Mohamedovo bojovné náboženství

Hegel nazýval islám “náboženstvím vznešenosti”. Jaká je však realita? Islámské právo šaría je politický systém, za který muslimové vedli svaté války a který přísně rozděluje pány a poddané. V šaríi jsou pány muslimové, ostatní-křesťané, židé, pársové (zarathuštrovci), buddhisté,… představují poddané (dhimmy).  Je možno doložit, že poddaní nesměli nosit žádné zbraně, museli se označovat zvláštními barvami či kusy oděvu, nesměli jezdit na koních, nýbrž jen na oslech (aby si stále připomínali své ponížení), platili tribut (jizya), který odevzdávali osobně a dostávali přitom ránu do hlavy. Od muslimů museli snášet bití a nesměli se bránit. Pokud dhimmy ránu vrátil, přišel o ruku nebo o hlavu. Dhimmiho svědectví u muslimů neplatilo, ty své prohřešky vůči dhimmům spláceli jen polovičním trestem, nikdy navíc nešlo o trest smrti. Islámští právníci dělí svět (od počátku klasického období mezi devátým a jedenáctým stoletím) na dvě části, na “dům islámu” a “dům války”. Toto dělení nevychází z toho, že někde žije mnoho, či dokonce většina muslimů, nýbrž z toho, kde vládne-formou šaríi- nebo nevládne islám. Nejde tedy o dichotomii náboženskou, nýbrž politickou. Zmíněné dvě části světa spolu přirozeně válčí tak dlouho, dokud dům války nezanikne a islám neovládne svět (osmá súra, v. 39, a devátá súra, v. 41). Podle klasického učení přitom má světové muslimské společenství povinnost vést proti bezvěrcům válku, dokud se neobrátí nebo nepoddají. Tato válka se nazývá džihád. Všeobecný Boží příkaz k džihádu se odvozuje z devětadvacátého verše deváté súry. Jistě, nepatrné pacifistické islámské proudy tuto interpretaci nepřijaly. Šíitové ji sice akceptují, ale požadují, aby islámské společenství vedl pravý imám (a na takového čekají už více než třináct století), proto zatím uznávají jen obranný džihád, tedy boj v případě, že bude muslimské společenství napadeno. Naproti  tomu jiné proudy, třeba takzvaní cháridžovci, výpověď uvedeného verše (devětadvacátého) deváté súry radikalizují: džihád pokládají za individuální povinnost každého schopného muslima, jež coby šestý sloup doplňuje pět ostatních kardinálních povinností. Důsledek tohoto učení: Musí-li se každý podílet buď na kolektivní válce proti bezvěrcům, nebo- je-li muslimské společenství toho času slabé-bojoval jednotlivě, po skupinkách na vlastní pěst, pak jsou atentáty a teroristické útoky správné.

Válečný stav trvá, dokud nebude dům války zničen a svět dobyt. Území v historii muslimy obsazená jsou chápana jako by byly v latentním vlastnictví islámského světa. Mírové smlouvy, které islámští vládci uzavřeli s neislámskými, se považují za pouhý klid zbraní, proto se uzavíraly zpravidla na deset let.

Ibn Chadúl (slavný učenec ze 14. století) praví: “Džihád je v islámu zákonem předepsaný, protože má univerzální poslání a probíhá proto, aby se veškeré lidstvo dobrovolně či nuceně obrátilo k islámskému náboženství”.

Důležitým faktorem, který moduluje džihád, je mučednictví. Padlí muslimové se pokládají za mučedníky víry a z bojiště, kde padnou, míří přímo do ráje. Vyšší připravenost zemřít přináší v bojové situaci nesmírné výhody: díky ní lze podnikat krkolomné operace a smělé manévry, jež nepřítele zaskočí a matou: díky ní lze vynutit vítězství technicky a fyzicky zdánlivě nemožná a vyhrávat bitvy za běžných okolností. Tuto nerovnováhu (křesťanští mučedníci následují utrpení Krista, pasivně trpí muka a smrt, muslimští mučedníci, to jsou aktivní bojovníci)  se pokusil zvrátit např. papež Urban II. roku 1095, kdy vyzval k první křižácké výpravě a přislíbil křesťanským bojovníkům odpuštění hříchů: padlí křižáci se tak vyhnuli Božímu soudu, čímž byli postaveni na roveň mučedníkům, třebaže jim toto označení zůstalo upřeno.

Závěrem je třeba dodat arabská (islámská) kultura měla jistě v historii významný přínos z hlediska nových objevů či architektonických památek,  ovšem v současnosti její pozitivní význam silně upadl. Lepší situace není bohužel ani v pracovní produktivitě ani ve vztahu k ženám. Pro Evropu znamená umožnění akceptace islámu na svém území jasný impulz k totální destrukci evropských sociokulturních hodnot a vznikem nebezpečných “třecích ploch”. Toto nebezpečí je markantní zejména  v zemích, kde jsou silné muslimské komunity. Vzhledem k výše uvedenému vzbuzuje obavy i vysoká populační exploze muslimů ve světě.

Každý, kdo šíří pohádku o islámské toleranci, brzdí ony muslimské intelektuály, kteří vážně usilují o reformu islámu, započatou v devatenáctém století. Zbavuje je totiž možnosti překonat minulost a islám odpolitizovat.

zdroj :    Egon Flaig – Der Islam will die Welteroberung (Islám chce dobýt svět), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 16. září 2006, s. 35, 37 – kráceno

Leave a comment