O imigraci jsem zde již psal mnohokráte, nicméně toto téma se zdá nevyčerpatelné. Domnívám se, že zde je ve hře zcela obecný přístup lidí k jakémukoli tématu či problému.
Lidi můžeme rozdělit do několika kategorií:
1) Ovce. Přizpůsobí se většině a opakují bezmyšlenkovitě názor většiny. Je to pohodlné a s tímto přístupem je málo pravděpodobné, že vám někdo nabije hubu.
2) Střeďák. Podívá se na krajní („extrémní“) názory a zaujme postoj někde mezi.
3) Extrémista. Úmyslně honí zcela extrémní názor jen proto, aby provokoval.
4) Myslící člověk. Hledá pravdu. Zcela výjimečná kategorie. Jenomže jeho problémem je to, že někdy najde pravdu právě v tom extrému, kde ji drtivá většina lidí nechce hledat.
O ovcích není třeba se bavit. Ty jdou a půjdou s většinou a jakékoli argumenty je nezajímají a ani je neposlouchají.
Střeďáci jsou trochu jiná kategorie. Argumenty sice poslouchají, ale nehledají pravdu, nýbrž střed. To jsou takoví ti človíčkové, kteří, když přijde na rasismus tak opatrně říkají: Já SAMOZŘEJMĚ nejsem rasista, ale přece KAŽDÝ musí vidět, že černoši jsou jiní v každém ohledu, že státy vedené černými vládami prakticky ze 100 % krachují, že barevní imigranti v Evropě mají OBROVSKOU nezaměstnanost a kriminalitu. Tím se staví někde mezi multikulturalisty, kteří striktně odmítají vidět realitu a opakují svou mantru o rovnosti a stejnosti lidí a ras, a mezi tzv. rasisty, kteří otevřeně tvrdí, že černoši jsou po intelektuální stránce vůči bělochům méněcenní. Totéž je to i s imigrací. Střeďáci nechtějí nevidět problémy, spojené s imigrací, ale zároveň se nechtějí stát „extrémisty“, kteří imigraci odmítají. Snaží se tedy dělit imigraci na „dobrou“ neboli integrovatelnou a „špatnou“ neboli neintegrovatelnou.
Zamysleme se nad tím, zdali mají či nemají pravdu (a začleňme se tak do čtvrté kategorie).
Je jistě pravdou, že nepřizpůsobivá a neintegrovatelná minorita (jako jsou u nás například Cikáni) je zdrojem problémů. Vyžírají státní finance prostřednictvím sociálních dávek, požadavků na bydlení zdarma a jiných programů, obtěžují kriminalitou, krádežemi a vykrádáním aut, smrdí v prostředcích hromadné dopravy a vůbec obtěžují. Rozhodně jsou problémem, který by se měl řešit. Nicméně nejsou (zatím) problémem smrtelným a řešení by se našlo, pokud by to bílá individua typu Uhla či Džamily (parazitující právě na jejich nepřizpůsobivosti) dovolila.
Jsou však integrovatelní imigranti lepší? Oni nejsou tolik vidět. Během několika generací se rozpustí ve většinové společnosti. Za sto let již neznají původní jazyk a pouze od prarodičů vědí o jakýchsi kuriózních zvycích předků. Ovšem průšvihem je, že nezmizí. Naopak, geny, které přivezou, se ve většinové společnosti rozpustí a cesta zpátky úplně zmizí. To je něco, co se již nikdy nedá odčinit. Dovolím si citovat jednoho z amerických senátorů:
„Pokud by naše budovy, naše silnice a naše železnice měly být rozbity, mohli bychom je znovu postavit. Pokud by naše města měla být zničena, ze samých trosek bychom mohli vztyčit novější a ještě větší. Dokonce i kdyby naše ozbrojená moc byla rozdrcena, mohli bychom vychovat syny, kteří by naši sílu obnovili. Ale pokud by se krev naší bílé rasy měla zkazit a smísit se s africkou krví, pak by nynější velikost Spojených států amerických byla zničena a veškerá naděje na civilizaci by byla pro černošskou Ameriku stejně nemožná, jako by bylo nemožné vykoupení a obnova krve bílého člověka, která byla smíšena s krví černošskou.“
(Senátor Theodore G. Bilbo z Mississippi, 1947)
To, že pan senátor měl a má pravdu, jsem si uvědomil při návštěvě jednoho z největších evropských muzeí. Navštívil jsem antickou sekci a díval se na stovky římských soch a byst. A najednou mne to uhodilo. TOTO PŘECE NEJSOU ITALOVÉ! Římané vypadali ÚPLNĚ JINAK, než dnes vypadají Italové.
Jedna socha za druhou ukazovaly typy, které bychom dnes nazvali seveřany. Ani jediný malý přičmoudlý rtuťovitý človíček, který by nám připomínal dnešního Itala. Tak co se vlastně stalo od pádu Říma, kdy jej obsadili barbaři?
Musíme si uvědomit, že v době rozkvětu římského impéria ta rozvinutější a bohatší část byl JIH. Punské války se vedly o Sicílii, která byla obilnicí Říma. Na Sicílii bylo slavné řecké město Syrakusy, kde pracoval Archimedes. Pokud dnes mluvíme s respektem o Itálii, myslíme prakticky výhradně sever. Itálie na jih od Říma jakoby dnes již neexistovala. Sicílie je chudý vyprahlý ostrov porostlý křovisky a obydlený mafiány. Neapol není centrem umění, luxusu a pohodlí bohatých, ale polocikánské špinavé město topící se v odpadcích. Proč?
Nabídnu odpověď. Nevím, zda je správná, nicméně se mi zdá logická.
V sedmém století a ve stoletích následujících Arabové vedli podél Středozemního moře své dobyvačné války. Mimo jiného zde osídlili a kolonizovali i Sicílii a jižní Itálii. Tuto oblast sice později dobyli Normané, nicméně arabské osídlení v zásadě zůstalo. Císař Fridrich II., který byl sicilským králem a zde pobýval, se dokonce zapsal do dějin našeho národa roku 1212 Zlatou bulou sicilskou, o které se snad děti na základní škole učí dodnes. Tehdy zde tepalo srdce nádherné multikulturní společnosti, Arabové, Židé, křesťané a mnozí jiní zde celkem spokojeně spolužili. Kde jsou ty národy dnes? Smísili se a jsou z nich Italové. Byli pokřesťanštěni, sjednoceni. Nicméně ztratili něco těžko definovatelného. Něco, co liší centrum civilizace, kterou byla tato oblast po tisíc let, od konce světa, kterou je tato oblast dnes.
Dopadne takto i Evropa? Zatím tomu vše nasvědčuje. Pokud si do Evropy nataháme imigranty, byť to budou imigranti asimilovatelní, nakonec dopadneme stejně. Evropa bude zcela bezvýznamný poloostrov někde na konci světa obydlený snědými lidmi, kteří nikoho nezajímají. Centra světa a civilizace budou někde úplně jinde.
Z těchto důvodů se domnívám, že integrovatelná imigrace je ještě mnohem nebezpečnější než problémová individua z řad přistěhovalců. Ti vzdělaní integrovatelní imigranti nám nakonec ukradnou to, co je mnohem cennější než peníze, které platíme těm druhým. Ukradnou nám naši identitu.
Vyšlo 22. 1. 2008 na již neexistujícím českém vlasteneckém webu Altermedia. Článek napsal opět autor s nepříliš šťastně zvoleným pseudonymem Petr Pavel.