Sobota brzy ráno a já postávám s košíkem na nádraží. Mnohým bych připadal jistě prapodivně, naštěstí tito ještě spí. Musí si odpočinout na báječně prožitý den, který smysluplně probloumají v nákupním centru nebo proválí u bohatě stupidního programu vysílaného v TV. A já podivín, i když nemusím, brzo vstávám a vyrážím do lesa na houby a ještě ke všemu nepohodlně vlakem.
Kamarád přichází v zápětí a spolu míříme k již otevřenému stánku. Na půl oka ospale nás pozoruje pár dělníků, co si zde dávají pivo v rámci návratu z noční směny. Kupujeme lahvový na cestu, ta pak lépe ubíhá, a nasedáme do vlaku. Po 40 minutách vystupujeme na rozpadlém nádraží v ospalé vísce. Spolu s námi opouští vagóny jen pár důchodců. Ti si nás odměřeně prohlíží. Nejspíše doufají, že jim rychlejším přesunem nevybereme jejich tajná místečka. Sklizeň je tentokrát bohatá, a to i přes to, že v Blesku psali, jak nerostou. Tedy to se aspoň dozvídám večer předtím od matky.
Po třech hodinách vycházíme z lesa s plnými košíky, a to jsme brali jen mladé a hezké kousky. Na nádraží je tentokrát důchodců více, přijeli zřejmě ještě časnějším vlakem. Po většinou spokojeni se svým sběrem se při čekání dávají s námi do řeči. Zřejmě jsou rádi, že mají i nějaké následovníky. I přes značný věkový rozdíl je o čem si povídat. Určitě je to příjemnější, než konverzace s hňupem, co má na hlavě dlouhý kšilt a hraje si na opičáka z Harlemu.
Staříci směřují zpět do města a my zabočujeme za svým druhým cílem. V menším městečku zasedáme do upravené hospody s vlastním minipivovarem. Dáváme si tradiční jídlo a kladně hodnotíme kvalitu místního piva. Po ochutnání veškeré nabídky spokojeně odjíždíme vlakem domů. S kamarádem se odpoledne loučíme s plány na podobně příjemně prožitý další víkendový den. A co vy – raději do nákupního centra nebo rovněž do přírody?