by to z nich Angličany?), pak by se Irové lišili od těch, co žijí v malém, neobydleném Gaeltachtu [irské slovo znamenající irsky mluvící oblast]. Je obtížné shrnout množství rozporů, které tato idea s sebou nese.
Soreliánské mýty mohou sloužit k k přesvědčení mas, avšak elita by se neměla řídit emocionálními záležitostmi — buď “Římské impérium bylo velkolepé ”, nebo “někteří z mých předků přišli do Ameriky v sedmnáctém století”. Obě tato non sequiturs se na několika úrovních mýlí. Neměli bychom ani vyznačovat hraniční čáry, které jsou jasně nahodilé.
Kdy by měl být rasový stát vytvořen?
Někdo by se mohl domnívat, že diskutujeme o bílém národě, který bude vytvořen v současnosti. Abychom se vyhnuli zmatkům, je nezbytné upřesnit, kterému bodu v mapě k bílém národu každá fáze odpovídá, a také odlišit, co považujeme za ideální, od toho, co by jen představovalo strategické fáze k dosažení onoho ideálu.
O co my bílí unionisté zjevně usilujeme, není jen existence bílého národa, ale bílého nacionalistického státu. Jinak by v tom nebyl žádný podstatný rozdíl. Jaký by byl užitek zcela bílého národa či státu tvořeného četnými bílými zeměmi, které jsou nyní nezávislé, pokud by rasové uvědomění jeho obyvatelstva bylo podstatně v menšině a to by ani nebylo ochotno se postavit vůči bezprostřední invazi milionů “migrantů”? Bylo by chybou považovat něco takového za etnostát či rasový národ.
Proto není důležité, aby se rasový národ zformoval nyní, za současných vlád a v současné obecně rozšířené mentalitě, kterou generují masmédia, či obecně v budoucnosti, ale spíše poté, co oni lidé, kteří jej později utvoří, politicky procitnou.
To znamená, že by nedávalo smysl, aby se dnes Evropská unie stala bílou makrozemí (v jistém smyslu jí už je, jak jsem již napsal), protože, dokud v jejím vedení nebudou bílí nacionalisté, jednoduše by ji dál zaplavovali vetřelci, ohrožující naše demografické přežití. Nedošlo by k žádné zásadní změně. Tudíž nemá de facto smysl mít etnostáty, ale spíše etnostát, vymezený vůlí lidu — a ne pouze konzervativní ideologií, které upřednostňuje regulovanější a pomalejší imigraci. Země s velkým procentem rasových cizinců, ale pod bílou nacionalistickou vládou, bude zpočátku větší strategickou výhodou, než stát obývaný pouze bílými, ale ovládaný současnou politickou kastou.
Uvědomění si této skutečnosti na obou stranách by byla skvělá novinka, protože by to znamenalo, že naše rozdíly nejsou tak velké, jak se zdá, že se někteří etnonacionalisté obávají.
Prostá realita je, že nemá smysl vnucovat vznik bílé jednoty, pokud nemá dostatečnou podporu. Jediná věc, jíž se nelze zpronevěřit, je naše přežití. Národní sjednocení, na rozdíl od přežití, nevymezuje více či méně časový rámec. Sjednocení je možno dosáhnout domluvou; není to naléhavá záležitost, ačkoliv čím se cítíme ohroženější, tím dříve k němu dojde
1) Ano, existovaly předsudky jistých bílých Američanů vůči jiným bílým etnikům, ale ty byly motivovány převážně starými kulturními spory, které etnonacionalismus prosazuje, jako jsou odlušnosti v náboženství; ale k témuž dochá i v národě, jak dokládají náboženské konflikty mezi protestanty a katolíky v mnoha evropských zemích, či dokonce antipatie mezi městem a venkovem v rámci jedné země.
2) Nechápejte mě špatně: mé hlavní intelektuální reference jsou Američané (samozřejmě včetně Dr. Grega Johnsona). Miluji americký lidi (populus), jež zcela odlišuji od zkažené židovské imperialistické elity, která jim vládne; obdivuji jejich dějiny a jejich úspěchy. Američané se však nesmí mýlit a myslet si, že jsou dostatečně silní, aby přežili sami. Poslední lid, který si to myslel, byli Němci, a vymstilo se to.
– dokončení příště –
Přeloženo z: https://counter-currents.com/2023/01/white-nationalism-vs-racially-conscious-white-ethnonationalisms-part-1/