Širší souvislosti antropologie Sumerů a problém rozlišování ve velké mediteránní skupině
Sumerové patřili k bílému mediteránnímu obyvatelstvu, které tvořilo většinu v dalších bílých neindoevropských civilizacích starověku v oblasti Středomoří a jižní Asie (Egypt, harappská kultura, mínojská civilizace na Krétě atd.); někde se k nim přidávali i bílí lidé armenoidního či alpinského typu. Toto obyvatelstvo, ač bylo většinou poněkud snědší, se lišilo od ještě tmavších a k bílé rase nenáležících rasových skupin, které v těchto regionech převažují dnes. Nejsou to titíž lidé, jak by k tomu mohla svádět poněkud tmavší pigmentace a ne zcela „evropský“ a občas trochu orientální vzhled bílých mediteránů, a rovněž nerozlišitelnost z hlediska koster a lebek. Pokud jde o vzhled a pigmentaci, jsou bílí mediteráni od jiných tmavších typů dnes osídlujících jižní Asii a severní Afriku i tak jasně odlišitelní.
Zároveň platí, že odlišnost Sumerů a jiných bílých mediteránů od semitů a jiných podobných rasových typů nemůže spolehlivě určit výzkum koster a lebek, neboť to je příliš hrubé měřítko. Jejich lebky a kostry nejsou od sebe dobře rozlišitelné, neboť tyto větve lidského rodu kdysi vzešly z nějakého společného prazákladu; v tomto hodně širokém smyslu tvoří jednu velkou mediteránní „meta-rodinu“ zahrnující jak bílé mediterány všech subtypů (i nordický typ je od nich odvozen), tak i tmavší nebílé typy (semitský, íráno-afghánský a drávidský typ). Základem pro jejich rozdělení byly jistě prosté migrační pohyby, postupné vyčleňování a separace, ale také následný odlišný vývoj jejich jednotlivých větví s ohledem na odlišné přírodní podmínky přinášející rozdílné selekční tlaky. Bělošské světlejší větve mediteránní meta-rodiny se vyvíjely v severnějších oblastech s tvrdšími podmínkami (hlavně chladnější klima a tvrdé zimy), což u nich vedlo ke zvýšení inteligence, větší schopnosti kooperace a předvídavosti do budoucna; tmavší nebílé větve se vyvíjely v pohodlnějších podmínkách a teplejším klimatu více na jihu, takže u nich k tomuto eugenickému zvýšení vnitřních kvalit působením tvrdého prostředí nedošlo. Nyní jsou tyto rozdíly patrné ve výši inteligence (skóry v IQ testech), v povahových rysech, ve velikosti mozkovny a nově i z hlediska genetiky (u bílých mediteránních typů se vyskytuje hlavně Y-haplogrupa R1b, event. G2a nebo R1a, u nebílých J1, J2, E1b1 a T).
Lynn (2006 26) shrnuje výsledky studií:
| Region | Počet studií | Velikost mozku | Průměrné IQ |
| Severní Amerika (jen běloši) | 34 | 1322 | 100 |
| Záp., sev. a vých. Evropa | 104 | 1320 | 99 |
| Španělsko a Portugalsko | 6 | 1315 | 97 |
| Jihovýchodní Evropa | 40 | 1312 | 92 |
| Blízký východ | 5 | 1249 | 89 |
| Indie | 26 | 1185 | 82 |
Velikost mozku a výše inteligence je u tmavých mediteránních typů znatelně nižší než u bělochů v Evropě a USA, kde se sice již bílé mediteránní typy téměř nevyskytují, avšak jejich inteligence a mozková kapacita byla obdobná. Podle lebek dávných Sumerů mohli mít mozky dokonce větší a intelektově mohli být na ještě o něco vyšší úrovni. Španělsko dodnes má poměrně početnou populaci patřící k bílému mediteránnímu typu, ačkoli je třeba říci, že je již poznamenáno určitou mírou míšení s tmavšími nebílými mediteránními typy ze severní Afriky, k němuž docházelo během dějin, a rovněž dysgenickými efekty v minulosti (hlavně masivní odliv lidí za koloniální éry, kdy odcházeli spíše ti kvalitnější).
