Tak zde máme další velký smutek. Po králi popu nám zahynul polský prezident. Ne, že by se nejednalo o lidskou tragedii, jenže k těm dochází poměrně často a jen na základě záhadného výběru jsou některé na rozdíl od spousty jiných srdceryvně oplakávány.
Truchlí se pro celebrity (významné osoby), to je vcelku jasné, co je komu do osudu obyčejných lidí. Jen se roní krokodýlí slzy nějak tak stále více vyumělkovaně a globálně masově. Pro nějakého popového showmana zachraňujícího svět běduje i posluchač dechovky a z jinak spoustou nenáviděného zkorumpovaného politika se stane smrtí světec. Mnozí rychle s davem nakupují drahé květiny, zatímco na dušičky na hrobě babičky ani neometou spadané listí. Nu což, aspoň ti květináři se budou mít o něco lépe.
Upřímné city se nám nějak vytrácí, a o to více jsou nahrazovány těmi umělými. Můžeme si prožít dramata s hrdiny podřadných telenovel, týdenní lásky zpěvačko-prostitutek v bulváru a slasti či strasti politiků v „seriózním“ tisku. Z člověka se stává uzlíček emocí čekající na impulz z masmédií. Zatímco vlastním upřímným citům se brání, ty na povel dává najevo okázale. Smát se na rozkaz, plakat na rozkaz, žít na rozkaz. A o to tu přeci jde.