Neutralita přírody
Jak bychom tedy měli nazývat tato práva, která nejsou základní, přirozená ani lidská, ale o nichž “víme”, že jsou žádoucí? (Možná tedy nevíme, jaká jsou lidská práva, ale zajisté poznáme, když je ztratíme.) Přece, říkáte, bychom se neměli poddat relativismu a tvrdit, že se jednoduše jedná o lokální preference bez universální platnosti. Alespoň doufám, že to říkáte, protože u pisálkovských tříd ona zhoubná doktrína dospěla k hrozivému stisku. Je to možná podivné, že by měl triumf relativismu přijít ve stejnou dobu, kdy zaobírání se “otázkami lidských práv” začalo dominovat mezinárodním záležitostem a zahraniční politice. Přesto oba trendy spolu nejsou bez vztahu. Ve světě relativistické morálky bychom neměli žádný podklad k útoku na provinění vůči “právům”, pokud by je bylo možno odbýt jako pouhé kulturní preference. Musíme proto podepřít jistá práva jako “lidská”, abychom jejich universalitu zdůraznili. Pokud náležejí všem lidem — na jakém podkladě není vždy jasné — pak jsou odolné vůči relativistickému nesouhlasu. Skutečně podivné je, že dobří, mnoha teoriemi popletení akademici a aktivisté zastávají oba pohledy zároveň, velebíce relativismus v obraně “multikulturních” programů, zatímco pranýřují, řekněme, ženskou obřízku jako opak “universálních lidských práv”. V ideologickém boji je logika obvykle prvním neštěstím.
Opečovávaná práva, která uchovává Ústava, Deklarace práv člověka, Charta Spojených národů a deklarace lidských práv a všechny dohody a komise až po Helsinskou deklaraci a zřízení Mezinárodního trestního soudu — to všechno jsou vysoce rozvinutá politická a sociální práva, která se odvozují od západní tradice osvícenství, s jejími základními hodnotami rovnosti a universalismu. Mnoho z nich je specifických pro křesťanskou tradici. Navzdory pokusům zakládat tato práva na “přirozenosti”, ve většině případů — již svým samotným designem — jdou buď proti přírodě, nebo se v nejlepším případě týkají věcí, v nichž je příroda striktně neutrální.
Na ty prvně jmenované jsme se již podívali. Jako příklady druhých jmenovaných bychom mohli navrhnout, že “příroda” nám nedává žádná vodítka ohledně toho, jakou formu mohou mít jisté instituce, jen, takříkajíc, pravidla utkání. Měli bychom být schopni nahromadit zdroje, abychom se zúčastnili reprodukčního boje. Avšak jak přesně bychom měli tyto zdroje nahromadit (zda zahrnují např. onen oblíbený osvícenský “majetek”), kam až bychom měli zajít, abychom zabránili jiným (našim reprodukčním soupeřům) v jejich hromadění, a do jaké míry bychom měli asistovat našemu úzkému rodu postoupením zdrojů na ně — ohledně všech těchto záležitostí příroda mlčí. Vítězové budou odměněni, ale odměněni budou, když podvádí, i když hrají fér. Budou odměněni, pokud zabíjejí a mučí, pokud to dostane do zásobárny genů více genů jejich. Budou odměněni, když spolupracují, pokud je to, co to zvládne. Můžeme vidět, že jisté chování bude sebezničující — příliš mnoho podvodníků zanechá příliš málo hlupáků — a možná sebeomezování jakožto dlouhodobou strategii. Krátkodobě může podvodník perfektně dobře zařídit úctyhodný výsledek v sázkách na inkluzivní fitness. Stále oslavujeme podvodníka a podomního prodejce a zvláště se vysmíváme paroháčovi. Zákon může zastávat jeden pohled, ale lidový názor se neoklame.
Teorie inkluzivní fitness — zachovávající a zvětšující osobní genofond — je pouze jednou cestou do otázky toho, co je v základě lidské. Vzal jsem ji zde prostě jako příklad. Zaujměte jiný přístup, řekněme, poznatky psychologie do základního seznamu lidských motivací. Jistě najdeme takové, co se hodí naší vřelé a soucitné verze “lidského”, zůstane však přehled jiných, které bychom nechtěli na žádném seznamu věcí, za něž by se mělo bojovat a měly by být chráněny a prosazovány.
