Bílý nacionalismus vs. rasově uvědomělý bílý etnonacionalismus (dokončení)

Dominantní Herrenvolk

To, co popisuje předcházející část, má zásadní dopady, protože nemá smysl předpokládat, že budoucímu bílému národu bude vládnout nějaká konkrétní etnická skupina.

Za prvé, i kdyby se všechny bílé národy světa měly dnes stát bílými nacionalisty a okamžitě se sjednotit v jeden stát, není jediné etnikum, které by mohlo čítat více než 15% sjednoceného obyvatelstva bílého národa.

Za druhé, pokud nepovažujeme zemi za bílý etnostát či pluri-stát, dokud není přímo bíle nacionalistický, hodnocení národů z hlediska jejich menší degenerovanosti či větší početnosti v současný historický okamžik, je bezúčelné.

Za třetí, otázka, jaká bude majoritní etnická skupina v budoucím rasovém národě, je nepředvídatelná, protože je pravděpodobnější, že ne všechny bílé národy procitnou, než že se navždy utopí vprostřed barevného proudu, nebo že pouze část z nich se zvládne odštěpit a ujmout se moci jen v části své nynější země, nebo že část z nich jednoduše emigruje. (Odepřeli by etnonacionalisté azyl pronásledovaným a rasově uvědomělým bílým národům, jako jsou Jihoafričané?)

Bílý národ však nebude vytvořen pod vlajkou jedné země, protože k tomu dojde dobrovolně. K jeho zrodu by mohlo dojít několika způsoby. Pokud bych byl dotázán, jak konkrétně, odpověděl bych asi v tomto smyslu: Několik zemí, možná některé z Visegrádské čtyřky, by mohlo být vyloučeno z EU kvůli jejich odmítání přijímat vetřelce, či jen volit “nesprávné” vlády; pak by se mohli spojit, protože by je považovali za vyvrhele. Je možné, že pak by stejnou cestu následovaly další země a mohla by se z nich utvořit alternativní Evropská unie, stojící proti původní. Toto by mohl být zárodek budoucího federálního bílého národa, tvořeného identitárními státy. A navzdory tomu, co si někteří dnes myslí, by to mohlo ironicky skončit tím, že budoucí bílý národ by mohl z nutnosti začít spíše jako unie malých zemí než velkých.

Mějte jen na paměti, že nejlepší trumf pro bílé přežití asi je zahrnout přesídlení bílých národů. Jakkoliv možná oceňujeme etnické rozdíly bílých, to jediné, z čeho nesmí bílí nacionalisté ztratit zřetel, je, že etnické rozdíly se nemohou v žádném případě stát důležitějšími než samotné přežití rasy jako celku — kdyby se snad oba zájmy dostaly spolu do konfliktu, což se nemusí nutně stát, ale je to možnost k uvážení.

Odtržení a připojení, rozdělení a sjednocení

Druhý ze dvou argumentů, zmíněných v závěru eseje dr. Johnsona, byl, že etnonacionalismus by měl být “politicky realističtější” a že bílý unionismus nenabízí “žádnou konkrétní cestu k přežití bílých”. Jak jsem však již uvedl, politická jednota bílých nacionalistických zemí, či dokonce odtržení bílých nacionalistických území, které se poté integrují do rasově uvědomělého bílého národa, se jeví mnohem realističtěji, věrohodněji a poklidněji než prostý návrh “rezignovat na demokracii, ne Ameriku”.

Proto je stejně nesprávná analogie Richarda Spencera, jež je popsána jako “jistě konzistentní”, protože podporuje (jak předpokládám) bílý národ a Spencer zároveň “upřednostňoval ruský imperialismus oproti ukrajinskému nacionalismu, Spojené království oproti nezávislému Skotsku, Evropskou unii oproti nezávislému Spojenému království a Španělsko oproti nezávislému Katalánsku”. Ve skutečnosti nic z toho nenaznačuje konzistentnost, ani nemá spojitost s bílým unionismem, protože ten nevyjadřuje tak jednoduchou strategii, jako je víra, že cokoliv, co zvyšuje či udržuje velikost bílých zemí, povede k jednotnému bílému národu, ani že unitární a centralistický model Státu je vhodnější než federální. Být bílým unionistou neznamená bezmyšlenkovitou obhajobu vytváření stále větších bílých států jako takových, ale spíše vytváření skutečně bílého nacionalismu v populaci a následné sjednocování politicky osvobozených států.

