Všechny tyto skutečnosti potvrzují, že v oněch časech v Orientu převažovalo bílé obyvatelstvo různých typů a kultur, byť většinou poněkud odlišné od moderních bílých Evropanů – a jeho součástí byli i Sumerové. Krom toho někteří obyvatelé Přední Asie se ani od současných bělochů téměř vůbec nelišili. Obyvatelé pohoří Zagros a s nimi blízce příbuzní Gutejci, kteří v jednom čase výrazně zasáhli do běhu dějin sumerské civilizace, byli naprosto zjevně bílí lidé už velmi podobní současným Evropanům – a dokonce světlí a světlovlasí. Existují názory, že už kolem roku 5000 pnl. zde vedle širšího bílého mediteránního osídlení možná místy sídlily i nějaké časné nordické kmeny; podle některých domněnek k nim patřili i předsumerští Ubaiďané.
Woolley píše (1929 5): „Severně a východně od nich, v kopcích Zagros a přes rovinu k Tigridu, žil lid velmi odlišného původu, světlovlasý a mluvící ‚kavkazským‘ jazykem, horský lid podobný Gutejcům, kteří měli hrát značnou roli v sumerských dějinách; zdá se, že se přesunul dolů do údolí Tigridu, ale jeho postup na jih byl zablokován okupací šíje západními semity, takže se mu nepodařilo získat oporu v nové deltě a zůstal v místech, kde později vznikla Asýrie, soused země Akkadů.“
Také Kassité, kteří později za babylónské éry v Mezopotámii vládli několik století, byli již značně světlí a alespoň částečně plavovlasí, jak dokazují dodnes se vyskytující záblesky světlé pigmentace u Lurů, jejich částečných potomků sídlících v horských krajích na východě Íránu.
Rasová sounáležitost Alarodiů zahrnujících Sumery s původními Semity a Indoevropany
Ve skutečnosti dávní bílí semité byli zřejmě blízko příbuzní s alarodskými/hamitskými bělochy, jak se dá určit i podle jazyka (ostatně se mluví o „semitsko-hamitské“ jazykové skupině), kteří se společně vyvinuli někde v severnější části Přední Asie a pak se rozdělili. Ostatně dokonce i s dávnými praindoevropany byly tyto dvě skupiny původně spjaty a proto jsou i v tomto případě znatelné určité, byť malé, jazykové podobnosti.
Hrozný píše (1940 6): „Do doby ještě vzdálenějších nás vede putování afrických Hamitů a asijských Semitů. Nade vši pochybnost je dnes zjištěna úzká příbuznost jazyků ras hamitské a semitské. A jsou-li jazyky hamito-semitské z druhé strany zřejmě příbuzné, ovšem jen do jisté míry a vzdáleně, i s jazyky indoevropskými, pak je jisto, že musíme pravlast Hamito-Semitů hledati jen v blízkosti indoevropské pravlasti, již musíme klást na sever od Černého moře, Kavkazu a Kaspického moře. I afričtí Hamité a s nimi staří Egypťané přišli tudíž do Afriky z Asie. Padá také starý a dosud vládnoucí názor, že Arábie je pravlastí Semitů.
Zdá se vůbec, že zeměkoule byla zalidněna ze střední Asie. Kolébku lidstva musíme hledat někde mezi Kaspickým mořem, Pamírem a Altajem. Odtud po poslední době ledové především stálé vysušování středoasijských stepí nutilo jeden národ za druhým opouštět tyto nehostinné kraje a hledat pro svá stáda lepší pastviny. Odstředivým pohybem se vzdalují ze středu Asie jednotlivé národy všemi směry. Jeden národ tlačí a pohání druhý. Pohyb jednoho národa uvádí však v pohyb současně celou lavinu národů jiných, stojících mu v cestě. Tak vzniká z hospodářských důvodů nejstarší putování a stěhování národů a tak si musíme představit, že v dávných předhistorických dobách vzniklo někde v Zákavkazí, v Transkaukasii, stěhování nejdříve Hamitů, později pak i Semitů, jižním směrem.“
Teprve později při postupu na jih a až do Arábie se mezi bílé semity začal vměšovat tmavší rasový živel (dal by se označit jako hnědá rasa, ač to není moc zažito) a přijal jejich jazyk a něco z jejich kultury (ač jen to, na co jeho nižší vrozené vlohy stačily a také si to zkombinoval s vlastní kulturou a mentalitou), a tím se z nich stali také svým způsobem semité. Původní bílí semité se časem vytratili, nejspíše právě zejména tím, že byli pohlceni touto hnědou rasou, a tak se stalo, že za skutečné semity začali být považováni tito snědí nebílí lidé s kulturou spíše zaostalejší a bílým lidem vzdálenou, jaká je vyjádřením jejich vrozených vloh a mentality; přičemž od dávných bílých semitů už mají jen něco málo genetického dědictví a kultury – ale stále jsou nositeli jejich jazyka.
