Myšlení silou nezměníte! Toto heslo můžeme vidět na tričkách některých tzv. ultrapravicových extrémistů. Není to tak úplně pravda. Represí se dá počet těchto jedinců snížit, protože začnou zvažovat, zda jim daná činnost stojí za to. Tím se následně redukuje jejich vliv na zbytkovou veřejnost, které je navíc vystavena neobjektivní mediální masáži. Zamysleme se však nad těmi, kteří v současné době extremistickou činnost u nás provozují. Většina z nich (jsou samozřejmě i výjimky) bohužel tuto činnost neprovádí z vlastenecké lásky a z altruismu k dalším příslušníkům národa a pro zlepšení sociálních poměrů ve společnosti či za účelem skutečného vytvoření sociálně spravedlivého řádu.
Vzájemná podpora (sociální, morální, ideová) mezi příslušníky národa, spojená s pevnou oporou o svoje kořeny a kulturu (vlastní identitu) a jejich upřednostňováním na vlastním území (nejlépe forsírována ochrannou funkcí státu, což je jeho hlavní funkce, nikoliv buzerace, týrání a vysávání vlastních občanů a živení úřednického aparátu, podvodníků a “nemakačenků”) bez šovinismu (se snahou o spolupráci s národy ostatními) je samozřejmě z hlediska perspektivnosti životní strategie velmi důležitá. Toto však představuje pouze zástěrku, za kterou se lze schovávat. Jde často o jedince, kteří pochází z neutěšeného sociálního prostředí, kteří nenacházejí uspokojení v současné společnosti (někteří to samozřejmě dělají čistě z nudy).
To samozřejmě není nic neobvyklého, poněvadž kdo je obklopen blahobytem a pohodou, nemá obvykle “drive” a hlavně důvod se o něco snažit. Problémem je spíše to, že jejich snaha je spojena s primitivismem, poflakováním se, agresivitou, adorací násilí, alkoholismem, vulgaritou, hulvátstvím a skrytým či otevřeným obdivem, mnohdy až fanatickým, k militantní, šovinistické, s otrockou prací spojené politice Třetí říše. Dokonce ani vzájemnou podporu, jednotu a čestnost nelze pozorovat, což se projevuje podrazy mezi sebou navzájem, nespolehlivostí, vzájemným “práskáním” na sebe, slabou vůlí, popř. snahou některých se na ostatních obohatit. Tito jedinci by samozřejmě nebyli použitelní ani v sociálně spravedlivém řádu (který by reflektoval, jak schopnosti jedince, tak sociální podporu a solidaritu s druhými), poněvadž více než pracovitost, odpovědnost a radost z harmonického soužití podle jasných pravidel je zajímá kolektivní zábavička, násilí a vulgarita. Hlavním cílem je spíše někam patřit, kalit vodu a hlavně dobře se bavit, být vidět (pořádně si zakřičet a zamašírovat na “demošce”, pokud bude možné si navíc “bouchnout”, tak jen dobře) či zažívat vzrušení z akce.
Vše je prosáklé (ultrapravicovou) skinheadskou subkulturou a tím falešným elitářstvím, dokazovaným pouličním soutěžením o “největšího fightera”, o nejkvalitněji a co nejvíce potetovanou plochu těla během nahoře bez koncertů (jde o vnitřní slabost, když někdo musí svůj životní postoj a pocity vyjadřovat “tapezierungem” vlastního těla, nikoliv pozitivním příkladem své osobnosti nebo o “prof. Franz” úchylku), “leštěním letadel” v opilosti, “street kočkováním se” s opozicí v anarcho-antifašistickém hnutí. Toto všechno pouze zdiskreditovává (deklasuje) a tím i oddaluje realizaci (legitimizuje perzekuci systémem) velkých myšlenek sociálních a propospolitních (nikoliv však pro-uniformně-davových, stádních), které se, v různé intenzitě a kvalitě, objevují v dlouhé historii, bez jejichž úspěšné aplikace čeká lidstvo jen principiální stálost rozdělení na pány a otroky (mění se jen forma), chaos, degenerace a zkáza.
Jejich společenská aplikace zřejmě vyžaduje vyšší typ člověka, existenci skutečných elit. Nejen jedince poctivé, pilné, svědomité, odpovědné, pracovité, ale zejména altruistické, kteří jsou schopni a hlavně ochotni se oprostit od přízemnosti materialistického “hrabání na vlastním písečku” či touhy po moci nad ostatními a zároveň skutečné ochránce našeho kulturního dědictví a národního odkazu. Stav společnosti lze účinně měnit k lepšímu hlavně s pomocí zodpovědných “osvícených” jedinců – skutečných autorit – kteří vlastní pílí dosáhnou určitého společenského postavení a vlivu a pomocí jejich pozitivního osobního příkladu, nikoliv agresivitou pořvávajících primitivů v ulicích (jejichž jakékoliv využití je od základů scestné). Bohužel jedinci s dosaženým společenským postavením jsou bud’ sobečtí nebo mají oprávněné obavy, že by jednak o toto postavení přišli, byly by společensky znemožněni, perzekuováni a stejně by to nikdo “z davu” neocenil. To je stěžejní problém.
Závěrem lze konstatovat, že všechny režimy (politické systémy) potírají opozici. Výjimkou není ani tzv. liberální demokracie, která jakoukoliv opozici pomocí mediokracie zdiskredituje a represemi utlumí. Využívá se toho, že většina (masa) se po objektivní pravdě nepídí, nezajímá a bohatě jí stačí informace z masmédií. Zatím to vychází, ale každý režim, pokud zvažuje dlouhé trvání by měl pamatovat na staré moudro: Proti ideji dokonalejší, altruističtější ideu, proti konkrétní tezi jasnou a konkrétní, nejlépe pravdivou antitezi s nabídkou lepších pečlivě zdůvodněných, veřejně diskutovatelných alternativ, nikoliv jen represi a zametení problému pod koberec mediální masáží. To souvisí i s možností na slušné komunikační úrovni, bez vulgarit a urážek svobodně diskutovat na jakékoliv téma.
(přišlo e-mailem)