Zavádění kvalitních institucí nedokáže zabránit fatálním úpadkům civilizací
Existují případy, kdy jsou shora za časů konečného úpadku (a často právě s motivem ho zvrátit) zaváděny reformy zavádějící moderní efektivní instituce či reformy mající zefektivnit ty stávající. Typickým příkladem mohou být snahy některých sultánů a hlavně schopných vezírů pozdní a upadající Osmanské říše. Ale i když vyvinuli značné snahy o modernizaci a reformy, zaostávání, úpadku a rozkladu své říše nezabránili.
Huf (2008, s. 184): „Nemuslimové měli dostat víc práv, státní správa měla nabýt na účinnosti a aktivity v mezinárodní politice na spolehlivosti. Následující období blahovolných nařízení, takzvaných Tazimantských reforem, je jednou z nejzajímavějších epoch osmanských dějin. Díky činorodým vezírům, jako byl velkovezír Rešid Paša, prodělávala města říše modernizaci – horlilo se pro Evropany. Patřilo k tomu založení elitního gymnázia podle francouzského vzoru právě tak jako zřízení vojenské akademie a konstantinopolské univerzity. (…) Ambiciózní projekty financoval většinou zahraniční, zejména francouzský kapitál. Francii pokládala Konstantinopol uprostřed 19. století za svůj kulturní vzor. (…) Své reformy uskutečnili Osmané zásluhou mnoha milionů franků.“
Tauer (1984, s. 254): „… nový velkovezír Midhat Paša hleděl předejít novému chystanému zákroku velmocí za účelem urovnání vnitřních věcí v osmanské říši urychleným provedením reforem. Jím jmenovaná … komise vypracovala podle belgického vzoru návrh ústavy, jenž byl … vyhlášen jako základní zákon. Podle něj se nazývají všichni občané říše Osmany, islám je státní náboženství, ostatní uznaná náboženství jsou státem chráněna. Tisk je svobodný. Pro všechny Osmany se stanoví povinné elementární vyučování. Moc zákonodárnou má sněmovna o dvou komorách, sestávající z volené poslanecké a sultánem jmenovaného senátu.“
Byly zahájeny také reformy armády podle francouzského vzoru. Reformy však mohly být provedeny jen díky francouzskému kapitálu; stavba nových železnic jen díky finanční pomoci Německa a pod vedením německých inženýrů.
Reformy, beztak prováděné jen na základě inspirace a přejímaní výdobytků z ciziny a ne vlastními silami, se ale příliš neujaly, nepřinesly kýžený efekt a říše se dál propadala do úpadku. Obyvatelstvo zjevně nemělo dostatek vnitřních schopností k tomu, aby se pro ně staly impulzem, který by patřičně využilo. Nedostatečné vlohy obyvatelstva navíc snižovaly samotnou efektivitu provádění reforem (např. tím, že nebylo dosaženo racionálního hospodaření s výdaji určenými na jejich provádění). Je tedy zjevné, že instituce a jejich kvalita nejsou pro úroveň a celkový vývoj civilizací rozhodující vliv.
Defekty ve fungování institucí často vůbec nenarušily vzestup civilizace
O tom, že kvalita institucí nemůže mít pro celkovou úroveň civilizace a řízení osudů civilizací zásadní vliv, lze uvést i opačné případy, kdy v některé civilizace existovaly ve fungování jejich institucí výrazné defekty, a přesto je to často ani nějak výrazně nepoškozovalo. Tak třeba v Anglii svého času panovala velká korupce v politickém systému, ve volbách i v získávání úřadů a vysokých pozic, a přesto právě tehdy (v raném novověku) byla Anglie nejvyspělejší, nejúspěšnější, nejdynamičtější a nejmocnější země světa.
