Vývoj rasových rozdílů v inteligenci
Hominidi se nejprve vyvinuli v tropických a subtropických zeměpisných šířkách a s největší pravděpodobností dosáhli statusu sapiens ve vysočinách východní Afriky. Z této rodové populace migrovaly některé skupiny na sever do Eurasie a tam se vyvinuly v kavkazoidy a mongoloidy. Kolonizací mírného a chladného prostředí se hominidi setkali s kognitivně náročnými problémy přežití v chladných zimách. Tyto problémy spočívaly především v zajištění potravy lovem velkých zvířat a v udržení tepla v zimě rozděláváním ohňů, oblečením a přístřešky. Přežití v těchto obtížných podmínkách fungovalo jako selekční tlak upřednostňující zvýšenou inteligenci a vysvětluje, proč jsou kavkazoidi a mongoloidi rasami, které si vyvinuly nejvyšší inteligenci.
V předchozím článku byl shrnut světová literatura o rasových rozdílech v inteligenci (Lynn, 1991). Bylo prokázáno, že běloši v Severní Americe, Británii, kontinentální Evropě a Australasii dosahují průměrného IQ kolem 100. Mongoloidní národy ve východní Asii a Severní Americe obvykle dosahují průměrného IQ o něco vyššího, v rozmezí 101-108. Vyznačují se také silnými vizuálně-prostorovými schopnostmi a slabšími verbálními schopnostmi. Stejný vzorec se vyskytuje u amerických Indiánů, ale úroveň jejich inteligence je nižší s průměrem kolem 90.
U negroidních národů se obecně předpokládá průměrné IQ přibližně 85, ale to platí pouze pro obyvatele Spojených států a Velké Británie. Afričtí negroidi mají průměrné IQ kolem 70. Američtí a britští negroidi jsou vhodnějším způsobem považováni za negroidně-kavkazské hybridy a hybridizace evidentně zvýšila jejich úroveň inteligence přibližně na půl cesty mezi těmito dvěma mateřskými rasami. Jihovýchodní asijské rasy, které tvoří Mikronésané, Melanésané, Polynésané, Maorové a australští domorodci, mají obvykle průměrné IQ v rozmezí 80-90.
Tyto rozdíly ve výsledcích inteligenčních testů jsou potvrzeny rasovými rozdíly ve výstavbě civilizace. Pouze Mongoloidi a běloši vybudovali civilizace a všechny objevy a vynálezy od raného zpracování kovů až po současný vědecký pokrok byly učiněny těmito dvěma rasami. Konzistence rasových rozdílů ve výsledcích inteligenčních testů a jejich přínosu pro civilizaci naznačuje, že mají genetický základ, jak podrobně argumentoval Jensen (1972, 1973, 1980). Tento závěr je podpořen výsledky rozdílů v reakčních časech mezi třemi hlavními rasami: černoši, kavkazoidi a mongoloidi. Reakční časy poskytují míru neurologické účinnosti mozku při analýze a zpracování jednoduchých podnětů a reakční časy ukazují stejný vývoj schopností od černochů k kavkazoidům a mongoloidům, jaký prokázaly inteligenční testy. Tyto výsledky potvrzují závěr, že rasové rozdíly jsou neurologicky a geneticky podmíněny. Pokud je tomu tak, rasové rozdíly se musely vyvinout v souladu s obecnými principy přirozeného výběru, které určují evoluční vývoj. Účelem této práce je představit obecnou teorii procesů, kterými se vyvinuly rasové rozdíly v inteligenci.
1. Obecné principy evoluce inteligence
Obecné principy, kterými se řídí vývoj inteligence, stanovil Jerison (1973). Ukázal, že populace se čas od času přesouvaly do nových oblastí, což s sebou neslo zvýšené kognitivní nároky na přežití. Když k tomu došlo, populace reagovaly vývojem větších mozků v poměru k velikosti těla, tj. větších „encefalizačních kvocientů“. Větší mozky mají kapacitu pro větší inteligenci a umožnily populacím vypořádat se s kognitivními nároky nové oblasti.
Existují čtyři významné události, kdy obsazení nových oblastí vedlo k vývoji větších mozků a v důsledku toho i větší inteligence. Prvním byl vývoj savců přibližně před 220 miliony let. Ti objevili noční oblast, ve které spali přes den a v noci sháněli potravu, a vyvinuli si větší mozky, aby se vypořádali s integrací vizuálních, sluchových a čichových informací. Druhým byl vývoj ptáků přibližně před 160 miliony let. V tomto případě problémy s vytvářením párových vazeb a kooperativním krmením mláďat v hnízdech vyžadovaly vývoj větší inteligence a větších mozků. Třetím byl vývoj primátů přibližně před 60 miliony let. Stali se denními zvířaty, obsadili oblast stromů a vyvinuli se jako sociální zvířata a aby se vypořádali s problémy nové oblasti, znovu si vyvinuli větší mozky.
