Jak jsme již mnohokrát poznamenali, kulturní marxisté nikdy neúnavně rozdmýchávají dohasínající uhlíky hnutí za „občanská práva“ (CRM), protože se vždy lze spolehnout, že vzplane a zahřeje srdce důvěřivé americké veřejnosti. Kdykoli se levice setká s masivní veřejnou skepsí ohledně výhod homosexuálních manželství, otevřených hranic, globálního oteplování, Obamova prezidentství nebo čehokoli jiného, co je liberálním cílem dneška, může se vždy spolehnout, že najde sympatie u mainstreamových konzervativců i liberálů tím, že opráší další vzpomínku na staré zlé časy segregace, aby nám připomněla, jak spravedliví liberálové jsou.
Nepříjemné vzpomínky jako francouzská a bolševická revoluce, Maova kulturní revoluce, Pol Potova Kambodža, Vendée a gulagy mizí v nicotě, když se na obrazovce objeví ty stálezelené obrazy policejních psů a hasičských hadic. Pokud byl Tombstone v Arizoně městem, které bylo příliš těžké zaniknout, pak je CRM radikální egalitářské hnutí příliš dobré na to, aby bylo opuštěno. Jeho památka musí být uchovávána v popředí a navždy na přístrojích, uchovávána v ekologicky kontrolované skleněné rakvi jako Leninovo tělo.
Služka je nejnovějším příspěvkem filmového průmyslu k tomuto nekonečnému podniku. Film nabízí divákům vydatnou porci všech těch blbostí a stereotypů, které očekáváme od hollywoodské produkce zobrazující potemnělý Jih před triumfem liberalismu – stoické, trpělivé černochy prodchnuté jak domácí moudrostí, tak bezchybnou morální čestností. Nikdy neztratí nervy ani neupadnou do vulgarismů. Jsou dokonalým soupeřem pro všechny okolnosti, se kterými se setkají, zejména pro všechny překážky, které jim do cesty nešikovně nebo zlomyslně staví rasističtí běloši.
Skeeter Phelan (Emma Stone), Minnie Jackson (Octavia Spencer) a Aibileen Clark (Viola Davis) ve filmu Služka
Hlavní hrdinka filmu, dívka jménem Eugenia „Skeeter“ Phelan, je bílou hrdinkou filmu, a jako taková se nevyhnutelně ocitá v rozporu se svými zlými příbuznými a společností obecně. Skeeterina matka, drsná konzervativka, se Skeeterové dokonce ptá, zda je lesba, což je ne zrovna nenápadný pokus filmu vybudovat mosty mezi CRM a „právy homosexuálů“. Do této exotické jižanské bandy se vmísí rasa, pohlaví a třídní závist a liberalismus vítězí, jak očekává moderní publikum. Toto je současná hollywoodská verze příslovečného „happy endu“.
Žádná černošská postava není vykreslena ani s náznakem negativity a od nás se očekává, že budeme výt radostí, když drzá služebná (ale ne tak drzá, aby byla nesympatická) Minny připraví koláč z vlastních výkalů a podává ho pyšnému juniorskému hráči „Hillymu“, který ho zbaští a požádá o další. Bílí lidé z Jihu jsou takoví blázni, co?
Všichni bílí muži ve filmu jsou pouhé divadelní rekvizity, s výjimkou senátorova syna Stuarta (volně ztvárněného podle skutečného vzoru, gentlemanského syna senátora za Mississippi Jamese Eastlanda a absolventa Vanderbiltovy univerzity z roku 1965 Woodse Eastlanda), který projevuje slib tím, že uznává svou méněcennost a podřízenost feministce/liberální Skeeterové jako jejímu nápadníkovi, ale upadá zpět do idiocie, když jí vynadá a opustí, když se její kniha „Řekni všechno“ dostane do knihkupectví, a označí ji za zrádkyni jak své rasy, tak i své třídy. Nebojte se však, zrada spravedlivé Skeeterové zapůsobila na ty, na jejichž názorech skutečně záleží – na jejího židovského redaktora/vydavatele knih v New Yorku – příkladu liberálního ženství, na který by byla Helen Reddyová hrdá!
Toto je nejrealističtější ztvárnění filmu, židovské liberálky z modrého státu, která odměňuje ambiciózní Jižanku za to, že veřejně zaprodala sebe sama. Skeeterová nyní může zaujmout své právoplatné místo v panteonu hrdinů CRM tím, že se přestěhuje do New Yorku, aby se věnovala své vysněné feministické kariéře spisovatelky a jednou provždy setřásla ze svých bot zatemnělý prach země, odkud přišla. Skvělé zbavení se všeho zlého a opovrženíhodného. To vše je vetkáno do kulisy událostí CRM, jako je vražda Medgara Everse, aby nám ukázalo, jak stateční a hrdinní jsou Skeeterová i její skupinka černých služebných, a aby nám připomnělo, proč se Hollywood vůbec obtěžoval tento film natočit.
