Panevropský prezervacionismus
Jakožto dlouholetý „panevropanista“ jsem četl řadu kritik panevropanismu zaměřených na údajný odpor této ideologie k zachování rozdílů, které existují mezi různými evropskými národy. Dále se říká, že panevropanismus věří, že všichni bílí jsou identičtí a zaměnitelní; proto je panevropský světonázor vnímán jako zásadně neslučitelný s vnitroevropským etnorasovým aktivismem. Tito kritici nerozlišují mezi panevropanismem, které si cení a přeje si zachovat vnitroevropské rozdíly, a panmičtičtější verzí panevropanismu, která si to neváží.
Tvrdil bych, že – alespoň teoreticky – může být člověk zároveň panevropanem i nordicistou, nebo panevropanem i panslavistou, pangermanistou, etnickým nacionalistou atd., pokud všichni tito „isté“ mají „obrannou“ povahu a že panevropaismus respektuje a cení užších partikularismů. Samozřejmě, i kdyby to byla pravda, je přirozené očekávat, že určité úrovně etnických zájmů[1] budou pro aktivistu důležitější než jiné (např. Rus může být v první řadě ruským nacionalistou, v druhé řadě panslavistou a v třetí řadě panevropanem).
Ještě důležitější je, že i když k tomuto prolínání aktivistických identit v reálném světě často nedochází, mělo by být alespoň možné, aby jednotlivci, kteří se identifikují pouze jako panevropští, nordičtí, panslovanští, pangermánští, baskičtí nacionalisté-separatisté nebo anglicko-britští nacionalisté, mohli produktivně a s respektem spolupracovat na dosažení společných cílů, a to i v případě, že mezi nimi přetrvávají důležité body neshody. Jeden britský nacionalista k tomuto tématu skutečně vyjádřil následující poznámku:
Myslím, že je naprosto možné, aby britský nacionalista měl hierarchii úrovní, v rámci kterých působí a myslí si o zbytku světa kolem nás, jeho struktuře a integritě. Etnobritský nacionalismus nemusí být v žádném vážném konfliktu s rasovým nacionalismem, jak ho vidím já, protože nevěřím, že „rasový nacionalismus“ se snaží vytvořit výše zmíněné vazby, pouze se stará o naše nacionalistické spoluobčany a evropské národy a chrání je tím, že podporuje jejich právo dělat to, co se snažíme dělat my.
Klidný a racionální přístup k péči v první řadě o sebe a zároveň k zájmu a podpoře našich evropských protějšků a řádu světa kolem nás není podle mého názoru nic špatného, ale ano, samozřejmě si musíme dávat pozor na to, jak ostatní běžně vnímají definice, a zajistit, abychom oddělili to, co pro mě představuje „tradiční“ nacionalismus, od čehokoli, co se snaží jít dál.
Dělá ze mě starost o jejich těžký úděl a širší evropské národní státy a ubývající evropskou rasovou přítomnost na planetě Zemi nějak osobu vymezující vyhraněné zájmy nebo divokého extremistu či rasistu? Nemyslím si.
To je rozumné a je v rozporu s názory některých členů Britské národní strany, kteří věří, že jakákoli starost o širší rasu musí být pro etnický nacionalismus škodlivá. Opak je pravděpodobnější, protože nacionalistická Británie bude bezpečnější v evropské, bílé Evropě a nekonečně méně bezpečná jako osamělý bílý ostrov v kontinentálním moři barevných.
Ačkoli bychom se nikdy neměli nechat definovat odpůrci konzervacionismu, je stále zajímavé, že „rozděl a panuj“ je taktika používaná proti nacionalistům. Člověk by se domníval, že naši odpůrci by se nejvíce obávali toho, že se různé evropské národy dohodnou na základních zájmech a budou společně pracovat na přežití Západu.
Pokud skutečně dosáhneme bodu, kdy baskičtí separatisté budou moci spolupracovat se španělskými nacionalisty, irští republikánští nacionalisté s ulsterskými protestantskými unionisty, pádští separatisté s auzonskými nacionalisty, vlámští separatisté s valonskými nacionalisty, maďarští nacionalisté s jejich rumunskými protějšky, panslavisté s pangermanisty a američtí panevropanisté s americkými nordicisty – to vše ve snaze o přežití bílého, západního národa – bude to vývoj, který dá nepřátelům přežití bílého, západního národa důvod k vážným obavám.
Panevropanismus je možná nejlépe vnímat jako flexibilní mem a ne jako rigidní soubor specifických zásad; obecně propaguje myšlenku vzájemného respektu mezi různými evropskými národy, a proto se snaží hledat řešení, která umožní biologické a kulturní zachování všech Evropanů na celém světě.
Panevropanismus tvrdí, že všechny osoby evropského původu by měly mít „místo u stolu“, když se rozhoduje o osudu Západu a jeho národů. Panevropanismus, správně zvážený, může být konzistentní a slučitelný s obavami o užší vlastní skupiny: nordismus, panslavismus, pangermanismus nebo jakýkoli etnický či subrasový nacionalismus, který si přejeme zvážit.
Panevropanismus vnáší do těchto ostatních ideologií další problém pro širší evropskou rodinu. Co když se jednotlivec nestará o širší rodinu Evropanů a zajímá se pouze o svou etnickou skupinu nebo podrasu? Na tom rozhodně není nic inherentně špatného; každý má právo definovat hranice své vlastní skupiny tak, jak uzná za vhodné, a investovat do této definované skupiny, jak je vhodné.
Účelem této eseje však není obracet na víru, ale spíše vysvětlit, jak je specifický směr panevropanismu slučitelný se zachováním užších partikularismů, a zasadit historii panevropanismu do kontextu zastřešujících cílů „bílého nacionalismu“. Začnu otázkou etnické zaměnitelnosti a panmixie a poté se budu věnovat zkoumání dalších aspektů panevropanismu, včetně velmi stručného historického přehledu.