Dnes musí všichni žít. Nezávisle na tom, jak je dítě slabé a nemocné či zmrzačené, nutí ho žít. Totéž se týká i starých lidí – nedovolí jim zemřít, napojí je na podpůrné přístroje jen proto, aby vláda získala statistiku o dožívání se vysokého věku a mohla ji předložit jiným vládám. Také ji zneužívají pro manipulaci s národem; chtějí, aby národ věřil, že žijeme lépe než druzí a máme za to být vládě vděční. Pokud by staří lidé měli více úcty k sobě i svým dětem, přijali by, že nic více jim není třeba dávat, a přijali by i z toho plynoucí následky.
V pohanských dobách neužiteční lidé odcházeli do lesa, aby tam zemřeli, a tímto projevovali lásku ke svým bližním a alespoň umírali důstojně. Naši předkové byli příliš hrdí na to, aby byli příživníky společnosti. Smrt není hrozná, není to smutná nebo mrzutá událost. Narození i smrt jsou dvě nejdůležitější události života, část jednoho většího celku. („Jedinec umírá, ale národ může žít věčně“.)
Nesluší se truchlit nad mrtvým! Stejně jako se nesluší truchlit při narození dítěte! Smrt je obnova života; umírají, aby se znovu narodili. Prvorozené dítě v rodu má nést jméno posledního zemřelého, a jak pokračuje v rodovém kruhu, tak jde dále i jeho duchovní individuum; památka na zemřelého a hrdost na to, co vykonal, žijí věčně (samozřejmě se to týká obou pohlaví). Pokud se těhotné ženě zdá o někom, kdo zemřel, znamená to přání zemřelého znovu se narodit. Pokud se dá dítěti vhodné jméno, pomůže to zemřelému znovu se narodit!
V židokřesťanské společnosti staví do středu všeho sebe. Jediný důvod, proč lidé chodí do kostela, modlí se k „bohu“ a obětují svůj život, pomáhají slabým a nemocným, je strach o sebe, strach, že nebudou vítáni v „bráně z perel“. Pomáhají druhým, aby si zajistili místo v „ráji“. Druhým však pomáhají pouze z egoismu; dělají to jen proto, aby se sami dostali do „nebe“! Modlí se k „bohu“, aby se případně dostal do „nebe“ někdo jiný jen proto, aby se za něj dotyčný přimluvil dobrým slovem!
Tento židokřesťanský idiotismus není nic jiného, než hrubé opovrhování člověkem. Oslavují dětinský výmysl o „ráji“ a zavrhují tvůj, svůj vlastní i můj život jako odporný! Vše, co dělají, je příprava svého vlastního egoistického života na tento „ráj“. Jediný důvod, proč si přejí, aby jejich blízcí byli v „ráji“, je znovu to, že budou odměněni tím, že tam budou jejich blízcí!
Když umírá někdo blízký, jsou židokřesťané smutní. Jsou smutní, protože sami ztratili něco, čemu by byli rádi. Jsou smutní, protože mají zajistit ostatním život bez smrti. Jsou smutní, protože jsou egoistické svině, které ztratily to, co je pro ně cenné, jako když dítě ztratí svou zmrzlinu. Dítě pláče, protože ztratilo dobrou zmrzlinu. Dítě je egoistické, protože ještě není dostatečně duševně vyspělé, aby pochopilo, že osobní potěšení a radost neznamenají v tomto životě všechno.
A tak, vrátíme-li se k duchovní ochablosti židokřesťanů, dostaneme se k tématu mentální paralýzy. Myslet je v křesťanství skoro „satanské“. Ano, ale ve skutečnosti „démon“ znamená duchovní inspiraci či tvůrčí mysl! A tak myslet tvůrčím způsobem je u křesťanů „démonské“. Není pak toto opovrhování člověkem potvrzením toho, že jsme posedlí démony, když využíváme své jedinečné schopnosti myslet? Přehlíží to, že schopnost myslet nás činí lidmi.
Původně jako kapitola publikováno ve Vargově knize Vargsmål; do češtiny přeložil Wolf.