Každé z těchto evolučních zvětšení mozku bylo doprovázeno zvýšením inteligence. Například ptáci se mohou učit procesem senzorického předběžného učení, tj. dokáží si vytvořit asociaci mezi dvěma neutrálními podněty, zatímco plazi nebo ryby to nedokážou. Pouze primáti zvládají problémy s neobvyklostí, kde správnou volbou je lichý objekt ze tří, a jednu zkušební sadu učení, kde se správná volba liší den ode dne (Razran, 1971). Šimpanzi mohou dosáhnout „vhledu“, jak to nazval Kohler (1925), do používání holí k získávání banánů mimo dosah rukou, což je schopnost, která se u nižších savců nevyskytuje.
Čtvrtý velký skok ve velikosti mozku a inteligenci vedl přímo k evoluci Homo sapiens. Primáti se vyvinuli jako zvířata žijící na stromech a zhruba před 15 miliony let se někteří z nich vyvinuli v několik druhů lidoopů. Asi před 12 miliony let se tato nika začala v subsaharské Africe zhoršovat, protože klima se stalo sušším a velkou část lesa nahradily křoviny a travní porosty. Výsledkem bylo, že se někteří lidoopi ocitli v otevřených travnatých porostech, což fungovalo jako nová nika, která pro přežití vyžadovala větší inteligenci. Asi před 5 miliony let se vyvinuli v australopiteky se vzpřímeným držením těla a vyšším encefalizačním kvocientem.
Během posledních dvou nebo více milionů let se hominidi vyvinuli fázemi ekvivalentními australopitekům, Homo habilis, Homo erectus a nakonec v Homo sapiens. Během této evoluce se velikost mozku zvětšila z přibližně 500 cm³ na 1400 cm³. Selekční tlaky pro toto zvětšení velikosti mozku pravděpodobně pramenily z toho, že tito vyvíjející se hominidi obsadili novou niku jako výrobci a uživatelé nástrojů a jako vysoce spolupracující sociální zvířata (Alexander, 1989).
Asi před milionem let existovaly populace Homo erectus nebo jejich ekvivalenty v Africe, Evropě a Asii a během posledního milionu let se jedna nebo více těchto populací vyvinulo v Homo sapiens. Existují dvě teorie o konečné fázi evoluce hominidů z Homo erectus na Homo sapiens. Jsou to multiregionální teorie a teorie jediného původu. Multiregionální teorie tvrdí, že populace Homo erectus v Africe a Eurasii se vyvinuly paralelně v Homo sapiens v průběhu přibližně posledního půl milionu let (Wolpoff, 1989). Teorie jediného původu tvrdí, že evoluce z Homo erectus na Homo sapiens pravděpodobně proběhla ve vysočinách východní Afriky a že některé populace Homo sapiens poté migrovaly do Eurasie a nahradily Homo erectus a neandrtálce (Stringer a Andrews, 1988). Podle této teorie byly populace Homo sapiens založeny v jihozápadní Asii, v oblasti dnešního Izraele a Libanonu, asi před 92 000 lety a odtud migrovaly další skupiny po celém světě. Před 60–40 000 lety se usadily v severovýchodní Asii (Jorde, 1985) a před 40–30 000 lety se rozšířily do Evropy a Australasie (Mellars a Stringer, 1989), kde se neustále vyvíjely a přizpůsobovaly.
Spor mezi těmito dvěma teoriemi dosud není vyřešen. V Evropě se zdá být málo pochyb o tom, že se Homo erectus vyvinul v neandrtálce a že ti byli nahrazeni plně moderními lidmi (Homo sapiens sapiens) přibližně před 40 000–35 000 lety (Mellars, 1989) v souladu s teorií jediného původu. Ve východní Asii však existuje více důkazů o kontinuitě. Některé mongoloidní morfologické znaky, jako je lebeční kost Inků, byly přítomny v populacích Homo erectus v Číně asi před půl milionem let (Liu, 1985) a ve východní Asii byly nalezeny přechodné formy, což naznačuje postupný přechod od Homo erectus k Homo sapiens (Pope, 1988). Multiregionální teorie je jistě stále obhajitelná pro evoluci na Dálném východě.
Pro naše současné účely není klíčové, která z těchto dvou teorií je správná. Ústřední tezí naší argumentace je, že národy Homo sapiens v Eurasii se musely přizpůsobit problémům přežití v chladném mírném a subarktickém prostředí buď prostřednictvím multiregionálního, nebo jednotného procesu původu, zatímco národy v Africe se vyvinuly v tropickém, subtropickém nebo teplém mírném prostředí. Teze, kterou chceme prosazovat, je, že kavkazské a mongoloidní národy, které se vyvinuly v Eurasii, obsadily novou niku, která vyvíjela selekční tlak na zlepšení inteligence, aby se vypořádaly s problémy přežití v chladných severních zeměpisných šířkách. Tato teze je aplikací Jerisonova principu, že kognitivní požadavky nové niky byly selekčním tlakem na zvyšování inteligence v průběhu celé evoluční historie, na problém rasových rozdílů v inteligenci u člověka.
Poznámka: Podle některých nových výzkumů možná teorie „Out of Africa“, tedy o zcela jednotném původu lidstva, není správná. Je možné, že některé rasové „větve“ lidstva se vyvinuly odděleně. Bílá rasa se kupříkladu možná nevyvinula přímo z černé.
categories: Rasová věda, rozdíly mezi rasami, Vědecká pojednání