Co je Evropa? Co je Evropan?
Z geopolitického a historického hlediska je Evropa definována svými hranicemi. Střed, evropské jádro, tvoří národy, které sice často bojují, ale prožívají společnou historii od vrcholného středověku. V podstatě se jedná o národy vzniklé z Karolínské říše a jejího okolí, ty, které Římskou smlouvou z roku 1957 vytvořily Evropu známou jako „šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi se formuje druhý kruh zahrnující atlantické a seventrikulární [severní] národy, stejně jako východní Evropu a Balkán. A konečně, třetí kruh privilegovaných aliancí se rozšiřuje o Rusko.
V žádném případě zde nemluvím o politickém projektu. Mluvím pouze jako historik, který poukazuje na řadu skutečností.
Dalo by se zmínit i další. Podunajská říše Habsburků byla realitou. Baltská Evropa stejně tak, i když to už neplatí pro Středomoří, které od arabsko-muslimských výbojů přestalo být osou evropské jednoty.
Evropa je ale něco zcela jiného než geografický rámec své existence.
Vědomí sounáležitosti s Evropou, evropanství, je mnohem starší než moderní pojetí Evropy. Je patrné pod postupnými názvy helénismus, keltismus, romanismus, franská říše nebo křesťanství. Evropa, vnímaná jako odvěká tradice, je produktem mnohotisíciletého kulturního společenství, které odvozuje svou odlišnost a jednotu od svých konstitutivních národů a duchovního dědictví, jehož vrcholným vyjádřením jsou homérské básně.
Stejně jako ostatní velké civilizace – Čína, Japonsko, Indie nebo semitský Východ – má i ta naše hluboké kořeny v pravěku. Spočívá na specifické tradici, která prochází časem pod měnícími se podobami. Byla tvořena duchovními hodnotami, které strukturují naše chování a živí naši představivost i poté, co na ně zapomeneme.
Pokud je například prostá sexualita univerzální, stejně jako akt sebeobživy, láska je v každé civilizaci jiná, stejně jako reprezentace ženskosti, výtvarné umění, gastronomie a hudba. Jsou odrazem určité duchovní morfologie, záhadně přenášené krví, jazykem a rozptýlenou pamětí komunity. Tato specifika z nás dělají to, kým jsme, a ne někoho jiného, i když naše povědomí o nich bylo ztraceno.
V tomto smyslu je tradice tím, co formuje a prodlužuje individualitu, zakládá identitu, dává smysl životu. Není to transcendence vnější vůči sobě samému. Tradice je „já“, které překračuje čas, živoucí vyjádření konkrétního v rámci univerzálního.
Jméno Evropa se objevilo před 2 500 lety u Herodota a v díle Popis Země od Hekatea z Milétu. A není náhodou, že tento řecký geograf zařadil Kelty a Skythy mezi obyvatele Evropy, a nikoli mezi barbary. Byla to doba, kdy se pod hrozbou perských válek poprvé objevilo evropské sebeuvědomění. Je to historická konstanta: identita se rodí z hrozby jinakosti.
Dvacet století po Salamině byl pád Konstantinopole 29. května 1453 vnímán jako ještě horší otřes. Celá východní fronta Evropy byla otevřena osmanskému dobytí. Habsburské Rakousko zůstávalo konečným valem.
Tento kritický okamžik přinesl rozkvět evropského vědomí v moderním slova smyslu.
V roce 1452 již filozof Jiří z Trapezondu publikoval manifest Pro defenda Europa , v němž název Evropa nahradil název křesťanstva.
Po pádu byzantského hlavního města napsal kardinál Piccolomini, pozdější papež Pius II.: „Východní část Evropy byla odtržena.“ A aby vyjádřil plný význam a patos této události, neodvolával se na církevní otce, ale výše v evropské paměti zastávající postavení básníky a tragédy starověkého Řecka. Tato katastrofa, řekl, znamená „druhou smrt Homéra, Sofokla a Euripida“. Tento bystrý papež zemřel v roce 1464 v zoufalství nad svou neschopností zmobilizovat armádu a flotilu k osvobození Konstantinopole.
Celé dějiny svědčí o tom, že Evropa je velmi starým společenstvím civilizací. Aniž bychom se vraceli k jeskynním malbám a megalitické kultuře, neexistuje jediný velký historický fenomén, který by zažila jedna ze zemí franské sféry, a který by nesdílely všechny ostatní. Středověké rytířství, epická poezie, dvorská láska, monarchie, feudální svobody, křížové výpravy, vznik měst, gotická revoluce, renesance, reformace a protireformace, expanze za moře, zrod národního státu, sekulární a náboženské baroko, hudební polyfonie, osvícenství, romantismus, prometheovský vesmír techniky nebo probuzení nacionalismu… Ano, to vše je společné Evropě a jen Evropě. V průběhu dějin každé velké hnutí v jedné zemi Evropy okamžitě našlo svůj ekvivalent mezi jejími sesterskými zeměmi a nikde jinde. Pokud jde o konflikty, které tak dlouho přispívaly k naší dynamice, byly diktovány konkurencí knížat nebo států, nikdy ne protiklady kultury a civilizace.
Na rozdíl od jiných méně preferovaných národů si Evropané jen zřídka museli klást otázku o své identitě. Stačilo jim, že existovali: byli početní, silní a často vítězní. Ale s tím je konec. Hrozné „století 1914“ ukončilo vládu Evropanů, které od té doby sužují všichni démoni pochybností o sobě, byť poněkud zmírněni provizorní materiální hojností. Tvůrci sjednocení se z otázky identity vyděsili. Identita je však pro společenství stejně důležitá jako zásadní otázka etnických a územních hranic.
Výtah z Dominique Venner, Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle (Paříž: Pygmalion, 2006). V angličině publikováno na Counter-Currents 29. 6. 2010, přeložil Greg Jonhson.