Dutton a Woodley uvádějí (2020 75-6): „O starém systému se vskutku … mluví jako o ‚té staré zkaženosti‘ (Old Corruption). V tomto systému byla Anglie meritokracií pouze v omezené míře. Získávání lukrativních pozic bylo téměř úplnou záležitostí nepotismu či lidí platících se za to, aby získali pozici, ve které doufali, že vydělají peníze. Vojenské hodnosti se kupovaly, stejně jako světské a církevní úřady. Mnohé z nich byly sinekury, tj. pozice vyžadující žádnou či téměř žádnou reálnou práci, přinášející však svým držitelům finanční výhody. Ačkoli se hlasovalo veřejně, veřejně se i podplácelo a někdy i vyhrožovalo. Jinými slovy, podle současných standardů byla Anglie extrémně zkorumpovaná.“
Zároveň byla Británie postižena po jistou dobu náboženským tmářstvím, které zase poškozovalo vzdělávací instituce. Opět můžeme citovat Johnsona (1995 151): „… znovuzavedení přísné cenzury a Laudova horlivá snaha vtěsnat intelektuální život země do klerikálního sevření bránily rozvoji a šíření vzdělanosti. Některé vědce Laud umlčel, jiné vyhnal do exilu. Využil monopolního postavení univerzit v Oxfordu a Cambridgi, těchto odvěkých ropuch ucpávajících pramen vyšší vzdělanosti v Anglii, a pokusil se zpátky přičarovat středověk. Podporovala ho v tom starší generace univerzitních učitelů, která se obávala, že nová vzdělanost ohrozí jejich postavení a příjmy. K jeho stoupencům patřilo také Lékařské kolegium, které se slepě drželo starověké pseudovědy Galéna a Hippokrata. Laud nejenže se svými biskupy uděloval licence praktickým lékařům, chirurgům a porodním asistentkám, ale v roce 1635 omezil navíc lékařskou praxi pouze na absolventy univerzit. Tak byli z medicíny vyloučeni léčitelé s praxí, ale bez škol. Univerzity nezaměstnávaly žádného z předních vědců a matematiků. Biskup Williams se posteskl: ‚Běda, jak je to smutné, že v tomto rozlehlém a bohatém království nedává společnost vyniknout žádné jiné profesi než právnické a teologické.“
Ale nic z toho nezbránilo vzestupu a rozkvětu Británie.
Johnson dále píše (1995 151-2): „Navzdory všem obtížím se ale pokrok nezastavil. Skot John Barclay v roce 1614 napsal: ‚Všechny fenomenální a neobyčejné názory ve filosofii a matematice, v zeměpise a astronomii vznikly na tomto ostrově, nebo na něm našly své stoupence a bystré vykladače.‘ Greshamova kolej … se stala baštou vyššího vzdělání pro londýnskou obchodní a vědeckou obec. … měla dobrodružného ducha, byla nonkonformní a představovala nebezpečí pro církev i pro stát. Bez ohledu na cenzory proklouzla sítí spousta ryb, včetně nesmírně působivých Dějin světa od Raleigha. Podvratné rukopisy šly z ruky do ruky. Tajně se tu rozvíjel mocný intelektuální svět…“
Pokud jde o korupci, k nápravě velmi korupčních poměrů došlo v Británii až během 19. století (zákaz kupování postů, zavedení tajného hlasování atd.); to už ale za sebou měla několik set let mohutného civilizačního vzestupu.
Můžeme zde opět citovat i Patočku (1993 55-6): „Vědecký a technický pokrok nebyl v Evropě rovnoměrný. (…) A mezi těmi nejlepšími byla v 17. a 18. století Anglie. Dynamika jejího hospodářství jí dávala nejlepší předpoklady k pevnému uchopení vlády na světových mořích a k vybudování největší koloniální říše v dějinách lidstva. V 18. století Anglie už nepochybně stála na první příčce žebříčku moci evropských států. Prodělávala dlouhodobý hospodářský rozkvět, zaznamenávala úspěchy v boji o světovládu, neustále rozšiřovala beztak už rozlehlé koloniální panství a mezi všemi konkurenty si nejlépe vedla v zahraničním obchodu. Se Španělskem se vypořádala už dávno… (…) Velmocenské ambice Velké Británie se prosadily i v Indonésii, dlouho ovládané Holanďany. (…) Energičtí angličtí kupci podporovaní silným vojskem se nakonec pevně usadili i v této významné kolonii a Holanďané se s nimi museli rozdělit o své koloniální panství. V polovině 18. století propukl konflikt Anglie s Francií o ovládnutí Indie. (…) Ve sporu zvítězila silnější Anglie. (…) Přes [pozdější] ztrátu v Severní Americe si Velká Británie zachovala svoje vedoucí postavení a zůstala nejsilnější velmocí na světě. Měla značný hospodářský předstih před evropskými státy a navíc rychle vstupovala do období průmyslové revoluce, která její ekonomiku ještě posílila.“
Nízká úroveň a úpadek kvality institucí samy nikdy nevedly k trvalému pádu civilizace, což také dokazuje, že to nemůže být v řízení osudů civilizací zásadní faktor. Jak bylo třeba výše zmíněno v případě Británie, ale existuje i mnoho jiných případů, kdy ve vyspělých civilizacích byly instituce různým způsobem narušeny, nacházely se v nich amorální praktiky nebo byla narušena jejich efektivita a fungování, a civilizace přesto existovaly dále. Někdy byl úpadek institucí součástí obecného dočasného úpadku dané civilizace vyvolaného nepříznivými vnějšími faktory; v takových dobách byly instituce často rozvráceny, podlehly chaosu, nefungovaly nebo jen velmi špatně a omezeně. Přesto se civilizace bez ohledu na rozvrat institucí i jiné negativní jevy v dobách úpadků dokázaly časem z krize vzpamatovat.
