Argumenty pro eugeniku – jednoduchý úvod
Encyklopedie Britannica definuje eugeniku jako „organické zlepšení rasy prostřednictvím moudrého uplatňování zákonů dědičnosti“. Většina lidí však toto slovo nechápe, nebo si v něm vybaví obrazy svastik a nacistů v botách. Na rozdíl od tohoto zkresleného obrazu má eugenika dlouhou historii, která sahá až do starověkého Říma a dále.
Eugenika se zabývá současným směrem lidské evoluce. Tisíce článků byly publikovány v odborných časopisech, tuny špíny byly prosety drobnými kartáčky při hledání lebek, obrovské částky grantů udělené výzkumníkům a mnoho celých kariér strávených snahou zjistit, jak jsme si vyvinuli větší mozky a větší inteligenci až do stavu Homo sapiens – fascinující a hodnotný úkol. Ale co je naléhavé, co je pravděpodobně nejdůležitější otázkou, které náš druh čelí, je současný směr lidské evoluce. Vyvíjíme se příznivým, nebo nepříznivým směrem?
Je pravda, že přirozený výběr dnes v mnoha částech světa prakticky přestal fungovat, ale evoluce pokračuje, protože lidská reprodukce zdaleka není náhodná. Stejně jako historie kráčí donekonečna do budoucnosti, a to jak ve válce, tak v míru, tak i evoluce. Reprodukční vzorce každé generace utvářejí vrozený charakter následujících generací, ať už k lepšímu, nebo k horšímu.
Většina z nás chce dát svým dětem tolik, co nám dali naši rodiče, nejlépe více. Chceme, aby měly co nejlepší vzdělání a všechny výhody, které si můžeme dovolit. Také doufáme, že jim zanecháme lepší svět, než do kterého jsme se narodili. Nejdůležitějším odkazem, který můžeme svým dětem odkázat, je však jejich vlastní biologická integrita: dobré zdraví, vysoká inteligence a ušlechtilý charakter. Tyto vlastnosti do značné míry přispívají k zajištění jejich osobního štěstí a blahobytu. Dohromady tyto vlastnosti tvoří schopnost populace udržovat a rozvíjet civilizaci – nejcennější lidský dar – neboť bez civilizace vládne chaos, „moc dělá právo“ a všude je plno utrpení.
Při obhajobě eugeniky se tento článek zaměří na inteligenci. Stručně řečeno, zde je argument:
Zaprvé, lidská inteligence je z velké části dědičná.
Za druhé, civilizace zcela závisí na vrozené inteligenci. Bez vrozené inteligence by civilizace nikdy nevznikla. Když inteligence upadá, upadá i civilizace.
Za třetí, čím vyšší je úroveň civilizace, tím lépe se obyvatelstvo má. Civilizace není buď, anebo. Spíše je to otázka stupně a každý stupeň, nahoru či dolů, ovlivňuje blahobyt každého občana.
Za čtvrté, v současné době se s každou novou generací vyvíjíme tak, že se stáváme méně inteligentními . Proč se to děje? Jednoduché: Nejméně inteligentní lidé mají nejvíce dětí.
Za páté, pokud tento trend nezastavíme nebo nezvrátíme, naše civilizace nevyhnutelně upadne. Jakýkoli úpadek civilizace vede k odpovídajícímu nárůstu kolektivního „kvocientu utrpení“.
Za každým výše uvedeným tvrzením stojí logika a vědecké důkazy. Pojďme se na každý bod podívat podrobněji.
Zaprvé, lidská inteligence je z velké části dědičná.
Vědci zjistili, že jednovaječná dvojčata oddělená při narození a vychovávaná odděleně mají velmi podobné IQ. Je pozoruhodné, že dvojčata vychovávaná odděleně jsou si v dospělosti stejně podobná jako jednovaječná dvojčata vychovávaná společně. Také se nápadně podobají svým chováním, způsobem smíchu, svými zálibami a antipatiemi, fobiemi, temperamentem, sexuální orientací, dosaženým vzděláním, příjmem, svědomitostí, hudebními schopnostmi, smyslem pro humor, preferencemi ve stylu oblékání, tím, zda jsou zločinci nebo dodržují zákony, a celou řadou testovatelných oblastí, dokonce i vlastnostmi tak zvláštními, jako je to, jakou zeleninu odmítají jíst (Bouchard, 1993). Rozsah jejich podobnosti udivuje výzkumníky i samotná dvojčata.
Prvořadý vliv genů je rovněž prokázán adoptivními studiemi. IQ adoptovaných dětí se mnohem více podobá IQ jejich biologických rodičů než jejich adoptivních rodičů, kteří jim v podstatě poskytovali prostředí od narození. Když adoptované děti vyrostou, mezi jejich IQ a IQ jejich adoptivních rodičů prakticky neexistuje žádná podobnost (Loehlin, Willerman a Horn, 1987).
Dominantní role dědičnosti při určování úrovně inteligence není teorie, je to prokázaný fakt – konsenzus stovek studií provedených v různých dobách a na různých místech mnoha různými výzkumníky. Veřejnost si však tuto skutečnost z velké části neuvědomuje, protože liberální média jim opakovaně říkají, že většina odborníků na testování IQ se domnívá, že inteligence je z velké části výsledkem prostředí. Ve skutečnosti většina výzkumníků v oblasti testování inteligence věří, že dědičnost je důležitějším faktorem (Snyderman a Rothman, 1988).
Za druhé, civilizace zcela závisí na vrozené inteligenci.
