Jak může fiktivní příběh J.R.R. Tolkiena o Jednom prstenu natolik ovlivnit takové množství lidí a jak s tím souvisí s pohanství? Tolkien byl profesorem anglosaské jazykovědy, a ačkoliv byl katolík, byl etnickým Evropanem silně ovlivněným pohanskými myšlenkami během svých lingvistických studií, ale i když ve svých knihách použil některé křesťanské myšlenky – jako je koncept „dobra“ versus „zla“ – jeho knihy obsahují mnoho pohanských myšlenek.
Ústředním tématem „Pána prstenů“ je Jeden prsten. Na samotný prsten napsal Sauron při jeho výrobě poslední verš básně:
„Jeden prsten vládne všem,
jeden jim všem káže,
jeden všechny přivede,
do temnoty sváže.„
Je to hádanka, a když se ji pokusíme vyřešit, vyjasňuje se, že jediný prsten, který vládne, přivádí do temnoty a svazuje všechen život, je čas. Všem nám čas vládne, časem jsme vymezeni, čas nás jasně přivádí do temnoty a čas nás svazuje – je jen otázka času, kdy všichni zemřeme a zapomeneme, a nikdo tomu neujde. Čas nemá počátek ani konec, tak jako prsten. Trvá navždy a Sauron potřebuje zkazit čas, aby mohl svět zahalit ve svou temnotu. Jedinou postavou v knize, která se nezdá být příliš pohnuta smrtí ani časem, je Gandalf Šedý. Ve skutečnosti zemřel při boji s Balrogem, ale prostě se vrátil jako Gandalf Bílý.
Říkám to proto, že Gandalf je jméno, které dobře známe ze skandinávské mytologie, Gandálfr, a překládá se jako „čilý elf“ či „magický elf“. Samotné slovo elf je odvozeno od proto-norského alpt („labuť“, „věčný“). Ztělesňuje „věčnou magii našich duší“. Balrog je také jméno odvozené z proto-norštiny. Nejedná se o jméno ze skandinávské mytologie, ale překládá se jako „síla ohně“ či „bůh ohně “ (jako norské bálrok). Nenasytnost podlidských trpaslíků zapříčinila vypuštění této síly ohně z hlubin Země.
Dle mytologie ztratilo lidstvo svou nesmrtelnost, protože jsme nežili, jak jsme měli, nebo protože jsme ještě nebyli dokonalí. Lidstvo bylo přinuceno žít na Zemi, protože jsme si ještě nezasloužili žít mezi bohy. Proto WōðanaR (Ódin) poslal HaimaþellaRa (Heimdall) z AnsgarðaRu (Ásgardu), aby z krve bohů vytvořil lepšího člověka. On tak učinil a nejlepším výsledkem byl Jarlův rod. Na rozdíl od obrů (známých jako kyklopové, trolové, titáni atd.), kteří tvořili první proto-lidi, nebyly nové lidské rasy nesmrtelnými tvory.
Ani Jarlův rod nebyl dostatečně čistý, aby žil navždy, avšak když zemře člověk, posvátný oheň (Slunce) vypaří hugr („mysl“) a odvede ji zpět do božské říše Slunce (AnsgarðaR). Pak se znovu rodíme, když jsme očištěni touto silou ohně (bálrok). Protože v každém životě, který žijeme, se učíme něco nového a stáváme se lepšími. Podržíme si, co je dobré a zbytek odstraní oheň; všichni jsme očišťováni Sluncem. Nakonec bude Jarlův rod hoden života mezi bohy v AnsgarðaR.
Gandalf Šedý se tudíž stává Gandalfem Bílým, když se vrací po zabití Balrogem. Je lepším po očištění silou ohně, jež je následkem podlidské nenasytnosti lidstva. Ačkoliv zemřeme a ještě nejsme nesmrtelní tvorové (elfové), naše mysli (naše „magie“) jsou věčné – jako Gandalf („magický elf“, „věčná magie“), a ty se vždy vrací po naší smrti k životu, v novém těle. O Jednom prstenu je známo, že kazí život, tak jako čas kazí nás všechny. Nic špatného, co spácháme v životě, nelze neudělat. Pokud udělám chybu, musím s ní žít po zbytek života. Ačkoliv Slunce (Balrog) naše mysli po smrti očistí, je obtížnější se v životě stát čistším a nevinnějším. Pokud jsme se stali nečistými, nejčastěji jen můžeme přestat být ještě špinavějšími. Stejně jako se stává těžším a těžším nést na svých bedrech své chyby, jak stárneme, tím těžší je pro Froda („moudrého“) nést Jeden prsten, čím blíže se dostává k Hoře osudu (stáří).
Frodo a ostatní hobité jsou nevinní tvorové, ale Frodo je rovněž moudrý, soudě dle jeho jména – a vskutku moudřejší a zvídavější než ostatní hobité. Jediný, kdo ho na jeho výpravě doprovází, je Sam, který je také znám jako „Sam Moudrý“. Pouze nevinní a moudří mohou vůbec snít o tom, že dojdou k Hoře osudu, aby zničili Jeden prsten. Méně nevinní tvorové, jako lidé či trpaslíci, nemají naději a místo toho je prsten v mžiku zkazí. Na druhé straně, elfové (včetně Gandalfa) smrt již překonali. Již jsou „bílými“, takže proč by měli chtít se tohoto prstenu zkázy byť jen dotknout, když by pak byli znovu zkaženi? Místo toho jednají tak, jak budeme muset jednoho dne jednat i my, a na konci knihy opouštějí náš svět, aby žili v AnsgarðaRu „za mořem“ (vesmír).
Hobité jsou obrazem nevinnosti, ještě nejsou zkaženými muži a ženami naší rasy. Trpaslíci jsou tvorové zkažení chamtivou nenasytností a lidé jsou zkažení mocí. Elfové představují nadčlověka, který není Jedním prstenem zkažen. Několikrát je jim prsten nabídnut Frodem, ale oni s ním nechtějí mít nic společného. Ani se nechtějí prstenu dotknout ze strachu, že by mohli ztratit svou nesmrtelnost. Arwen, elfí panna, se musí vzdát své nesmrtelnosti, když se rozhodne vdát za Aragorna, pouhého člověka. Když tak učiní, nebude již věčná (elf). Celá Středozemě se stává stále zkaženějším místem, takže se elfové rozhodli ji opustit, přejít velké moře na západě (západ slunce) a přesunout se na jiný kontinent. Nicméně tuto cestu mohou podniknout jen elfové – pouze elfové a Frodo proto, že když on zničí Jeden prsten v Hoře osudu, vítězí také nad zkázou dočasného života a stává se nesmrtelným. Vlastně se sám stal elfem!