Rasové rozdíly v morálním uvažování I

Rasové rozdíly v morálním uvažování

V knize Proč na rase záleží Michael Levin rozlišuje morálku bílých a černých na základě respektu k morálním principům nebo ideálním standardům chování, které jsou závazné pro všechny lidi. Například bílí se s relativní pravděpodobností chovají v souladu se zásadou Zlatého pravidla: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Chování černochů je naopak méně ovlivněno principy či morálními ohledy na druhé a více bezprostředním vlastním zájmem. Tento rasový rozdíl v respektování principů má za následek nižší míru kriminality mezi bílými než černochy a větší respekt k lidským právům a normám slušného chování.

Obecně vzato: výzkumy zaměřené na rasové rozdíly se převážně týkají kognitivních schopností. Avšak je nasnadě, že rasy se asi budou lišit i v dalších psychologických charakteristikách. Jestliže se liší v inteligenci, nejspíše se budou lišit třeba i v úrovni morálního uvažování a sklonech ke kriminálnímu jednání. Přičemž navíc tuto tezi podporuje fakt, že jednotlivé sféry psychiky jsou částečně propojeny. Tedy například výše IQ negativně koreluje s impulzivitou a naopak pozitivně s altruismem, což pak má vliv na výskyt kriminality ve vztahu k IQ. Lidé s nižším IQ jsou i právě pro svoji nižší inteligenci impulzivnější, více orientovaní na přítomnost, méně ohleduplní a vědomi si morálních norem, což u nich vede k vyššímu výskytu kriminality. Tato provázanost se pak vztahuje k rasovým rozdílům v IQ: částečně je třeba rozdílný výskyt kriminality u různých ras dán přímo rozdíly v IQ, ovšem nevysvětluje to vše. Částečně je to dáno i přímo rozdíly v osobnosti (vysoká kriminalita černých je dána nejen nižším IQ, ale třeba i vyšším výskytem vyloženě psychopatických osobností).

Ačkoli je Levinův argument pro rasové rozdíly v principiálním morálním uvažování intuitivně pravděpodobný, neodkazuje na žádný výzkum, který by se touto otázkou přímo zabýval – v polovině 90. let, kdy psal svou knihu, bylo takového výzkumu k dispozici jen málo. Dnes však existuje značný soubor výzkumů, které dokumentují rozdíly v morálním uvažování podle rasy, a nejen potvrzují Levinův poznatek, ale také rozšiřují jeho uplatnění. Vzhledem k tomu, že velká část tohoto výzkumu se dočkala jen malé pozornosti a nikdy nebyla shrnuta v jediném článku, jsou zde shrnuta všechna relevantní zjištění.

Psychologové pracující v tradici Lawrence Kohlberga navrhli testy, které měří morální zralost, a provedli průzkumy morálního uvažování různých rasových populací. Jejich výzkum vede k následujícím závěrům:

• Procento lidí s principiálním morálním uvažováním v bílé a severovýchodoasijské populaci je výrazně vyšší než procento v černé, arabské a hispánské populaci. Tento rozdíl má pravděpodobně vrozený základ.
• Morální zralost je v podstatné (nikoli však absolutní) korelaci s inteligencí. Úroveň principiálního morálního uvažování vykazuje stejné rozložení podle rasy jako skóre IQ, přičemž Asiaté dosahují nejvyššího skóre (myšleno pouze severovýchodní Asiaté), bílí nižšího, Arabové třetího a černoši posledního.
• S přibývajícím věkem a vzděláním vykazují bílí a Asiaté rostoucí morální zralost. U Arabů se však úroveň morální zralosti nezvyšuje. Důkazy o morální zralosti černochů jsou protichůdné.
• Bílí morálně dozrávají pomaleji než Asiaté, ale na vysokoškolské úrovni vykazují obě rasy srovnatelnou úroveň principiálního morálního uvažování. Rozdíly v morální vyspělosti mezi bílými a Asiaty na jedné straně a černochy a Araby na straně druhé se s věkem zvětšují.
• Předběžněji lze usoudit, že černoši jsou více motivováni bezprostředním vlastním zájmem a že Arabové jsou autoritářštější než běloši a Asiaté.(1)

Kohlbergova teorie morálního vývoje a její aplikace na studium rasových rozdílů

Lawrence Kohlberg byl profesorem psychologie na Chicagské univerzitě a Harvardu, který mezi 50. a 80. lety 20. století vypracoval teorii morálního vývoje. Kohlbergova teorie měla mezi psychology obrovský vliv a silná výzkumná tradice založená na jeho práci pokračuje dodnes. Kohlberg věřil, že morální vývoj univerzálně prochází řadou definovatelných fází, které končí principiálním morálním uvažováním, ačkoli této fáze dosáhla jen menšina. Ačkoli si Kohlbergovi nástupci zachovali základy jeho teorie, zjistili, že její zjednodušená verze má větší empirickou platnost.

