Obsáhlejší výklad na téma dávného bílého obyvatelstva Orientu a Středomoří před příchodem indoevropanů poskytuje též Hýbl (1923 a 1924).
„Na sever od Semitů žili národové, kteří byli nejspíše příbuzní dnešním podkavkazským Gruzínům. Jejich sídla se prostírala od končin západního Íránu přes Arménii a Malou Asii až do dnešního Řecka a na Krétu. Četné styky s Babylónií a s Egyptem položily u nich základ k značné vzdělanosti už ve III. tisíciletí. k nim patřili, jak se zdá, Elamité, kteří si založili v horách na východ od Babylónie mocnou říši s hlavním městem Súsami. Všechno toto obyvatelstvo zaniklo později v návalu Indoevropanů. V Sýrii a Malé Asii pozůstaly po něm skalní nápisy psané zvláštním písmem obrázkovým (tak zvané ‚chetské‘ hieroglyfy), dodnes nerozluštěným, v Malé Asii se mimo to udržovaly i za pozdějších dob některé jejich názory a zvyky náboženské. Mezi jejich bohy byl největší Tešub, jehož odznakem byla dvojitá sekera, a veliká matka země Ma čili Kybele.
Největší snad kulturní výše dospělo v III. tisíciletí obyvatelstvo usedlé na Krétě a na ostrovech i pobřeží Egejského moře. Novější výkopy v těchto končinách a takto objevené zříceniny paláců i městských sídlišť na Krétě (zejména v Knossu), v Mykénách, Tiryntě (na Peloponésu), v Arně (na jez. Kopaiském ve stř. Řecku), na egejských ostrovech Melu, Pseiře, pak v maloasijské Tróji, z jejíhož devatera osídlení za starověku náleží této doby vrstva druhá, ukázaly, že tu rostla vynikající vzdělanost dávno před příchodem Řeků. Tato ‚egejská‘ kultura vyrostla pod vlivem egyptským, k němuž se teprve později přidružil vliv babylónský. Její hmotné pozůstatky: zbytky rozsáhlých paláců, jež byly postaveny z mohutných kvádrů a vyzdobeny nástěnnými malbami a bohatou ornamentikou, pak zbytky nádob, zbraní, šperků, nástrojů a nářadí, konečně i nápisy, psané zvláštním písmem – dodnes záhadným – svědčí o velké pokročilosti tohoto lidu. Byla tu podle všeho tenkrát řada monarchistických států s despotickou královskou mocí, které ovládaly svým loďstvem celé východní Středomoří. Hojné byly jejich styky s Egyptem. Politicky i kulturně stála na počátku II. tisíciletí v popředí Kréta.“ (1923 19-20)
„Národy usedlé při dolním Nilu, Eufratu a Tigridu dospěly první (ve IV. tisíciletí) na stupeň vzdělanosti, který je vyznačen vyvinutým státním a společenským zřízením, umělým těžením přírodního bohatství, řemeslnou i uměleckou dovedností a hlavně znalostí písma a počátky literatury. V Egyptě to byl národ čeledi hamitské, v Babylónii Sumerové. (…) Z Egypta a z Babylónie se šířila vzdělanost k ostatním národům usedlým v Přední Asii, k Semitům a jejich severnějším sousedům. Tak vznikly kulturní státy na Krétě a egejských ostrovech, v Malé Asii, v Arménii, v Elamu aj.“ (21)
„Všechny tyto národy, k nimž se také může připočíst nejstarší obyvatelstvo Řecka, různili se od pozdějších Indoevropanů rázem řeči i jinými vlastnostmi; avšak přesto je lze řadit k plemeni kavkazskému…“ (1924 147)
„Odpovědět na otázku, jaké národnosti bylo tehdejší obyvatelstvo Evropy, je velmi nesnadné a zčásti vůbec nemožné; zaniklo zajisté v pozdějším návalu Indoevropanů a do historických dob se z něho dochovaly zbytky dosti skrovné. (…) Toliko v západní a jihozápadní Evropě a pak na nejzazším severu, kam se Indoevropané dostali teprve později, jsou stopy a pozůstatky dřívějšího osídlení patrny tak dalece, že je tu možné mluvit o určitých národopisných skupinách. Poměrně nejlépe jsou známi starší obyvatelé Pyrenejského poloostrova, neboť předhistorické indoevropské stěhování se jich dotklo celkem slabě, takže se udrželi až do dob římských, z malé části dodnes. Souhrnným