Vezměte si znovu věci, které máme společné s našimi nejbližšími zvířecími příbuznými, šimpanzi, jejichž genetický materiál je z 98% náš vlastní. Je tu vřelý a neurčitý seznam, v pořádku, ale je tu rovněž, jak odhalila Jane Goodallová, laskavá hrůza, válka, genocida, kanibalismus, vražda, bití samic, vražda novorozenců, násilí, dominance a další.
Vezměte, řekněme, ty rysy, které jsme na základě srovnávací etnografie shledali společné všem lidským společnostem. Opět seznam svatých charakteristik převažují temné rysy, které se zdají tak nevyhnutelně lidskými. Jedná se čistě o akt soudu říci, že temné rysy, z nichž všechny lze ukázat, že přispěli k přežití, mají být považovány za méně “lidské” než ty, co jsme vybrali jako hodné prosazování. A zbudou tu ještě ty, které sloužili účelu přežití a považuje je za vhodné dokonce majority — a byly za ně považovány v průběhu historie — takové, které v našem osvíceném soudu musí být přidány na seznam skutečně lidských.
Usilování, ne potřeby
Takže, kde jsme zůstali s naším problémem práv? Skutečně záleží, zda se výraz “lidský” špatně aplikuje na práva? Záleží, protože se jedná o oblast, jež je příliš důležitá na to, abychom se oddávali soustavnému sebeklamu. Posouváme se do období, kdy snaha o “otázky lidských práv” zaplňuje vakuum v zahraniční politice, zanechané zmizením témat jednoznačně “národního zájmu” (např. hodně vychvalovaná “etická zahraniční politika” Robina Cooka pro Spojené království). Toto již pro nás byla záminka, abychom porušili pravidla mezinárodního chování, ustavené v období “národního zájmu”, a bombardovali suverénní národ, dokud se nepodrobil, a zabili nejméně tisíc lidí. Tento postoj znamená hrozbu začátku další a smrtonosnější války s Čínou. Je moralistický, povýšenecký a agresivní. Je ve svém selektivním jednání nebezpečný i pokrytecký. Jugoslávie byla nakonec masivně bombardována pro zachování “kredibility Spojeného královstí”. Jak užitečné, že “lidská práva” bylo možné použít jako cynické ospravedlnění. (Viz rovněž lidská a “národní” práva kuwajtských šejků, která byla tak galantně chráněna v tom, co by se jinak mohlo zdát jako staromódní válka k ochraně našich životně důležitých naftových zájmů.) A vzhledem k morálnímu stavu našich politiků je to asi tak vše, co můžeme očekávat.
Robert Benchley byl toho názoru, že kdykoliv vláda začně křičet “špioni!”, nevyhnutelně se snaží odvrátit pozornost od vlastního temného podnikání. Snad nám může být odpuštěno, že máme taková podezření, když slýcháme politiky odříkávat mantru o “lidských právech” — obvykle, aby zakryli nějakou pokryteckou a nevyhnutelně chybnou manipulaci Spojených národů silami v Radě bezpečnosti.
Vzhledem k nevyhnutelnému skepticismu ohledně vládní čestnosti (nebo alespoň její kompetentnosti) bychom měli přinejmenším trvat na jasnosti toho, co děláme a na jakých základech to děláme. Neměli bychom podnikat akce na základech toho, že to, co podporujeme nebo potlačujeme, je v jistém smyslu “lidské”, když nic takového neexistuje.
Mnohé z toho, co je lidské, je ve skutečnosti příčinou toho, proti čemu jsme, co potlačujeme, zabíjíme a ničíme ve jménu lidských práv. Abychom uskutečnili druh světa, jehož vize se nachází v dohodách, chartách a komisích, skutečně musíme potlačit a zničit — nebo přinejmenším ovládnout — lidskou přirozenost. Nekonáme v jejím zájmu, jednáme proti ní, nebo ji doplňujeme v případech, kde nám neposkytuje vedení. Jak Katherine Hepburnová řekla Humprey Bogartovi ve filmu Africká Královna: “Lidská přirozenost, pane Allnute, je to, nad co se na tomto světe máme pozvednout.”
Teoretici lidských práv jsou ohledně toho často docela upřímní. Popírají nějaký pokus zakládat tato práva na lidské přirozenosti nebo lidských potřebách a definují je jako “to nejlepší, o co můžeme usilovat”, nebo jako založené na “morální vizi důstojného lidského života”. To je fajn, ale pak není zároveň možné tvrdit, že tato práva jsou “založena na samotné faktu bytí člověkem”. Nejsou; jsou založena na faktu, že jednotlivci jsou lapeni v utiskujících kolektivitách. Proto musejí být podle definice individuálními právy.