Dávalo by smysl věřit, že sjednocení dvou států — například jako Norska a Švédska — pod rasově masochistickou vládou by nás o krok přiblížilo k sjednocenému rasovému národu, či věřit, že rozdělení Česka a Slovenska nás od toho vzdaluje? Nemyslím si.

Z pohledu bílého unionisty, jenž věří, že jeden bílý národ by měl být federální stát, v němž federativní státy odpovídají etnikům, může být naprosto logické podporovat odtržení oblastí, jako je Katalánsko. V takovém bílém národě by Skotsko tvořilo federativní stát, zatímco jiné umělé státy, které jsou pouze produktem dynastických vazeb či geograficky administrativních jednotek by jakožto politické subjekty přestaly existovat. V rámci této národní struktury by Katalánsko bylo jedním z federativních států a Španělsko by by jako politický subjekt přestalo existovat. Ani Spojené království či Evropská unie, Ukrajina nebo Rusko (bez svých rasově cizích zón) by se nestaly federativními státy za stejných podmínek, abych citoval příklady použité v v analogii výše.

Odtržení či připojení území jako takových však není boj nás, jakožto bílých nacionalistů. Naším cílem je učinit bílý nacionalismus pravidlem a jen tehdy můžeme mluvit o tom, nakolik by pro nás bylo ideální zformovat sjednocený národ. Proto odtržení či připojení (a rozdělení či sjednocení) území nám může dávat smyl pouze v kontextu s tím a do té míry, jak je to prospěšné pro celkové zájmy bílého nacionalismu.

Dokud se tak nestane a dokud nejsou žádné bílé nacionalistické země, odtržení či připojení se nás samo o sobě vůbec nedotýká. Není to náš problém. Přineslo by nám něco pozitivního, když se Katalánsko stane nezávislým, když katalánští separatisté hodlají dát volební právo stovkám tisíc nebělošských vetřelců a katalánskou národnost k tomu jako dar? Očividně ne. Jak by to prospělo zájmům bílé rasy či katalánskému lidu samotnému? Separatisté po celém světě však nejsou vždy pro míšení, jak je tomu v případě Flander či severní Itálie, kde jsou u vedení identitářské strany. Mohlo by být jejich odtržení prospěšné? V takových případech by byla větší šance, že tomu tak bude.

Strategické odtržení může být jeden z nejlepších nástrojů, jak mírovým způsobem provádět bílou nacionalistickou revoluci, a některé etnonacionalistické sektory by tuto strategii mohly ohrozit. Když bělochy ovládaná Jižní Afrika přestala existovat, měli bílí Jihoafričané příležitost vytvořit pro sebe samostatný etnostát, ale neudělali to, protože se nechtěli vzdát kapitálu země a ostatních bohatých měst, které vybudovali, ale které tehdy zaplavili černí. Výsledkem je, že dnes trpí ve své multirasové zemi za genocidní situace, která stála již desítky tisíc obětí.

Další zemí, která je nucena si takto vybrat, budou zcela jistě Spojené státy. Bílí Američané tvoří již jen 58% obyvatelstva a hodiny tikají. Není čas dopouštět se chyb ani prostor pro dětinskou pýchu ve víře, že ano, my to sami dokážeme.

Odtržení od rasově nejvíce zamořený oblastí našich zemí, ať už jsou ve Spojených státech, Rusku nebo na evropském kontinentu, neznamená navždy rezignovat na znovuzískání celého našeho území, ale může to být zásadní strategický požadavek. Kdyby se vizigótské Španělsko v 8. století nepřeskupilo v malou Asturii, čímž se vzdalo zbytku poloostrova, nebyl by žádný způsob, jak by v pozdějších generacích mohli znovu dobýt svá ztracená území.

