O co se může jedinec v dnešní době pevně “opřít”? Řekněme si to upřímně – o nic, kromě spolehnutí se sám na sebe, občas na své blízké, mu nic jiného nezbývá. Člověk je jako individualita přirozeně slabý a bezmocný, proto hledá únikové cesty. Někdo hledá smysl v konzumu, pokrytectví a materialismu, jiný hledá únik ze slabosti a malosti ve vyvyšování se nad druhými, jejich zneužívání a ubližování jim, další hledá v důsledku nejistoty a tápání oporu ve víře v nadpřirozeno a vyšší spravedlnost v posmrtném životě.
Lidé by však měli zhodnotit svou pozici a reálné možnosti zde na Zemi a postavit se čelem životní realitě. Měli by se sjednotit (nikoliv však “stádově”), vzájemně spolupracovat a budovat svět lepší, humánnější, krásnější, který by lidstvo posouval dál na jeho dlouhé cestě za poznáváním zákonů univerza. Cestou k tomuto (opěrnou bází pro toto) je svět bez válek, násilí, vzájemného vykořisťování, lhaní, zneužívání druhých, pokrytectví, zahálky a degenerace. Toto sjednocení však vyžaduje idealismus, skromnost, sebekázeň a pevný řád. Sociální sobectví, egoismus a přízemnost musí jít stranou.
Je pravděpodobné, že vývojově mají lidé na Zemi stejný základ (původ). Díky dlouhé evoluci se v důsledku spolupůsobení geografické pozice a podnebí (které ovlivnily mentální a duchovní vývoj člověka) a dalších vnitřních a vnějších faktorů však začali odlišovat. Jedná se nejen o zabarvení pokožky či znaky morfologické (které často souvisí s fyzickými předpoklady) a fyziologické (které souvisí s odolností jedinců). Důležitou roli hraje též způsob obživy a vzájemného soužití. Odlišnosti j sou ve i schopnosti řešit problém, tvořivosti (invenci), pracovitosti. Jsou nejen z pohledu interindiviuálního (zejména v povahových rysech), ale lze je do určité míry pozorovat i na úrovni etnické (národností, národní). Na těchto úrovních lze též pozorovat rozdíly ve vnímání hodnot kulturních a mravních, které úzce souvisí i s místně akceptovanými náboženskými koncepty. Víra a mýty (z nichž opravdovou hodnotu mají zejména ty, které jsou spjaté s přírodou a rodnou zemí) hrají ve formování člověka důležitou roli.
Bohužel, i dnes jsou schopni lidé věřit pohádkám a pověrám a dokonce kvůli nim i válčit a zabíjet se. Války v současnosti jsou samozřejmě zejména kvůli sobeckosti, pohodlí a upevnění vlivu novodobých otrokářů a jejich lásce ke “zlatému teleti”. Důležitou roli hraje schopnost převzít odpovědnost nejen za svoje činy v rámci individua, ale uvažovat i v dimenzích kolektivní odpovědnosti. V jednotě, která je vhodně usměrněna za společnými ideály je potenciál, proti kterému je individuální (sobecká) strategie ničím.
S ohledem na výše vedené, by mělo lidstvo hledat budoucnost v zohlednění následujícím aspektů:
a) Nalezení vlastní identity – rodové, kulturní, geografické, která je dána láskou a úctou k rodné zemi. To souvisí i s hrdostí na svůj původ a kořeny a se snahou daný kulturní (etnický, národnostní, národní) odkaz dále udržovat a rozvíjet. Nesmí však jít o šovinismus, ale vzájemnou spolupráci s rozdělením dílčích úkolů a určením priorit. V rámci těchto celků je třeba vedení, které je volbou obměnitelné a je složeno z jedinců skromných se vzorovou sebekázní, skutečných autorit, nezištných odborníků, kteří svými skutky dokázali, že jsou vedení schopni. U tzv. vůdcovského principu se při selhání vůdce systém bortí.
b) Altruismus, vytvoření systému vzájemné úcty a podpory (ideové, morální) se společnou vírou v lidstvo ajeho budoucnost. Elitu tvoří schopnější a výkonnější jedinci, kteří se však nad ostatními nijak nevyvyšu jí, jsou spíše vzorem. Klíčová je snaha jedince a jeho nadšení pro společnou věc, efektivní kolektivní spolupráce s využití síly osobního pozitivního příkladu.
c) Odpor vůči nízkosti a přízemnosti, sobectví, nekompromisní postih parazitického způsobu života na ostatních.
d) Obživa a maximální soběstačnost v rámci dílčích celků
e) Úcta k ostatní živé přírodě přírodě, univerzu, snaha zanechat planetu v nezdevastovaném stavu pro další pokolení
f) Výchova jedince ke skromnosti, poctivosti, odpovědnosti, zásadovosti, technické dovednosti (potřebné úkony denního života), pracovitosti a spolupráci-solidaritě, ke snaze o poznávání světa
Domnívám se, že k tomu, aby sociálně pospolitní dynamický systém optimálně fungoval, není třeba uměle vytvořeného vnitřního či vnějšího nepřítele (uměle vyvolaného ohrožení), není třeba násilí a válek. “Drive” za společným velkým cílem sjednocení lidstva, stejně tak nepřítomnost stagnace vývoje z důvodu absence preference čistě materiálních zisků, lze ošetřit kvalitní a cílenou výchovou k řádu, pracovitosti a kolektivní družnosti od brzkého mládí. Pokud boj, tak hlavně proti vnitřní slabosti a stagnaci, stereotypu. Jen v idealismu, nadšení ze společné věci, jenž má budoucnost a význam (smysl), kolektivní spolupráci, solidaritě, vzájemné podpoře, sociální pospolitosti lze spatřovat budoucnost pro lidstvo, nikoliv v podpoře nízkých pudů, nehodných statusu člověka.
(přišlo e-mailem)