Wells píše (1931 39-40): „Podél teplých a mírných krajin tohoto světa, tenkrát snad ještě teplejšího a zalesněnějšího, a podél pobřeží obývali nahnědlí lidé heliolitické kultury, předkové většiny nynějšího obyvatelstva světa Středozemního, Berberů, Egypťanů a velké části obyvatel jižní a východní Asie. Toto veliké plémě mělo ovšem větší počet druhů. Iberská neboli středozemská nebo ‚snědá‘ rasa Atlantického a Středozemního pobřeží, ‚hamitští‘ národové, mezi nimi Berbeři a Egypťané, Dravidové, tmavší lidé z Indie, množství východoindických národů, mnohá plemena polynéská a Maorové – to všechno jsou různocenné třídy tohoto velikého celku lidstva. Jeho západní odrůdy jsou bělejší než východní.“
K tomuto výkladu snad lze dodat, že příslušnost některých etnik ve východní Asii a Oceánii k tomuto velkému mediteránnímu komplexu je už sporná, a naopak do něj lze ještě zařadit semity a afghano-íránské typy. Dále je třeba dodat, že mimo Evropu byli na velmi mnoha místech dávní bílí mediteráni nahrazeni právě tmavšími nebílými typy spadajícími to zmíněného širšího komplexu: tak se to stalo původně bílým Berberům a starým Egypťanům v severní Africe, a obyvatelstvu od Malé Asie a Mezopotámie přes hornatou íráno-afghánskou oblast až do Indie.
Vyspělá sumerská kultura sama o sobě dokazuje, že byli nadaný národ patřící k bílé rase, nikoli snědí lidé s nižší inteligenci, jací dnes v této oblasti převažují. A nakonec také jazyk Sumerů nebyl semitský, nýbrž specifický, příbuzný jiným jazykům předindoevropských bílých populací (je možná příbuzný i euskaře, jazyku mediteránních Basků, poslednímu národu, který zřejmě pochází z předindoevropského bílého obyvatelstva Evropy, a u něhož jasně dominuje Y-haplogrupa R1b).
Sumerové jako součást dávného bílého obyvatelstva jižní Asie a Středomoří
Nejstarší velké civilizace Orientu vytvořilo nadané bílé obyvatelstvo (i když většinou – ne vždy – trochu tmavší pigmentace), jež se poněkud odlišovalo od současných bělochů, avšak patřilo do obecné kategorie bílé rasy a bylo rozšířeno v celé jižní Asii (snad kromě její nejvýchodnější části) a Středomoří. Dnešním o něco světlejším bílým lidem se v intelektuálním nadání a obecné mentalitě docela podobalo. Zato se inteligencí a mentalitou jasně odlišovalo od tmavších populací sídlících v některých regionech jižní Asie, patřících k semitským, íráno-afghánským a drávidským typům.