Takto může být odtržení dobrým nástrojem pro bílou věc, a je to ironicky právě bílý unionismus, co může jej může strategicky politicky nejživotaschopněji využít. Etnonacionalismus by mohl být překážkou, protože se zdá, že má menší náchylnost stejný lid rozdělovat, i když se dokonce zdá, že není způsob, jak zachránit celek. Vytvoření komunit, jako je např. jihoafrická Orania, by mohlo  zahrnovat větší etnické míšení bílých jedinců, kteří by prchali odkudkoliv. Toto by byl příklad, kdy by došlo k neshodě mezi těmi, kdo by preferovali udržování etnických rozdílů  za každou cenu, a těmi, kdo chtějí udržet jednotu státního území, jako by byli občanskými nacionalisty i za cenu zmizení celé rasy.

Suverenita

Teoretické právo na suverenitu se používá jako argument pro vytváření spíše množství taifských etnostátů než rasového národa. Zdá se spíše naivní věřit, že právo na suverenitu je něčím, co si malé země v reálném světě užívají, nebo že všechny země si jsou rovny, protože “nehledě na jejich velikost, považuje je mezinárodní právo za rovnocenné”. Podobně dětinské je také věřit, že použití vojenské síly je jediný způsob, jako ono právo porušit. Existují spousty způsobů, jimiž mohou silné země donutit malé podřídit se jejich vůli. Suverenita je koncept, který je ve světě dostupný pouze málo státům. Slabí mají pouze práva, o kterých silní rozhodli, že jim je dají. Toto je suverenita, jakkoli právně uznána, je proto fiktivní. Existuje pouze na papíře a v pohádkách. V přírodě není nikde mír. Skutečný svět je v permanentním stavu boje. Skutečnost, že země nejsou neustále  přímo zapojeny na bojišti, neznamená, že nejsou zapojeny v jiných typech války. Mělo by být nutností číst Clausewitze pro uvědomění si,  že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, a že mír je pokračováním války jinými prostředky.

Kritériem pro poznání, kdy je stát skutečně suverénní, není, zda může být zničen zvenčí, ale zda má schopnost autarkie a je schopen odolávat mezinárodním tlakům, aniž by přitom platil neúměrně vysokou cenu. Pouze soběstačné země jsou schopny být opravdu suverénní. Závislá země nemůže být suverénní. Pokud na malou zemi vyvíjí tlak supervelmoc, potřebuje ochránce. A jak řekl Jean Thiriart: “Kdo hledá ochránce, najde pána.”

Blahobyt drobných zemí, jako je Monako, zcela závisí na jeho dobrých vztazích se zeměmi, které jej obklopují, a těmi, které ji zásobují nezbytnými zdroji. Obecně, Monako dokonce kopíruje zákony Francie. Není tedy opravdu příkladem suverénního státu. Pokud by se Monako dopustilo něčeho, co by Francii naštvalo, ta by jej nemusela okupovat; zavedla by zhoubné tarify, přerušila dodávky, poškodila jisté sektory obchodu atd. Francie by v Monaku dokázala vyvolat apokalypsu, pokud by se rozhodla, nebo by dokonce mohla vyvolat povstání lidu proti vládě. Dokáže Monako zničit či s ním manipulovat, aniž by vstoupila na centimetr jeho území.  Monako je navíc výlučně městské, nemělo by tedy ani pozici, kdy by se stalo zemědělským, aby docílilo soběstačnosti, i kdyby jeho lid měl takovou vůli. To se však nestane, protože Monako chápe povahu svého vztahu s Francií.

Rasismus a lokalismus

Dr. Johnson ve svém eseji obviňuje Gregory Hooda z toho, že myslí “ve velkém i malém”. Na tom tom však není nic špatného. Zdá se, že ekologové dělají dobře, když “myslí globálně, jednají lokálně”. To jim nebrání v případě nutnosti jednat na státní úrovni..

