Premiér Velké Británie Brown rád cituje Churchilla, a tak já to taky udělám: „Jestliže nebudete bojovat za svá práva v době, kdy můžete lehce zvítězit bez krveprolévání, jestliže nebudete bojovat tehdy, kdy vaše vítězství je jisté a nebude moc stát, může přijít doba, kdy budete muset bojovat proti drtivé přesile a s jen mizivou šancí na přežití.”
Toto je moc hezký citát, který jsem neznal a který vyhrabal včera někdo v Britských listech. Dovolil bych si jej pouze aplikovat někam, kam pan Henry Porter, který je citován, zjevně necílil.
Evropa i USA jsou cílové země imigrantů. Existuje skupina politiků, jako je například eurokomisař Franco Frattini, kteří bezbřehou imigraci podporují. Jiní, o něco racionálnější politici, nám říkají, že každá společnost má určitou „absorpční schopnost“, která se nesmí překročit. Tedy imigranty ano, ale s mírou.
Když tak vidím a pozoruji jednotlivé státy a města v USA i EU, připadá mi to, že existují určité fáze imigrantské invaze. Pokusím se je definovat. Pokud někdo bude mít lepší nápady nebo rozdělení, ať je dá k lepšímu v rámci diskuse.
První fáze
Objevují se jednotliví imigranti. Nejsou spolu v žádném spojení, zapojují se do většinové společnosti. Učí se jazyk, pracují, platí daně. Hodně z nich je vzdělaných. Znamenají pro společnost přínos. Obnášejí také argument pro příznivce migrace, kteří na ně poukazují jako na integrovatelné a částečně integrované pracující lidi. Lékaři, inženýři i dělníci nebo třeba kuchaři. Nikomu nepřekážejí, vše je v pořádku.
Je to jako první rakovinné buňky. Vůbec o nich nevíte.
Toto je v současnosti případ třeba Prahy. Praha je v zásadě česká, ale je zde mnoho ukrajinsky a rusky mluvících lidí. V metru či v tramvaji každým okamžikem vidíme človíčka černého jako bota či s asijskými rysy. Nicméně prozatím žádnou černošskou čtvrť či „china-town“ v Praze nemáme.
Druhá fáze
Imigranti z první vlny jsou zakořeněni a dovážejí si své rodinné příslušníky a případně blízké známé. Sestěhovávají se do svých čtvrtí. Nově přišedší necítí potřebu pracovat, učit se jazyk či se integrovat. Čtvrti se uzavírají, mají své mešity nebo jiné modlitebny, obchody se zbožím, na které jsou zvyklí a kde jejich soukmenovci mluví jejich jazykem. Ekonomiku státu zatěžují sociálními dávkami, zdravotnictví zatěžují svými dlouho neléčenými chronickými nemocemi. Policie do „jejich“ oblastí nemá přístup, neodvažuje se ani vyjít z aut nebo tam nejezdí vůbec. Zákony jsou místní a nemají nic společného se zákony přijatými parlamentem. Soudí rodina, místní rada starších či jiný neoficiální orgán. Původní obyvatelstvo si problém neuvědomuje nebo jej nepovažuje za vážný. Necítí skutečný finanční dopad na svůj rozpočet a do ghett nechodí, takže fakta nezná.
Ghetto tohoto typu je jako nádor. Pacient o něm už ví, ale ještě jej příliš nebolí, a na tu bolest, která se již projevuje, stačí morfium lidskoprávních řečí. Pacient se zatím bojí víc operace, která by nádor odstranila, než nádoru samotného.
Toto je v současnosti problém některých částí severních a západních Čech či Ostravska. Cikánská a vietnamská ghetta se stávají součástí této oblasti. Do faktu existence ghett se navážejí ochránci lidských práv a chtějí je rozehnat mezi většinovou společnost. Jenomže takováto ghetta existují u většiny evropských či amerických měst, Brusel nevyjímaje. Německo má Turky, Francie Araby, Španělsko Maročany, Anglie Pákistánce a mnoho jiných. Omylem vejít ve Washingtonu D.C. za Severozápadní ulici může pro bělocha znamenat smrt.
Třetí fáze
Imigranti vyrážejí z přeplněných ghett a ovládají prostor. Původní obyvatelstvo se uzavírá do svých „ghett“, chráněných čtvrtí obehnaných zdmi. Najímá si vlastní ochrannou službu, protože policie je již nedokáže chránit. Cesty například do práce jsou možné pouze autem nebo veřejnou dopravou. Ve státě vládne chaos, jsou zde pouze ostrovy „bezpečí“. Původní obyvatelstvo se snaží ze státu ovládaného imigranty prchnout. Je to problém, protože nemají nic. Měna se nevyhnutně zhroutila, jejich domy a jiné nemovitosti v takovémto státě jsou bezcenné.
Nádor metastázuje a je již neléčitelný. Původní obyvatelstvo si hloubku problému už uvědomuje, ale bojovat nemůže. Prohrálo. Může jenom utéci.
Tento stav je dnes v Holandsku. Holanďané se houfně snaží emigrovat převážně do Kanady poté, kdy byly hordy imigrantů vypuštěny z Amsterodamu a Rotterdamu na kdysi půvabný nizozemský venkov. Jižní Francie či jih USA se dostává do podobné situace. Hluboko v tom je bílé obyvatelstvo JAR. Od „svobodných voleb“, kdy kormidlo státu převzali imigrovaní černoši (nikoli původní obyvatelstvo, ale přivandrovalci z centrální Afriky, běloši tam byli dříve) se běloši pokoušejí emigrovat převážně do Austrálie a Kanady. Ekonomika tím samozřejmě tragicky trpí.
Čtvrtá fáze
Imigranti ovládají celý stát, původní obyvatelstvo nemá žádný úkryt a prchá nebo je vyvražděno.
Dnešní stav v Zimbabwe.
Projít tyto fáze samozřejmě není zcela nevyhnutné. Například Praha měla svá cikánská ghetta, jako byl Černý most. Podařilo se je dostat z větší části pryč. Židovská ghetta, která byla ve středověku v každém větším městě, již nejsou.
Ale musí se na tom pracovat. Musí se vytyčit jasný cíl „Imigranty nechceme“ a za ten je potřeba bojovat. Jinak si vychutnáme v Evropě všechny čtyři fáze. A to se mi opravdu nechce.
Vyšlo 20. 11. 2007 na již neexistujícím vlasteneckém webu Altermedia.
Poznámka: Článek napsal autor jménem Petr Pavel; zřejmě je to pseudonym. Kdyby dotyčný věděl, kdo se s tímto jménem stane prezidentem ČR, patrně by si zvolil jiný.