Pro stoupence Kohlbergova pojetí morálky se morálka stává stále obsáhlejší a racionálnější s tím, jak lidé postupují jednotlivými fázemi: lidé začínají vnímat morálku z hlediska úzkého vlastního zájmu a poté se začínají vnímat v kontextu komunity. Stručně a jednoduše řečeno: během svého morálního vývoje se člověk posunuje od egoismu a úzké zaměřenosti jen na sebe a své zájmy k reflexi zájmů a práv ostatních a akceptaci obecně závazných norem, které ho v jeho egoistických zájmech omezují. Plně zralí morální myslící lidé vnímají morálku z hlediska práv a povinností, které jsou všichni lidé, včetně nich samotných, povinni dodržovat. Následuje velmi stručné shrnutí Kohlbergovy teorie.

V 1. fázi Kohlbergovy progrese lidé zaujímají k morálce postoj poslušnosti a trestu: člověk by měl dodržovat zákon jednoduše proto, že pokud jej nedodrží, bude potrestán. Uvažující v 2. fázi uvažují o morálních otázkách z hlediska bezprostředního vlastního zájmu: správné rozhodnutí je to, které nejlépe slouží jejich vlastním osobním zájmům a štěstí. Uvažující 3. fáze chápou potřebu obětovat bezprostřední vlastní zájem, aby si udrželi dobré vztahy s ostatními lidmi ve své sféře známosti. Dobré chování v této fázi znamená projevovat emoce, jako je láska, empatie, důvěra a zájem o druhé, které vedou ke kooperativním vztahům s rodinou a komunitou.

Ve 4. fázi si lidé začínají uvědomovat potřebu zachování univerzálních norem, jako jsou zákony a náboženské kodexy. Normy jsou nezbytné k tomu, aby se zabránilo konfliktu a chaosu, které by vznikly, kdyby byl každý loajální pouze sám sobě (2. fáze) nebo své rodině a přátelům (3. fáze). Morálně uvažující osobnosti ve 4. fázi však nejsou schopny principiální kritiky konvenčního společenského řádu, protože neuznávají žádné morální principy, ve jménu kterých by tento řád mohl být kritizován. Lidé v této fázi jsou tedy konvenční, dogmatičtí a autoritářští. Tedy apriorně akceptují dané normy, aniž by si však ještě byli schopni uvědomit, že ani ony nemusí nutně vyjadřovat morálku v tom nejlepším smyslu.

Kohlbergiáni nazývají závěrečnou fázi morálního vývoje fází „P“ a chápou P buď jako „principální“, nebo „postkonvenční“. V této fázi lidé uvažují o morálních problémech na základě principů nebo ideálních standardů chování. Teprve tehdy pochopí morálku v plném rozsahu jako jistý abstraktní princip, který nemusí být ani stávajícími normami plně vyjádřen. Příklady takových principů jsou práce pro nejvyšší dobro společnosti jako celku, nařizování spravedlivého zacházení, zaručování lidských práv, péče o potřebné atd. Morálně uvažující v této fázi věří, že právo a další společenské normy by měly odpovídat těmto ideálním standardům a jsou schopni formulovat principiální kritiku společenského řádu.

Nástrojem nejčastěji používaným k měření morálního uvažování je dnes Test definujících problémů (DIT). Tento test představuje subjektům morální dilemata a žádá je, aby si vybrali z několika různých reakcí na tato dilemata. Každá odpověď představuje perspektivu jedné z fází Kohlbergova schématu. Nejčastěji uváděnou statistikou z testu DIT je procento subjektů, které dosáhly skóre ve fázi P, neboli „P-skóre“.

Desítky let výzkumu prokázaly, že DIT je účinným měřítkem morálního uvažování. Vysoké skóre na DIT je spojeno s chováním, které je obecně považováno za morálně obdivuhodné, jako je zapojení do komunity, profesní poctivost, dobrý pracovní výkon a nízká míra delikvence. Lidé s vysokým skóre DIT jsou také svými vrstevníky hodnoceni jako morálnější než ti s nízkým skóre.

Testy na bílé a asijské populaci zjistily, že s přibývajícím věkem a vyšším vzděláním lidí obvykle procházejí vývojem popsaným Kohlbergem. Ve skutečnosti je úroveň vzdělání nejlepším prediktorem P-skóre. P-skóre navíc koreluje se skóre v testech inteligence a schopností v rozmezí 0,2 až 0,5. Nicméně populační rozdíly v morálním uvažování nelze plně vysvětlit rozdíly ve vzdělání, inteligenci, osobnostních rysech nebo politických postojích; morální uvažování je tedy do jisté míry na kognitivních schopnostech nezávislým osobnostním faktorem.

(1) Zde stojí za zmínku, že u Arabů se tu odhalil i další psychologický rys – tedy sklon k větší míře autoritářství, což může dobře vysvětlovat sklon arabských společností k autoritářštějšímu uspořádání rodiny, politiky a společnosti a rovněž sklony k náboženské netoleranci, rigidnímu a často až nesnášenlivému pojetí islámu. Dobře to demonstruje, jak rasa a genetika ovlivňuje kulturu a ráz té které společnosti.