Jak se uvádí Alain de Benoist a Charles Champetier v Manifesto for a European Renaissance:

Národní stát, [1] ohrožovaný absolutní monarchií a revolučním jakobínstvím je dnes příliš velký, aby zvládal malé problémy, a příliš velký, aby se zabýval s problémy velkými. Na globalizované planetě náleží budoucnost velkým civilizačním subjektům, schopným organizovat se v sebestředném prostoru a  vybavit se dostatečnou silou odolávat vlivu jiných.

Na rozdíl od de Benoista jsem rasový nacionalista a neusiluji pouze o sjednocení zemí starého kontinentu, ale o celosvětové rasové sjednocení včetně všech národů evropské rasy, jakožto opaku usilování o vytvoření několika bílých bloků, které spolu navzájem budou bojovat a soupeřit, což se děje už příliš dlouho..

Suverenita nespočívá pouze ve státě. Stát svou suverenitu nad územím ztrácí, pokud obyvatelstvo daného území není ochotno dodrženo a prosazovat zákony. Režimy padají, protože ztrácejí autoritu a suverenitu u svých občanů. Je to jeden z důvodů, proč se systém tak zajímá o naše nahrazení i v oblastech které jsou od mocenských center nejvzdálenější, jako je venkov. A je to rovněž jeden z důvodů, proč se odtržení může ukázat jako metoda použitelná pro zavedení politiky bílé identity.

Etnické identity a vnitřní dělení rasového národa

My rasoví nacionalisté jsme obviňováni, že se nezajímáme o různé etnické identity bílé rasy, a tudíž je vedeme ke zničení. Realita je taková, že etnickým kulturám by hrozilo zničení v bílém národě, pokud by kulturní otázky byly odpovědností centrálního státu (což není potřeba a já jsem proti) a pokud by byly dovoleny masové přesuny obyvatelstva z jednoho federativního etnického státu do druhého (což by také mělo být doménou každého federativního státu, majícího plnou pravomoc odepřít právo k pobytu a práci komu chce a omezovat počet imigrantů jiných etnik, jak si přeje).

Tyto dvě politiky by samy o sobě postačovaly jako záruka přežití vnitřních podkategorií bílé rasy v rámci sjednoceného rasového národa. Obhajoba bílé národní jednoty v žádném případě nenaznačuje, že kultury, jež se objevují jako větve onoho společného kulturního kmene, jsou irelevantní a že by měly zmizet nebo zmizí. Každý etnický federativní stát by měl mít úplnou autonomii, pokud jde o kulturní, lingvistické a další související záležitosti. A pokud malá země, jako je prosperující Švýcarsko, může mít čtyři jazyky, není důvod, proč by jeden bílý rasový národ musel mluvit jedním jazykem nebo mít homogenní kulturu.

Proč bílý federální národ, a ne bílý unitární stát?

Jsou tyto dvě věci ukvapenými úsudky strany, která nemá argumenty a začíná ustupovat k novými liniím obrany, jak se zdá naznačovat esej dr. Johnsona? [2]

Vůbec ne. Logickou kulminací bílého národa by byl federativní stát. Proč? Protože se nejedná o jedinou identitu. To znamená, že čím existuje více rozlišování, tím více autonomie je nutné k udržení soudržné společnosti. Jinými slovy, to, čím jsme, tvoří různé soustředné kruhy identity: jedinec, rodina, etnicita, rasa, druh a další taxonomické kategorie.

Ti z nás, kdo sledují Counter-Currents, vědí, že náš druh má rasy, které jsou příliš rozdílné na to, aby koexistovaly v klidu na stejném území a pod stejnou vládou, proto se tím tady nemusím zabývat. Rovněž víme z historické zkušenosti, počínající Spojenými státy, že etnické skupiny ze všech koutů starého kontinentu a všech jazyků a náboženství, jsou schopny integrace a společného života jako krajané, ve stejném městě a sousedství — i když je to něco, k čemu v tuto chvíli nemusí stát.

Není tedy racionální, že by měl být stejný stupeň nezávislosti mezi etnickými skupinami jedné rasy jako mezi jednou rasou a druhou. Autonomie, kterou etnika rasy musí mezi sebou mít, je logicky menší než autonomie, kterou musí mít rasy mezi sebou, protože rozdíly mezi prve jmenovanými jsou menší než mezi těmi druhými. Zároveň existují lidská práva, protože dáváme jiným lidem, i když patří k jiné rase, větší důležitost než  bychom dávali např. divočákovi. A smrt divočáka na nás působí víc než smrt mouchy. A tak dál.