Toto tvrzení je víceméně samozřejmé. Lvi, divocí psi, včely, mravenci, šimpanzi a mnoho dalších zvířat žijí v sociálních skupinách. Mohou spolupracovat různými způsoby, přesto nemají nic, co by se dalo nazvat civilizací. Proč ne? Protože na to zdaleka nejsou dost chytří!
Je zřejmé, že kdyby civilizace zcela závisela na vystavení „obohacenému“ prostředí, všichni bychom se stále potloukali v jeskyních. Pokud by lidské bytosti zpočátku existovaly v primitivních podmínkách a prostředí znamenalo všechno a genetika nic (jak někteří tvrdí), jak by mohlo dojít k nějakému pokroku? Je zřejmé, že existuje vrozená genialita, která pohání vznik technologie a civilizace.
Jedním ze způsobů, jak se podívat na vztah mezi inteligencí a civilizací, je zkoumat starověké civilizace a studovat, proč vzkvétaly a proč upadaly. Mnohem přímočařejším přístupem by však bylo jednoduše se podívat kolem sebe a prozkoumat různé země světa. Dnes, v roce 2004, existuje po celém světě nespočet stupňů civilizace. Japonská populace má průměrné IQ 104, ve srovnání s průměrem USA, který je 100. Japonsko je ekonomickou velmocí, a to i přes svou poměrně malou rozlohu, která je zhruba o velikosti Kalifornie, omezené zdroje, jako je uhlí, dřevo atd., a nedávné výkyvy v ekonomice – srovnatelné s cyklem boomu a krachu jakékoli kapitalistické ekonomiky. Je to také klidné a předvídatelné místo pro život. V Tokiu může pytel s penězi ponechaný na lavičce v parku chvíli ležet, dokud ho někdo nakonec neodevzdá úřadům.
Ačkoli má Japonsko vyšší průměrné IQ než USA, Mexiko ho má nižší a černošské africké národy ho mají nejnižší. Stejná hierarchie národů se opakuje i v USA, a to jak ve skóre IQ, tak v socioekonomickém statusu (SES). Například Američané japonského původu dosahují v testech IQ vyšších výsledků a jsou úspěšnější než průměrní Američané. Černoši v Americe dosahují nejnižších výsledků a jsou nejméně úspěšní. Skutečnost, že lidé japonského původu – jak v Japonsku, tak v USA – dosahují nadprůměrných výsledků, elegantně vyvrací běžnou námitku, že testy IQ jsou „kulturně zaujaté“ ve prospěch bělochů.
Je zajímavé, že sociální status (SES) u jednotlivců v jedné rodině je ovlivněn vrozenou inteligencí. Jedna americká studie zjistila, že v rodinách se 2 nebo více bratry měli chlapci s vyšším IQ než jejich otcové tendenci postoupit na socioekonomickém žebříčku, když se stali dospělými, zatímco ti s nižším IQ měli tendenci klesat (Jencks, 1982). Bratři mají téměř identické prostředí – stejné rodiče, stejný dům, stejné jídlo, stejné školy a stejnou čtvrť. Proč se často liší? Protože dostanou různé hody genetickými kostkami svých rodičů. Sourozenci sdílejí své prostředí téměř úplně, ale v průměru sdílejí pouze 50 % svých genů. Někteří sdílejí více, jiní méně. [Spermie a vajíčka tvoří polovinu genů každého rodiče, takže když se spojí, oplodněné vajíčko bude mít plný komplex genů. Ale jedno dítě nedostane od svého otce identickou polovinu a od matky identickou polovinu, kterou dostal jeho sourozenec.] Není divu, že bratři a sestry často vyrostou do značně odlišných osobností? Skutečnost, že ti chytřejší postupují nahoru a ti hloupější dolů, dokazuje, že sociální sociální systém (SES) je významně ovlivněn vrozenou úrovní inteligence.
Za třetí, čím vyšší je úroveň civilizace, tím lépe se má populace
Říct: „Čím vyšší úroveň civilizace, tím lépe se obyvatelstvu daří“ je axiomatické, podobně jako říkat: „Je lepší být zdravý než mít nemoc.“ Každý vidí, že lidé žijící v zemích s vysokou úrovní civilizace mají více všeho, co je všeobecně považováno za dobré, a méně všeho, co je všeobecně považováno za špatné. Například mají více peněz, více zábavy, lepší jídlo, hezčí oblečení, větší a lepší domy, lepší vzdělání, dlouhověkost, méně bolesti a nemocí, méně nejistoty v životě, méně kriminality, lepší lékařskou a zubní péči, více osobní moci, více štěstí a naplnění, méně úzkosti a zoufalství a vytvářejí stabilnější politické systémy.
Otázka: „Proč velké množství lidí ze zemí s nízkou úrovní civilizace každoročně riskuje své životy, aby se dostali do zemí s vysokou úrovní civilizace, zatímco opak se nikdy neděje?“
Odpověď: „Riskují své životy, protože si myslí, že se tam žije mnohem lépe, a mají pravdu.“ Pokud by tomu tak nebylo, proč by k takové jednosměrné migraci docházelo?
Ekonomická prosperita tvoří velkou část tohoto obrazu. V publikaci IQ a bohatství národů Lynn a Vanhanen (2002) shromáždili data ze 185 zemí a zjistili, že průměrné IQ národa koreluje s hrubým domácím produktem (HDP) na obyvatele na 0,7 a že IQ je nejdůležitějším faktorem bohatství národa. (Volná tržní ekonomika a dostupnost přírodních zdrojů byly na druhém a třetím místě.) Jedná se o významný objev, kterému se dosud nevěnovala ani nepatrná část pozornosti, kterou si zaslouží.
categories: Eugenika, genetika, Dysgenický úpadek, Úvahy