Nedávno dosti slušně v Německu zabodovala v zemských volbách Alternativa pro Německo (AfD), která se mnohým na konzervativně-národovecké alternativě jeví jako jakýsi příslib pro nastolení lepšího politického kurzu oproti současnému promigračnímu, zelenému a vůbec progresivistickému hlavnímu proudu – a vůbec jako světlo naděje do budoucna, jakýsi příslib „lepších věcí příštích“. V Sasku-Anhaltsku 6. září 2026 dosáhla AfD historického triumfu, když zvítězila se ziskem necelých 44 % hlasů a v Meklenbursku-Předním Pomořansku získala 20. září přes 38 %.
Na místě je však spíše střízlivé posouzení toho, co se děje a jak to nejspíš bude dál. S optimismem to není důvod přehánět.
Jsou to volební úspěchy na zemské úrovni, které z podstaty věci nemohou mít význam, který by byl pro obrat politického směřování celé země potřeba. Jsou omezeny jen na některé spolkové země, zejména na východě, které kdysi tvořily komunistickou NDR. Je to odraz jisté odlišné mentality na východě, která nebyla naplno zasažena kulturní revolucí, jenž na západě proběhla od 60. let, v důsledku čehož zde panuje výrazně větší skepse k vizím progresivistů a globalistů. Udržel se tu jistý smysl pro vlastenectví a ideologie „vítačství“ tu nedopadá na příliš úrodnou půdu. Tyto země jsou však v rámci Německa jako celku v menšině. V početně převažující západní části Německa veřejnost stále není vůči AfD zdaleka tak příznivě nakloněna. A naopak její podstatná část zde současný destruktivní politický kurz podporuje. V Berlíně navzdory všem zjevným katastrofálním důsledkům politiky otevřených hranic a zeleného dogmatismu zvítězila proimigrační a zelená Die Linke. K tomu není co dodat. I celostátně sice AfD posiluje, ale naprosto nedostatečně. Ve volbách do Bundestagu v únoru 2025 dostala necelých 21 % hlasů, což je patrný vzestup, ale zásadní obrat to ani zdaleka neznamená.
Stále jsou ve hře faktory, které nemohou vést k jinému závěru, než že si od těchto relativních úspěchů nelze slibovat mnoho. Jednak stále platí metoda karantény, tedy ostatní strany s AfD odmítají jít do koalice. A tolik hlasů, aby mohla vládnout samostatně, nikde nezískává. Dokonce ani ve zmíněných spolkových zemích nedosáhla nadpoloviční většiny, která by k tomu byla potřeba. Vývoj vypadá spíše na to, že veřejnost se v Německu názorově polarizuje a stává se více rozklíženou, než že by se tu konal jednoznačný obrat směrem k národním konzervativcům.
Navíc i pokud by se někdy k moci nějak přece jen dostala, nelze vyloučit, že by nastal velmi častý efekt jistého ochabnutí a slevování z původních radikálních slibů, zejména pokud jde o imigraci. Děje se dost často, že čím více mají národně-konzervativní strany moci, tím méně jsou v naplňování svých programů důsledné. Někdy je nenaplní vůbec. Tak třeba Giorgia Meloniová před čtyřmi lety v Itálii vyhrála především slibem, že imigraci zastaví. Výsledek? Za její vlády se počet imigrantů víc než zdvojnásobil. Je docela možné, že i v případě vítězství AfD by nakonec došlo jen k jistému omezení imigrace a nic víc. A ani AfD se nikdy neodváží otevřeně v imigrační problematice zohlednit rasový faktor, který je přitom ten klíčový (rasová odlišnost mezi původními Němci a imigranty je tím hlavním důvodem přetrvávajících neřešitelných problémů s imigranty a vzájemného napětí).