Smrt národního státu je nevyhnutelná, tak či onak

Esej dr. Johnsona vytýká Hoodovi výrok:

O našem osudu se rozhodne jakožto o bílých. Musíme tedy konat jakožto bílí. To se nestane, pokud budeme příslušníci různých národů.

Nedává smysl říkat, že bílí nemají šanci zvítězit, protože přemýšlí jako jednotlivci a jdou tak proti rasovým skupinám, které přemýšlí jako rasa a bojují jako tým, a zároveň říkat, že bílí nesmí bojovat jako bílí, ale jako etnika různých národů. Jinak bychom podporovali etnický “individualismus” či autocentrismus namísto týmové práce na rasové úrovni,  zatímco černoši brání své zájmy jakožto černoši, ne jako Xhosaové, Pygmejové či Tutsiové. Způsob, jak maximalizovat naše snažení prostřednictvím týmové práce je expandovat tým co nejvíce. Víme, že soužití s jinými rasami vytváří dysfunkční týmy, protože rozdíly mezi komponenty takové společnosti jsou příliš signifikantní. To však není případ vnitrorasových etnik, mezi nimiž jsou rozdíly tak malé, že je vůbec obtížné je identifikovat . . . a proto se etnonacionalisté potřebují uchýlit k řadě kulturních charakteristik (které jsou ve skutečnosti zcela subjektivní, protože jsou často protikladné), spíše než čistě indetitárním (genetickým).

To znamená, že obviňování, že se “se zdá, že to dovoluje našim nepřátelům, aby nás definovali” rovněž není pravda. Ve skutečnosti se nemusíme spoléhat na svou subjektivitu, ani — méně — na subjektivitu těch, kteří na nás pohlíží z vnějšku. Nepotřebujeme aby nás definovali naši nepřátelé; to činí rasové statistiky, přesně ty, co používáme jak argumenty pro separaci ras, ale které na etnické úrovni nenaznačují žádné signifikantní rozdíly mezi námi.

Nakonec je třeba říci, že globalizace není odvolatelný výstřelek, ale nevyhnutelná historická etapa, kterou přinesl technologický pokrok, zvláště v komunikaci. Nikdo nemůže tento pokrok neučinit zničením našich satelitů a návratem k zemědělství, protože takový národ by si rychle podmanily technologicky vyspělé země. Ať se nám to líbí nebo ne, rasa, která nebojuje jako rasa, ale jako oddělené etnické skupiny, bude vydána na milost těm, které tak činí.

Ti, kdo argumentují geopolitikou, mají v jedné věci pravdu: geografie států je při ignoraci dalších faktorů činí přirozenými nepřáteli či spojenci. Rozdělení rasy na různé státy pro ně naznačuje rozdílné zájmy v krátkodobém a střednědobém horizontu, což slouží jen k našemu rozdělování a některé národy nutí k tomu, aby se spojili s rasovými cizinci proti bratrským národům. Tento rozdělující faktor lze obejít pouze politickým sjednocením geneticky spřízněných národů. Nesmíme politickým zájmům dát jedinou příležitost, aby náš rozdělovala. Pro nás jakožto bílé nacionalisty musí být základem biopolitika.

Mnozí se domnívají, že španělská rekonquista se odehrála jako důsledek permanentního sjednocení bílých křesťanských království, které bojovali proti severoafrickým muslimům. Takto tomu nebylo. Vytvoření taifských království u muslimů a rozdělení Španělů do různých království ve skutečnosti vedlo k nestálým spojenectvím křesťanů a muslimů proti jiným křesťanům a muslimům. Nebylo bez příčiny, že rekonquista trvala více než sedm století, když mohla být dokončena během pár generací. Toto rozdělení na několik království, s jejich laciným egocentrismem, ohrožovalo vítězství a přežití všech národů na poloostrově, potažmo v celé Evropě. Právě toto drobné nacionalismy dělají vždy a vždy dělat budou.