Ostatně se dá říci, že kultura dávných bílých semitů se až tak moc nelišila od kultury dávných předindoevropských bělochů. Jejich kultury byly obdobně vyspělé a pestré. Asyrská metropole Ninive byla po jistý čas vyhlášena jako nejvýstavnější a nejkrásnější město tehdejšího světa. Též měli polyteistické a docela podobné náboženství, věnovali se také zemědělství, provozovali vyspělá řemesla a vytvářeli zdařilé umění, měli vyspělou organizaci státní správy a armády (žádná pozdější orientální chaotičnost). Snad tu byly menší rozdíly v mentalitě a tedy i kultuře. Zdá se, že více tíhli k obchodu (a až takové poněkud nesympatické kupecké vypočítavosti, jak to bylo hodně vidět u Féničanů), k válečnictví a výbojnosti (jak se zdá, když srovnáme Sumery nebo Egypťany s Akkady, Amority nebo Asyřany – ačkoli ani to není jednoznačné, neboť vnitřních válek také Sumerové vedli mnoho a také Egypťané za Nové říše vytvořili impérium silou zbraní) a snad i více k tvrdšímu trestání zločinů, autoritativní formě vlády a podřízenějšímu postavení ženy (ale opět to není tak jednoznačné; třeba za amoritských Babylóňanů vládly v Mezopotámii poměrně svobodné společenské poměry a naopak ve starém Egyptě vládla tuhá autokracie).
Jak vidíme, semitské jazyky byly původně spojeny s bílými lidmi a nikoli tmavšími lidmi, kteří jimi mluví dnes. Například výzkum staré egyptštiny odhalil, že mnohá slova v ní jsou příbuzná slovům v semitských jazycích. A nelze to vysvětlit nějakým pozdějším semitským vlivem a přejímáním, neboť jde mnohdy o slova patřící k základnímu jazykovému fondu. Že se však egyptský jazyk podobá semitským neznamená, že staří Egypťané byli rasově semité – byli to bílí lidé. Zdá se, že semitské jazyky (nebo alespoň jejich významná část) mají původce spíše v bílých obyvatelích severní Afriky stejně jako jazyky některých místních bílých předindoevropských kultur (Egypťané, Libyové/Berbeři, Guančové).
O příbuznosti Hamitů a Semitů na základě jazyka podobně jako Hrozný píše i Kondratov, ačkoli se od něj liší tvrzením, že jejich původ leží v severní Africe a nikoli v asijském Zakavkazí (1972 46): „Mnohá slova starých Egypťanů jsou příbuzná slovům semitských jazyků (arabského, starožidovského, fénického aj.). Zpočátku se snažili vysvětlit tento fakt vlivem starých semitských národů (mezi nimi byli i Babylóňané a Asyřané) na egyptskou kulturu. Shody se však objevovaly u slov, která patřila k základnímu fondu jazyka a která nebylo možno přejímat. A to znamená, že v jakýchsi dávných dobách měli staří Egypťané a staří Semité společný základní jazyk. Ukázalo se, že mnoho společného s jazykem egyptským mají i jazyky libyjsko-berberské. Patří mezi ně dodnes živé jazyky tuaregský, kabylský, řada jiných jazyků a dialektů Severní Afriky a zaniklé jazyky Numidů a obyvatel Kanárských ostrovů – Guančů. Semitský, staroegyptský i libyjsko-berberský jazyk náležejí k jedné skupině příbuzných dialektů.“
Severoafrickému prajazyku, jehož utváření je zřejmě dílem dávného kromaňonského a mediteránního obyvatelstva tohoto regionu, jsou příbuzné i jazyky kušitské a čadské. Přičemž víme, že v obou oblastech jsou doloženy vlivy a migrace bílých lidí mediteránního typu (v oblasti Čadu dokonce i v rovině genetické). V čadské skupině je nejdůležitější jazyk Hausů, u nichž bylo prokázáno historicky, antropologicky i geneticky (výskyt odnože Y-haplogrupy R1b), že jejich dávnými předky byli bílí mediteráni migrující od jižního pobřeží Středozemního moře.