názvem jsou to Iberové. Jejich sídla se rozprostírala na sever až po Garronu a Rhone; nepochybně k nim náleželi, aspoň zčásti, také staří obyvatelé Sardinie a Korsiky. Jejich skrovný zbytek jsou dnešní Baskové. Na severu s nimi sousedila druhá veliká skupina národů a kmenů, Ligurové. Za historických dob žily pozůstatky Ligurů jen v západních Alpách a v části severní Itálie; ale podle novějších starověkých zpráv, jazykového rozboru místních jmen a jiných známek lze soudit, že se jejich sídla rozprostírala prvotně po celé Francii a Itálii a zasahovala snad i do Německa. Na britských ostrovech žilo za neolitické doby obyvatelstvo příbuzné Iberům; jeho zbytek Piktové, se udrželi vedle Keltů ve Skotsku až do středověku.“ (146-7)
„V této končině se stýkala za pradávna sídla dvou kmenových skupin… Byli to na jihu Semité, na severu – Malé Asii, Arménii a záp. Íránu – národy, jež někteří novější učenci označují souhrnně jako čeleď alarodskou, ale jméno to se neujalo obecně. Hranice obou těch kmenových skupin byla ovšem hodně proměnlivá. Za nejstarších dob, okolo r. 3000, měla severní skupina, jak se zdá, v držení celou Sýrii a Palestinu. (…)
První dvoje semitské stěhování naráželo na severu na národy již zmíněné druhé čeledi a setkávalo se tam nezřídka s proudem směru opačného, s útočným postupem severnějších národů k jihu. Zdá se, že nejstarší známé obyvatelstvo oblasti egejské, Malé Asie, Arménie, Podkavkazí, Mezopotámie, záp. Íránu a některých sousedních krajin náleželo k jedné národopisné skupině, jejíž sídla se možná rozprostírala i do ještě vzdálenějších končin než lze dnes důvodně tvrdit. Bylyť všechny tyto krajiny za pozdějších dob zaplaveny lidem cizím, Semity a kmeny indoevropskými; a ve státních útvarech potom nově založených se zachovaly jenom skrovné a pro nedostatek historických zpráv ne zcela jasné stopy staršího lidu. Tyto stupy se zdají poukazovat na jeho příbuznost s drobnými národy, které dnes žijí na jižním úpatí kavkazského horstva. Zakládá-li se tato příbuznost na pravdě …, pak by byli dnešní Gruzíni a národy jim příbuzné poslední skrovný zbytek rozsáhlé čeledi, zatlačený pozdějšími mocnými převraty do nepřístupného horského ústraní. Za perských a řeckých bylo těch zbytků ještě více. Některé národy, které tenkrát žily v Malé Asii, jako Isaurové, Pisidové, Kárové, Lelegové aj. byli podle starověkých zpráv a podle pozůstatků řeči přímými potomky nejstaršího obyvatelstva země.
Také v pozdější kultuře Malé Asie a sousedních zemí se jeví prvky, které zřetelně ukazují na původ z pradávných časů, kdy obyvatelstvo těch končin bylo jiné než za dob historicky známých. Zvláště z náboženských názorů a bohoslužebných zvyků se udrželo velmi mnoho až do pozdního starověku. V Malé Asii, kde jsou ty věci poměrně nejlépe známy, byla obecně uctívána velká bohyně Ma (čili Kybele aj.), matka úrody a plodnosti, která se každoročně zasnubuje s krásným bohem nebes, zvaným v řeckých pověstech Attis; ale jejího manžela zahubí potom divoký kanec, plodnost přírody přestane. Lid oslavoval oba ty děje rušnými slavnostmi, radostnou na jaře, smuteční na podzim; obě slavnosti byly spojeny s divokými orgiemi. (…) Vedle ní byl předním bohem Tešub, bůh hromu, blesku a bouří, jehož odznakem byla dvojitá sekera. Obecně byl také uctíván měsíc. Bohové sídlili velmi často ve stromech; proto byl strom … důležitým bohoslužebným předmětem. K tomu by bylo ještě na místě dodat, že památkou nejstaršího obyvatelstva jsou možná také skalní nápisy, psané zvláštním, dodnes nerozluštěným hieroglyfickým písmem, které se nalezly na některých místech v Sýrii a v Malé Asii a přičítají se obyčejně pozdějším … Chetům.