Povrchnost teorie kvality institucí, pokud jde o příčiny
Když to shrneme, hlavním problémem teorie kvality institucí je, že je příliš povrchní a nejde ke skutečným příčinám toho, proč jsou někde instituce kvalitní a efektivní a jinde nikoli. Ve skutečnosti je to jen projev a důsledek hlubších a zásadnějších příčin, a těmi jsou faktory rasy a genetiky.
Typicky je to vidět na korelaci mezi inteligencí a vzděláním. Podle teorie lidského kapitálu – která se v tomto bodě silně vztahuje i k teorii kvality institucí – mají údajně být rozdíly ve vyspělosti mezi zeměmi dány mírou, jakou je v nich rozvíjen „lidský kapitál“, tedy zejména jak dobře zde fungují školy a univerzity, jak moc je do nich investováno a jak jsou přístupné, jaká proporce mladých lidí dosáhne vyššího vzdělání atd. Tento názor ale v konfrontaci s fakty nemůže obstát, protože je povrchní a neodhaluje skutečné příčiny stojící za kvalitou lidského kapitálu a kvalitou institucí, které ho mají rozvíjet.
Lynn (2008 7-8): „Slabostí teorie lidského kapitálu je, že dostatečně nerozebírá důvody, proč někteří jedinci a národní populace dosahují více vzdělání a nabývají větších kognitivních schopností. Pravděpodobné vysvětlení je, že obojí je velkou měrou determinováno inteligencí. Korelace mezi inteligencí a roky vzdělání a úrovní dosaženého vzdělání v rámci jednotlivých národů typicky leží mezi 0.6 a 0.7, zatímco v mezinárodním srovnání je dokonce ještě vyšší na úrovni mezi 0.80 a 0.89. S tak vysokými korelacemi jako tato měřítka úspěšnosti ve vzdělání užívané ekonomy a ukazované jakožto související s výdělky jedinců a s per capita příjmy národů musí být tyto ukazatele převážně funkcí inteligence.“
Vysoké úspěchy ve vzdělání nejsou dány kvalitou instituce školství v té či oné zemi, ale primárně vrozenou inteligencí populace. Až od ní se odvíjí schopnosti žáků a studentů, ale nakonec i kvalita školství a také jakási obecná atmosféra ve společnosti ohledně vzdělání, tedy to, jak malý nebo velký důraz na vzdělání a vůbec vědění se v ní klade.
Korelace mezi národním IQ a veřejnými výdaji na žáka základní školy je jen 0,19 (Lynn & Becker 2019 215-6). Nízká korelace není statisticky významná a naznačuje, že částka vynaložená na vzdělávání na základní škole nijak nepřispívá k národnímu IQ. Daná korelace spíše reflektuje fakt, že národy s vyšším IQ mají výkonnější ekonomiku a jsou schopny do školství investovat více prostředků. Tento výsledek je v souladu s jinými studiemi, které uvádějí, že vliv výdajů je malý nebo dokonce zanedbatelný. Opět je tedy vidět, že není možné za mírou úspěšnosti národů a civilizací vidět primárně instituce, jejich kvalitu a potažmo i objem prostředků, které se do nich investují. Kvalita institucí je dána hlavně vrozenou kvalitou samotných lidí (jejich vysokou inteligenci, organizačními schopnostmi, disciplínou, morálními zábranami atd.) a ne vnějšími ukazateli jako investice do nich.