Kondratov pokračuje (1972 46-7): „… vlastí egyptského, semitských, libyjsko-berberských, kušitských a čadských jazyků je Severní Afrika. Národy mluvící základním jazykem obývaly pravděpodobně před několika tisíci lety Saharu, v době, kdy toto území ještě nebylo pouští. Nanejvýš před 8000 lety a možná i dříve se jejich společný jazyk rozdělil na dvě větve – severní a jižní. Nejdříve se od jižní větve oddělil jazyk, který se později rozpadl na početné jazyky čadské. Teprve potom se od severní větve oddělil jazyk egyptský. V dílech mnoha zastánců migrace se mnohokrát zdůrazňovalo, že rozhodující roli při vytváření egyptské kultury sehrály semitské národy, které přišly z východu od Mezopotámie. Ve světle poznatků jazykovědy však vychází najevo, že … kmeny se pohybovaly nikoli z Asie do Afriky, nýbrž z Afriky do Asie! Nositelé prasemitského jazyka byli ještě na Sahaře, když se egyptský jazyk oddělil od základního. Někdy na počátku nebo v polovině 5. tisíciletí pnl. (zřejmě v souvislosti s vysycháním Sahary a zánikem pastvin) překročili … údolí Nilu, které už bylo osídleno nositeli egyptského jazyka, a usadili se na Arabském poloostrově…“
Dá se předpokládat, že to byli bílí lidé, kteří vytvořili onen lingvistický prazáklad, z něhož se později semitské jazyky vyčlenily. A možná i v pozdějších dobách jako kulturně aktivnější a vyspělejší to byli tito „bílí semité“, kteří měli ve starověku hlavní podíl na utváření semitských jazyků.
Stejně tak zřejmě bílí lidé stáli u zrodu většiny kulturních výdobytků starých semitských národů – a alespoň zpočátku tvořili většinu obyvatel vyspělých semitských kultur, jako byla babylónská.
Dokonce i indoevropské jazyky jsou nějak vzdáleně příbuzné oběma výše zmíněným skupinám – a ty zase jim. Kondratov (1972 99-100): „Do seznamu nezaměnitelných slov se jich dostalo celkem 15. Tyto nezměnitelné kořeny se pak srovnávaly v jazycích různých jazykových skupin, přičemž se bralo v úvahu, nakolik je pravděpodobné náhodné souznění těchto slov. A zde je výsledek: většina z 15 základních kořenů souhlasila v indoevropských jazycích s kořeny semitských jazyků. Ukázalo se, že pravděpodobnost jejich náhodného souznění je 0,0005, tedy nicotně malá. A to znamená, že příbuznost jazyků árijců a semitů skutečně existuje! (…) Lingvisté předpokládali, že indoevropské jazyky jsou příbuzné nejen s jazykem semitským, ale i s uralským (finštinou, maďarštinou a mansijštinou), a dokonce i s mrtvým jazykem sumerským.“
Vzdálenou příbuznost Sumerů s indoevropany pocházející z pradávných dob i pozdější příbuznost s předindoevropskými bělochy může naznačovat i v časných dobách se u nich vyskytující zvyk lidských obětí při pohřbech králů, který se objevil i ve starém Egyptě a také se vyskytoval u Skythů ve střední Asii, odkud ostatně asi Sumerové pocházejí.