Na definování práv z hlediska vyššího lidského snažení není nic špatného, ta však potom budou vyžadovat zcela odlišné ospravedlnění než práva založená na lidských potřebách. Zahrnují vlastně čistě teologické ospravedlnění: lidská práva se stávají právy, která potřebujeme, abychom dosáhli jistého vytouřeného konečného stavu společnosti, ne práva odvozená z nezachytitelného stavu skutečného lidství. Práva zahrnující unkluzivní fitness tedy budou s větší pravděpodobností v současnosti uznávána ve fundamentalstických islámských společnostech než v západních demokraciích. Společnosti založené na islámském právu jsou však obvykle pro lidskoprávní aktivisty ty nejodpornější.
Lze argumentovat, že lidská práva založená na usilování nejsou o nic méně lidská než ta založená na potřebách. Problém však je, že můžeme usilovat prakticky o cokoliv, a jak zvolíme mezi spolu soupeřícími aspiracemi? Potřeby alespoň dávají nějaká kritéria arbitráže, a velmi nutná, protože mnoho liberálně-demokraticko-individualistických aspirací, nicméně chválihodných, mají kvality, jež jsme zpozorovali, že jdou proti základním potřebám a tudíž maří své vlastní záměry. Má nějaký smysl usilovat o situaci, která je tak nelidská, že je neudržitelná, nicméně eticky žádoucí? Opravdoví puntičkáři budou chtít argumentovat, že takové nemožné usilování je rovněž velmi lidské, a je tomu tak; nejsme nic, ne-li paradoxní zvíře.
Lidská práva a národní zájem
Jedním z hlavních paradoxů ohledně otázky lidských práv je, že se stala ústřední pro zahraniční politiku, jakožto součást promyšlené strategie na ochranu národních zájmů. Lidskoprávním aktivistům se toto tvrzení samozřejmě nebude líbit. Ti, jak je jejich stylem, dávají přednost myšlence, že jednají jen z nejvyšších a nejčistších morálních úvah. Ale i oni připustí, že tyto explicitní zájmy – jako opak obecné touhy Spojených států být dobrými chlapíky světa – měly jednoznačný počátek ve Fordově administrativě. Upřednostňují však nevzpomínat na to, že s tímto postojem záměrně přišel Daniel Patrick Moynihan, aby čelil pokrytectví komunistického bloku Třetího světa.
Moynihana, ambasadora Spojených národů, už unavovalo jen tak sedět a snášet, jak blok na příkaz SSSR používal antikapitalistické moralizování jako základ pro útoky na politiku demokracií. Proto rozvinul strategii protiútoku (či dokonce získání prvního úderu) při kolech o zneužívání „lidských práv“ těmito režimy. Takto brilantně demokracie útočily a obrátily svůj předtím defenzivní postoj kontinuálního omlouvání se. Uložilo to břímě vysvětlování a ospravedlňování na totalitní diktatury a jejich zastrašující vůdce. Nicméně se však nejednalo o něco, co vzešlo z humanitárního zájmu o zaostalé obyvatele těchto teroristických režimů třetího světa, ale z potřeby bojovat proti útočnosti jejich vlád ve Spojených národech, a tedy omezit vliv našeho hlavního soupeře.
Neříkám, že cokoliv senátor Moynihan udělal, mohlo být naprosto cynické, ale bylo u něj zcela jasné, že v první řadě jedná o rozvinutí strategie zahraniční politiky. V A Dangerous Place (1978) to popisuje jako svůj “džu-džitsu” princip: “využít hybnost většiny proti většině”. Bylo to na obranu národního zájmu a v zájmu západní aliance. Jako jedna strategie mezi mnoha na prosazení našich společných cílů měla své místo. Jako omluva pro současnou zahraniční politiku – vzhledem k obrovskému množství dostupného vojenského vybavení z doby studené války a působivému naléhání, že se zdá, že prezidenti a premiéři ono vybavení budou muset použít – si zasluhuje bližší a skeptické přezkoumání. To zahrnuje jak přezkoumání jejích praktických nebezpečí, nejlépe ponechané stratégům, tak jejich teoretických opor. U tohoto posledně zmíněného počinu mohou jinak neužiteční akademici alespoň ukázat, že i když má císař nové šaty, jsou utkány z pochybných syntetických vláken.
konec
přeloženo z: https://nationalinterest.org/article/human-nature-and-human-rights-409