Rindermann píše (2018 170): „… vlastnosti lidí umožňují rozvoj a funkčnost institucí; obzvláště důležité jsou kognitivní schopnosti.“
Shrnutí
Spolehlivost, racionalita, efektivita institucí samotných je jen projevem míry vrozených kvalit dané populace. Opět také platí, že až nadaná inteligentní populace dokáže díky svým schopnostem a kvalitám podnětný podnětné sociální prostředí v podobě dobře fungujících institucí náležitě využít (stejně jako jiné příznivé okolnosti jako kvalitní školství nebo svobodné ekonomické uspořádání). Samozřejmě i u inteligentních národů může někdy nastat odklon od těchto principů a zavládnou u nich éry nestability, tmářství nebo totality, ale jen dočasně, vždy se nakonec projeví jejich vyšší kvality a časem dojde k nápravě či zlepšení. Navíc takové nepříznivé éry jsou opět jen povrchní vliv v podobě přechodného úpadku, který nemůže civilizace jako takovou zničit.
I fungování a „morální úroveň“ soukromých institucí souvisí s IQ a vrozenými sklony
Nejde ale jen o fungování veřejných a hospodářských institucí, pokud jde o úroveň a výkonnost dané společnosti a civilizace. Vrozené kvality jsou rozhodující i ve fungování institucí v rámci soukromého života jedinců. Typicky je to instituce rodiny a manželství. I zde se projevuje zásadní vliv těchto kvalit jak z hlediska rovnání mezi rasami, tak v rámci rasy.
Mezirasové rozdíly v IQ a obecném smyslu pro odpovědnost a zdrženlivost se v manželství a sexuálním chování jsou zjevné. Celkově platí, že čím vyšší IQ, tím více lidí žije v manželství, tím jsou manželství stabilnější a tím odpovědněji a zdrženlivější je jejich sexuální chování.
| Rasa | Procento lidí v manželství nebo stabilním soužití | Rok | Země |
| Východní Asiaté | 79 % | 1999 | USA |
| Evropané | 68 % | 1999 | USA |
| Domorodí Američané | 53 % | 1999 | USA |
| Afričané | 39 % | 1999 | USA |
| Jižní Asiaté | 97 % | 1996 | Británie |
| Inuité | 23 % | 2002 | Kanada |
| Aboridžinci | 30 % | 2010 | Austrálie |
Podobná čísla uvádí Lynn (2006), kdy v USA v časných 90. letech žilo v manželství 66 % Asiatů, 61 % bělochů, 55 % Hispánců, 48 % indiánů a 35 % černochů.
Jistou výjimkou z obecného vzorce provázanosti výše IQ a výskytu manželství jsou v prvním souboru dat lidé původem z jižní Asie (a severní Afriky), u nichž je manželství zastoupeno velmi vysoko. To je u nich dáno kulturním tlakem islámu nebo hinduismu (a v druhém souboru dat relativně vysoký výskyt manželství u Hispánců – 55 % – je zřejmě způsobem i katolicismem rozšířeným v hispánské komunitě). Ale i zde se určitě projevuje genetický vliv. Tyto populace vykazují ve výzkumech osobnosti větší tendenci k netoleranci, názorové rigiditě a k autoritarismu, včetně náboženského. To se pak dobře kombinuje a synergicky posiluje se striktním dodržováním příkazů plynoucím z určitého náboženského vyznání. Roli hraje i silný vrozený sklon ke kolektivismu, který vede k utváření kolektivistické kultury, která jedince nutí k plnému podřízení se skupinovým normám.
Vysoký výskyt manželství však ještě neznamená, že u dané rasy jsou manželství skutečně plnohodnotná, spokojená a harmonická. V dotyčných zemích je rozšířené násilí na ženách, ženy jsou často považovány za méněcenné, manželství jsou tam často vnitřně disharmonická a nespokojená. To odpovídá nižšímu IQ obyvatel jižní Asie a severní Afriky.
Fungování rodiny je dáno samozřejmě výší genetických kvalit i v rámci konkrétní rasy, hlavně výší IQ. Murray (1997) třeba uvádí výrazné rozdíly v rodinném chování a životě bílých Američanů podle IQ.