Machovec píše (2000 14-5): „V rozsáhlých … krajích mediteránní oblasti, většinou subtropického podnebí, od Indie přes Egypt až za Itálii žily tehdy velké a kvetoucí národy zcela jiných jazyků a rozmanitých civilizací a tradic, ale téměř až nesrovnatelně vyšší kultury, než tehdy měli naši indoevropští předkové. Nejpodrobněji a nejdále jsme informováni o starém Egyptě – přesněji řečeno o udivující, divuplné a téměř přejemnělé civilizaci, která byla už velmi, velmi stará, když přišla do styku – zajisté z jejich hlediska takřka bez povšimnutí – s prvním Indoevropanem. (…) Ale i jinde žily před Indoevropany v celé mediteránní oblasti národy, které měly rozvinutou civilizaci, znaly už písmo, stavěly města se skvělými budovami, lázněmi, kanalizací apod. (tak např. civilizace Mohendžo-Dáro v 3. tisíciletí př. Kr. v zemi, jíž my daleko později budeme říkat Indie, a přibližně v téže době blízko odtud Sumerové). V jižní a střední Evropě žily tehdy rozmanité národy, jimž se … někdy říká ‚Praevropané‘, a jejichž drobné zbytky snad dnes představují již jen Baskové a Gruzínci. (…) Tito mediteráni měli tehdy i relativně velmi rozvinuté náboženské kulty, v nichž figurovala božstva místní i obecná, mužská, ženská i polozvířecí (lidé podobní sokolovi, levhartovi, kobře aj.). Kolem nich a ovšem i kolem kultovních míst a chrámů se od nepaměti formovaly ony tradiční náboženské stereotypy, jak se vyskytují dodnes: pojem ‚oběti‘, vina a smír, božská trojice, kult matky, bolest, smrt a zmrtvýchvstání.“
Důkladný rozbor dostupných zdrojů nevede k jinému závěru, než že dávné civilizace starověku spadající do dob před expanzí indoevropanů vytvořili rovněž bílí lidé, kteří se od nich do jisté míry (kulturou a některými vrozenými charakteristikami) lišili, avšak v základních povahových sklonech a nadání jim nakonec byli blízcí – neboť patřili ke stejné rase. Někdy byli (ve starší literatuře) označováni jako Alarodiové, alarodská větev v rámci bílého obyvatelstva starověku, vedle indoevropanů a semitů, kteří též dali zrod některým starým civilizacím před příchodem indoevropanů (časní semité patřili též k bílé rase – o tomto viz dále). Existuje také známější termín Hamité, hamitská větev, ale ten se často vztahuje úžeji jen na předindoevropské bílé obyvatelstvo severozápadní, severní a severovýchodní Afriky (starověcí Berbeři, Libyjci, Egypťané, obyvatelé země Kuš, Etiopané a obyvatelé země Punt).
Pro podporu tohoto tvrzení můžeme jako obecnější úvodní příklad vzít třeba předindoevropské obyvatele širší egejské oblasti tvořené převážně bílým mediteránním typem, někdy označované jako Pelasgové. Třebaže bylo poněkud tmavší a odlišné od dnešních bělochů, jeho obecná příslušnost k bílé rase, stejně jako obdobná mentalita a intelektuálních vlohy, jsou zjevné. Například Mosso uvádí (1907 275): „Za pokračujícího, postupného vývoje vzdělanosti v době minojské a mykénské typ lidí zůstal týž. Byli to lidé menší postavy, dlouholebí, černovlasí, tmavé pleti, jak je vidíme zobrazeny na freskách. Znaků, jež jsou příznačny pro domnělé plémě indoevropské, není zde naprosto, a přesto lidé ti jsou předkové plemene, jež změnilo svět intuiční silou rozumu a schopností estetickou. Nevelký a rovný nos je nám zárukou, že národ ten nepřináleží plemeni semitskému. Na žádné malbě, na žádné sošce nevidím orlího, zakřiveného nosu… Krásný, splývající vlas paní mykénských, černý a zvlněný, je předností plemene středozemního… Všechny tyto znaky se shodují s těmi, jež vytkl Sergi u plemene středozemního…“
Peroutka píše (1908 235): „Ale budiž dovoleno ukázat na důsledky této hypotézy o domorodém původu obyvatelstva egejského, dle mého soudu pravděpodobné. Nenáležejí … tito lidé ani plemeni semitskému, ani řeckému, tudíž indoevropskému čili árijskému, byli … jsme … dosud zvyklí pokládat plémě semitské za představitele myšlení a hloubání náboženského, a za přednost plemene indoevropského prohlašovat pronikavý rozum, obrazivost tvůrčí a idealism, a vidíme … přesto také u těchto lidí uměleckou vlohu, která se velmi podobá umělecké vloze řecké i naší… “
A dále shrnuje (ibid. 260): „Kultura egejská pochází, jak se zdá, od lidí, kteří jsou v egejské oblasti usedlí od doby neolitické a jejichž původní domov byl asi na březích severní Afriky. Odtud šířili se na ostrovy, do Řecka i do Malé Asie, a snad i do zemí západních při moři Středozemním. Lidé ti nejsou ani Semity a snad ani Indoevropany, ač k těm snad přece budou v nějakém vzdáleném vztahu příbuzenském.“