Pokud se nesjednotíme jakožto bílí a nebudeme se jakožto bílí bránit, někteří z nás skončí u hledání spojenců v Číně, nebo pošlou vlastní nájezdníky do jiných bílých zemí, jak zde na evropském kontinentu některé protiimigrantské strany prosazují. Jakožto rasový nacionalista považuji důsledek vypuzení vetřelců z mé země na úkor jiné bílé země za zisk rovný nule.

Na závěr

Bílý nacionalismus nespočívá v usilování o sjednocení bílých zemí za každou cenu, ani ve vzdání se boje na státní či “národní” úrovni, avšak v globálním myšlení o bílé rase jako politickém subjektu, spíše než v termínech starých, umělých nacionalismů, založených na nebiologických kritériích.

Bílý národ je v budoucnu naprosto uskutečnitelná realita, jak se bílé národy osvobodí od rasově masochistického jedu. Když však říkáme, že bílí musí bojovat jako rasa, a ne jako etnika, má to také bezprostřední důsledky, jež jsou výhodnější než etnonacionalistická strategie, protože ta se tolik nevztahuje k možné vnější hrozbě v budoucnosti vůči sjednocenému bílému národu, jaká je z Číny, pokud jde o tady a teď, kdy jsou hlavní problémy naší rasy interní, v rámci našich zemí. Tato hrozba se vychází z jiných ras, které nenávidí všechny bílé a mají v úmyslu z nás udělat pronásledovanou, a možná nakonec vyhubenou menšinu. Logickým důsledkem upřednostňování vlastní etnicity či národa před vlastní rasou je druhem sobectví, jež škodí všem částem bílé rasy.

Nechceme sjednocený rasový národ pod vlajskou jediné země, ani Herrenvolk — ať už zdegenerovaný nebo ctnostný — a to je přesně důvod, proč je nutná jednota celé rasy, jakožto opak imperialismu největších jeho umělých států, což je případ dneška.

Bílý rasový unionismus má přesvědčivou, mírovou a realistickou strategii, jakožto opak etnonacionalismus, který si nárokuje utopičtější metody, je náchylný k vyvolávání více násilí a požaduje “všechno nebo nic” vzhledem k území každé země, aniž by bylo jasné, jak bude možné dosáhnout onoho všeho.

Zkrátka, bílý federální unionismus znamená méně války, méně utopismu a více ideologické soudržnosti.

Z dlouhodobého hlediska je federální rasový národ jak nevyhnutelný — pokud chceme přežít — tak žádoucí. Je tomu tak dle logiky kruhů identity, protože souběh našeho úsilí by nevedl v prosté vytvoření celku, ale k exponenciálnímu nárůstu. Je tomu tak i z hlediska naprosté koherence, protože pouze emocionální a  vnější motivy mohou vést bílé nacionalisty k lpění na starých národních koncepcích, založených na hranicích současných států, které se ponejvíce odvozují z válek a dynastických svazků. A je tomu tak i proto, že přehnané zdůrazňování věčného  zachovávání etnik — zvláště před bílou revolucí — může být strategicky znevýhodňující, a protože multikulturalismem zapříčiněné odcizování ve stále umělejších státech způsobí, že drobná nacionalismy se stanou stále méně a méně mobilizující silou. A naštěstí se zdá, že dochází ke generační evoluci uvnitř i mimo bílého nacionalismu a že nové generace se zdají méně ztotožňovat s tímto zastaralým konceptem.

1) Varování: polysemické slovo

2) Z eseje: “Už jsem přestaI počítat, kolikrát jsem slyšel předkládat imperialistický argument a pak jej brát na poslední chvíli zpět tvrzením, že potřebujeme ‘impérium . . . nebo možná federaci. . . nebo možná alianci’, jako by neexistoval rozdíl mezi jediným bílým státem a skupinou bílých států ve federaci či alianci.”

Přeloženo z: https://counter-currents.com/2023/01/white-nationalism-vs-racially-conscious-white-ethnonationalisms-part-2/

Leave a comment