Sídla severní kmenové skupiny sahala původně velmi hluboko na jih. Nejstarší obyvatelé Palestiny, Mezopotámie a Asýrie byli příbuzní maloasijským kmenům; mohou-li se k nim počítat také Elamité, není jisto. Teprve v polovině III. tisíciletí posunulo velké stěhování Amorejců národopisnou hranic daleko na sever. Amorejské kmeny zaplavili Palestinu a Sýrii, rozšířily se do Mezopotámie a opanovali Asýrii… Původní obyvatelstvo Asýrie bylo podle všeho příbuzné maloasijskému lidu, ale od konce III. tisíciletí má Asýrie trvale ráz semitský… (…)
Také dále na západě, v západní části Malé Asie, na Krétě a na Kypru, na egejských ostrovech a v Řecku, povzneslo se domácí obyvatelstvo už ve III. tisíciletí na stupeň značně pokročilého života. (…) Z těch míst jsou nejdůležitější Trója v sz. Malé Asii, Fylakopi na ostrově Melu, Volo (v Thesalii), Orchomenos, Tiryns, Mykény aj. v Řecku, Knóssos a Faistos na Krétě. Z devaterého trójského osídlení … zasluhuje … pozornost druhá vrstva. Jsou to zbytky velikého hradu, opevněného zdmi z vepřovic na kamenných základech, který byl založen asi v polovině III. tisíciletí a trval několik století. Předměty, které se tam nalezly (nádoby, ozdoby, zbraně) ukazují na přechod od neolitu k době bronzové a vynikají značnou řemeslnou zručností a uměleckou vyspělostí. Stejná kultura se vyjevuje také na nejstarším městském sídle ve Fylakopi. Památky z pevniny evropského Řecka prozrazují vývoj opozdilejší.
Všechnu ostatní oblast egejskou předstihoval svou kulturní pokročilostí ostrov Kréta. Vrchol jejího rozvoje náleží sice teprve době blízké r. 1500 př. Kr., ale již o několik století dříve, zároveň s XII. egyptskou dynastií, tam kvetla znamenitá vzdělanost… Byly tam koncem III. tisíciletí založeny na starších základech z neolitické doby rozsáhlé paláce, v nichž se kolem čtyřhranných dvorů kupily četné komnaty, komory, chodby a sklepy; zdi z vepřovic spočívaly na kamenné podezdívce, stěny byly omítnuty sádrou a omalovány. Z drobnějších zbytků umělecké tvořivosti té doby (cca r. 1900) jsou zvláště příznačné ‚kamarské‘ vázy …; jsou pestře malovány a zdobeny ornamenty z geometrických tvarů a stylizovaných rostlinných prvků, někdy také obrazy zvířat. Zvláště je důležité, že obyvatelé Kréty měli již tenkrát své vlastní písmo; na hliněných tabulkách a hranolech se zachovaly dosti četné nápisy…
… bylo tam patrně všude plno drobných států, jejichž králové bohatli námořním obchodem a vládli despoticky svému lidu. Vzdělanost se rozvíjela čilými obchodními styky s Egyptem, o nichž svědčí nálezy ‚kamarských‘ váz v Egyptě, ale také rozsáhlý babylónský obchod přinášel vlivy své země přes Malou Asii až do těchto poměrně vzdálených končin. Některé prastaré místní názvy, jež nelze z řeckého jazyka vyložit – hlavně jména tvořená příponou -inth, -issos, -essos, -issa … – ukazují svým neřeckým rázem, že nejstarší obyvatelstvo egejské oblasti nebylo řecké; ráz kultury a obrazy některých bohoslužebných odznaků, jako je např. symbol dvojité sekery, dosvědčují jeho příbuznost s maloasijskými národy.“ (37-42)
Do tohoto bílého obyvatelstva dávných předindoevropských kultur spadali i Sumerové. Jejich vysoké vlohy a bělošská mentalita osvětluje jejich civilizační úspěchy i konkrétnější (mnohdy překvapivé) podobnosti s pozdějšími bílými civilizacemi jako třeba jejich první nakročení k zastupitelským, moc panovníků omezujícím formám vlády.