A pak je tu také problém, že politické vítězství ještě nutně neznamená celkovou a hlubší systémovou změnu. V horních patrech byrokracie, v neziskovém sektoru, různých nevolených institucích a médiích stále drží své pozice progresivistické a globalistické kádry. Ty jakékoli změny i při vítězství národně-konzervativní strany často velmi účinně komplikují a blokují. Ostatně zdá se, že politické elity západních zemí už ani nepovažují za svůj hlavní úkol zastupovat lid a jeho názory, nýbrž spíše prosazovat vlastní ideovou agendu a zpátečnický a xenofobní lid spíše převychovávat ke „správným“ názorům – a pokud to nejde, tak ho nějak obalamutit, aby od něj získaly potřebnou podporu ve volbách (tedy udržely se u moci, aniž by plnily vůli lidu). Pokud se klamání lidu už úplně nedaří, nastupují metody typu karantény uvalované na strany, které jsou mimo hlavní ideový a stranický kartel (viz výše).
Pro opravdovou změnu by to chtělo trvalý názorový obrat ve společnosti, kdy by AfD měla trvale a celostátně podporu nejméně 55 až 60 % obyvatel, ještě lépe i více. Tím by mohla provést i důsledné personální změny všude, kde by to bylo potřeba. Jinak se s nějakým jednoznačným obratem k lepšímu nedá počítat. Nezdá se, že by AfD někdy celostátně přesáhla 50 % hlasů, aby mohla vládnout sama a tím překonala překážku v podobě karantény. A dokonce i v takovém případě by šlo spíše o časově omezený voličský výkyv než trvalou převažující veřejnou podporu – tedy dříve či později by opět prohrála.
Další potíž je, že imigrace už stejně zašla příliš daleko. Přistěhovalců je již nyní v Německu velká spousta, mnozí už mají občanství a tak je už tak či tak není možné repatriovat. Vesměs mají vyšší porodnost než domácí bílé německé obyvatelstvo, takže v delším časovém výhledu jej stejně přečíslí dokonce i v případě, že by imigrace nyní byla zastavena. Repatriace těch, u kterých by to ještě bylo možné, se vesměs nedaří a počty úspěšně repatriovaných jsou minimální. Zde je také problém, že země třetího světa, kam by měli být vráceni, o ně moc nemají zájem a nespolupracují.
Nelze ani přehlížet, že dalším fatálním problémem pro budoucnost Německa jsou trendy v řadách samotné bílé domorodé populace: vymírání a její kvalitativní (dysgenický) úpadek. Tím se AfD nezabývá a asi ani nemá recepty, jak je zvrátit.(1)
Co by mohla AfD teoreticky pozitivního udělat, je ukončení šílené zelené politiky a Green Dealu, obnovení spolupráce s Ruskem a tím i dodávek levných ruských energií. To by německé ekonomice nepochybně pomohlo. Pokud jde o ideově-hodnotovou sféru, pozitivní změnou by mohlo být ukončení všeobecné podpory genderismu a LGBTQ+ nesmyslu. Ale k záchraně Německa takovéto systémově-politické změny a ideové změny na poli „kulturní války“ zdaleka nestačí.
Vcelku to vše opět potvrzuje tezi, že na celkový obrat a záchranu sebe sama bílá rasa ani její jednotlivé národy nemají dost vůle, odhodlání k dostatečně tvrdým krokům, morálních kvalit (velmi mnozí mezi elitami a v neziskovkách imigraci podporují z prospěchářských důvodů a nikoli z důvodu nějakého idealismu, ale i tak je pro ně jejich prospěch důležitější než budoucnost vlastní země) a rozumu (akceptace ideologie vítačství mnohými je potvrzením naprosté neschopnosti kriticky a rozumně myslet).
(1) Zabránění kvalitativnímu úpadku by vyžadovalo eugeniku, kterou ale národní konzervatismus vesměs odmítá, což ukazuje na skutečnost, že ani tento názorový směr nelze bezvýhradně akceptovat. Stejně tak s jeho obvyklým přehlížením zásadní role rasového faktoru v utváření národní identity nelze souhlasit. Ale to je téma na jiný text.