Co se tu doopravdy děje? Kulturní marxistická levice, na rozdíl od klasických marxistů, věří, že úspěšné revoluce se nejlépe dosáhne prostřednictvím jejich zvolené taktiky, „dlouhého pochodu institucemi“. Tito levičáci, schovávající své světlo pod svícen, infiltrují všechny společenské instituce, které stanovují nebo ovlivňují kulturní standardy morálky a etiky. Jakmile dosáhnou kritického množství v rámci takové instituce, převezmou kontrolu a nahradí tradiční hodnoty, které instituce dříve zastávala, poselstvím radikálního rovnostářství. Revolucionáři se tak stávají novým establishmentem a revoluční levicové hodnoty se stávají novou normou.
Jak napsal Pat Buchanan ve své knize Smrt Západu , kontrakultura 60. let se stala dominantní kulturou dneška a dominantní kultura 50. a začátku 60. let se stala disidentskou kulturou dneška. Film Služka to dokonale ilustruje. Židé, nejliberálnější část populace, ovládli filmový průmysl ve 20. letech 20. století a ačkoli byl na chvíli držen na uzdě v důsledku tlaku náboženských a vlasteneckých skupin, netrvalo dlouho a Hollywood se v souladu se zbytkem židovské komunity vydal na pochod doleva! Dnes je vítězství kompletní. Všech osm velkých filmových studií má židovského generálního ředitele (Služka pochází ze Spielbergova Dreamworks) a všechna jsou předvídatelnými zastánci liberálních filmů s „poselstvím“. Levicové psychologické podmiňování je a po dlouhou dobu je tajnou agendou hollywoodských filmů.
Jak píše William Lind, ředitel Centra pro kulturní konzervatismus v Nadaci Free Congress a bývalý host našeho pořadu: „Zábavní průmysl… zcela absorboval ideologii kulturního marxismu a donekonečna ji káže nejen v kázáních, ale i v podobenstvích: silné ženy bijí slabé muže, děti jsou chytřejší než rodiče, zkorumpovanému duchovnímu maří záměry kritický ztroskotanec, černoši z vyšší třídy čelí násilí bělochů z nižší třídy, homosexuálové vedou normální životy. Je to všechno pohádka, opak reality, ale zábavní média to činí skutečným, více než svět, který leží za vchodovými dveřmi.“
Jaký je účel toho všeho? Zejména mladí to hltají jako mateřské mléko. Kulturně marxistické dogma předpovídá, že neustálé bubnování takových zpráv vyvolá u zastánců starého řádu, kterým by v Americe byli konzervativní bílí, nebo přesněji řečeno tradiční bílá kultura a společnost obecně, stav, který nazývají „kulturní pesimismus“. Ti, kteří byli tradiční americkou společností marginalizováni – černoši, jiné menšiny, homosexuálové, dokonce i ženy – by byli mobilizováni do nového proletariátu, který by pod vedením kulturního marxismu směřoval ke svržení starého řádu. Nesouhlas s touto transformací by byl považován za duševní chorobu a vzpurní by byli vystaveni „rekonstrukci“ svých názorů prostřednictvím něžné péče „terapeutického státu“. Lidé, kteří setrvávají ve lpění na starých způsobech, jsou nyní těmi, kteří byli ostrakizováni a marginalizováni. Lidé si toho všimli a liberalismus je nyní docela módní. Koneckonců, kdo chce být nenáviděn?
Při sledování tohoto filmu jsem si všiml, že publikum bylo poměrně zastoupeno bílými a černochy a obě skupiny vyly se stejnou radostí, když byly bílé postavy ve filmu rituálně ponižovány a degradovány. Říkal jsem si, jaká by byla reakce publika, kdyby bílá postava upekla koláč s výkaly a naservírovala ho nic netušící, důvěřivé černé postavě? Nějak si myslím, že reakce publika by byla jiná.
Bílí Američané si nyní do takové míry osvojili sebenenávist, vyvolanou zábavním průmyslem, že se lze předvídatelně spolehnout, že budou jásat nad popisy vlastního pádu a degradace. Film Služka vydělal během prvních dvou týdnů od uvedení přes 70 milionů dolarů.
Vyšlo 23. 8. 2011 na thepoliticalcesspool.org a 24. 8. 2011 na The Occidental Observer.