Může být „demokracie“ horší než komunismus?

Je mi jasné, že již samotný název bude znít mnohým rouháním, proto je ostatně ta demokracie v uvozovkách. Demokracie je rovněž jako komunismus utopií a jedná se pouze o to, v jaké míře jsou naplňovány její ideály. Pokud má demokracie fungovat tak, jak říká teorie, lze ji uplatnit mezi pár stovkami ( max. tisícovkami ) obyvatel, a i v tomto případě pouze omezeně. Pobudův hlas nesmí mít z hlediska udržení morálky stejnou váhu jako u poctivého dříče a někteří musí být přímo z demokratického procesu vyloučeni. Ostatně tak nějak to fungovalo i v tom starém Řecku vydávaném bez širších znalostí za vzor.

Nyní však přejdeme k tomu, čím je dnešní demokracie nebezpečnější než komunismus. Za komunismu v tom měl člověk nějak tak jasno. Byli zde funkcionáři komunistické strany a Ústřední výbor KSČ. Zřejmá mocenská strukturu směřující od nejvyšších míst až po posledního tupce z pomocné stráže VB. Člověk prostě minimálně věděl, na koho má potichu v rodinném kruhu nadávat. Každý měl jasno, kdo je odpovědný za nepořádek, korupci, útisk a další společenské nešvary. Byl zde jednoznačný nepřítel, komunisté.

Pak režim padl a přišla nám mnohými nezdravě zidealizovaná „demokracie“. Už je ten „sametový“ přechod od totality mohl být všímavějším podezřelý. Nadšení bylo převeliké, a proto nám už tehdy na povrch vyplouvající propojení a první korupční kauzy unikaly. Zápal opadal a mlčení a přehlížení té všudypřítomné špíny kolem bylo vykoupeno rostoucí životní úrovní. Pověstné hry a chléb – pokleslá TV zábava či bulvár a konzum, tím se nechala většina občanů uchlácholit. Jenže kde nejsou dodržována pravidla, zvrhává se hra postupně do větší brutality, proto ty neustále křiklavější případy nemorálního chování. Ani riziko strachu z potrestání nefunguje, neboť málokdo je za svou nekalost odsouzen. Výmluva typu, kradou všichni , tak proč ne já, se stává všeobecnou.

Za komunismu jsme měli jednoznačného viníka, ale co nyní? Mocenské struktury jsou značně komplikované a nejasné. Navíc tváře těch, co skutečně rozhodují, se na obrazovky ani nedostanou. Vlády se střídají a jejich pádem končí odpovědnost ministrů je tvořících. Lze nadávat na demokracii – vládu lidu? Obtížně, je to široký pojem a z principiálního hlediska nenapadnutelný. Parlament a senát je stále méně oblíben, ale osočit jeho členy lze přetěžko. Vždyť jsme si je zvolili v divadle zvaném svobodné volby. Pak co činí, může být tudíž vydáváno za vůli lidu.

Ne nadarmo se mluví o jakési mediokracii. Masmédia provádí stále masivnější sofistikovanou propagandu, a jak jinak než v zájmu těch, co je vlastní. Pozornost lidí je odváděna od skutečných problému k omílání „hlubokých lidských témat“ ze života zvrácených celebrit. Je vyzdvihována bezohledná dravost nad altruismem a povrchní hloupost nad všeobecnou inteligencí. Egoistický blb se ovládá lépe než myslící poctivec. Demokracie se zvrhává ve stále větší manipulaci s lidskou myslí. O tom, že tak někdo činí pro svůj prospěch nelze pochybovat.

S jídlem roste chuť a tvůrci nových pořádků se chtějí vypořádat i s tou malou menšinou, která nepřistoupila na jejich hru. S lidmi, kteří si stále dovolují používat vlastní rozum, pochybovat o nastoleném směru a někteří z nich proti němu dokonce aktivně vystupovat. Uvědomují si totiž, že odsud by mohla vzejít jiskra, která zapálí celý ten trouchnivějící barák zvaný demokracie. Proto se zvětšuje represivní aparát a přijímají zákony na ochranu demokracie, a to vše pod záminkou boje proti terorismu či extremismu. Bohužel se tomu děje za potlesku masmédii zpracovaných davů. Lidé dobrovolně strkají hlavu do oprátky. A zde je právě zmiňované nebezpečí! Nikdo neví kam  až totalizace „demokracie“ může zajít, zda se to zarazí na ještě přijatelné mezi. Osobně mám obavu, že nepříliš vzdálená budoucnost bude vskutku orwellovská.

Demokracie je marketingově geniální v tom, že ji nelze za její špatnosti jednoznačně odsoudit, nelze jasně ukázat na viníka současných nešvarů. Jedná se o jakési mlhavé nic a současně všudypřítomné něco.

Leave a comment