Dost často narážím na vzrušené polemiky, kde se diskutuje o tom, zda jsou židé náboženská skupina nebo národ. Osobně si myslím, že ani jedno a přikláním se k názoru Petra Bakaláře, který se objevil v knize – Tabu v sociálních vědách. Tedy, že židovství je jakousi skupinovou evoluční strategií. Mnohé tomuto tvrzení opravdu nasvědčuje.
Židům nečiní zásadní problém přijmout mezi sebe někoho cizí krve, avšak tento musí dlouhodobě prokázat znalosti a praktikování jejich víry. Zde zřejmě nejde o víru samou, ale o prověření oddanosti židovství, tedy jakési síto, jimž projdou jen odhodlaní a schopní. O tyto má tato evoluční skupinová strategie zájem, ne o slabé a pochybující. Témuž nasvědčuje i snadné a poměrně časté vyobcování odpadlíků. Tedy zbavování se těch, kteří tomuto společenstvu nepřinesou žádný výrazný užitek, jen neefektivní výdaje a problémy. Máme zde tudíž jakousi sociální eugeniku, praktikovanou již po stovky let, kdy narozdíl od jiných skupin je tvrdě kladen důraz na kvalitu, místo běžnější sázky na kvantitu. Víra a „národní“ sounáležitost jsou jen zástupnými formami, které udržují soudržnost této komunity, přesvědčují členy o její výjimečnosti a odlišují ji od ostatních.
Toto “šlechtění” sebe sama spolu s pronásledováním, kterého se židům po jejich dlouhé dějiny dostávalo, je posunulo tam, kde jsou nyní. Vyšli z každého souboje, který přežili, opět silnější.
Židy tudíž nemusíme mít rádi za jejich touhu po uplatňování výše zmiňované strategie, ale na druhou stranu je můžeme obdivovat za jejich schopnosti a vytrvalost, s kterou směřují ke svému cíli. Nebojím se říci, že bychom si je měli částečně vzít za vzor, učit se od nich a získat část jejich rozhodnosti.