Morálka přežití
„Západ dosud nepochopil, že bílí ve světě, který se stal pro své obyvatele příliš malým, jsou nyní menšinou a že šíření jiných ras odsuzuje naši rasu, mou rasu, nenávratně k vyhynutí v příštím století, pokud se budeme pevně držet našich současných morálních principů.“
Jean Raspail, Tábor svatých
Ztráta rasové identity v západním světě je příznakem hlubší krize uvnitř evropských národů, jejichž kultura a technologie poskytly světu mnoho z toho, co dnes známe jako moderní civilizaci. V jádru je tato krize nevyhnutelným důsledkem hlubokého a možná i fatálního nepochopení podstaty morálky. Ztratili jsme ze zřetele starodávné a věčné zákony přírody, na kterých musí být naše civilizace založena, chceme-li přežít. Už si nemůžeme dovolit luxus oddávat se univerzalistickým altruistickým principům, které, ať se zdají jakkoli ušlechtilé, nás dohnaly na pokraj zkázy.
Demografické projekce založené na americké a evropské imigrační politice, stejně jako důkazy vlastních smyslů při procházce ulicemi jakéhokoli velkého západního města, ukazují na bezútěšnou budoucnost. Během století nebo dvou, možná i dříve, přestanou národy Západu, jejichž předkové pocházejí z nordických a alpinských subras Evropy, existovat jako soudržný celek. Jak rychle konec nastane, závisí na míře imigrace, rozdílné porodnosti mezi etnickými skupinami a míře plodnosti dětí u smíšených ras. Konečný výsledek je však daný, pokud se budeme držet současného kurzu.
A přesto je otevřená diskuse o výsledku, o úpadku rasy, která dala vzniknout první a možná jediné technologické civilizaci na světě, obvykle umlčena slovy jako „rasista“, „bigot“ a „xenofob“. Ani chybný morální systém, který toto mlčení vynucuje, ani lidé, kteří ho podporují, nepřežijí zánik Západu. Ale až Západ zanikne, bude malou útěchou, že i ti, kdo jsou za to zodpovědní, zahynou. Pokud chceme obrátit kurz, je nezbytné, abychom podnikli kroky nyní, než bude příliš pozdě.
Pokud je dnes západní morální systém vadný, jak ho lze napravit? První otázka, kterou si musíme položit, je, zda je morální, aby etnické skupiny i jednotlivci usilovali o přežití. A pokud ano, jaké morální činy můžeme podniknout k zajištění přežití? Jaký musí být morální základ naší civilizace, pokud nemá být ztracena? Richard McCulloch ve své knize Osud andělů nazývá tyto otázky otázkou „konečné etiky“.
Morální dilema Západu
Dilema našeho lidu je výsledkem hlubokého mylného pojetí přírody a morálky. Vychází z mylné, sentimentální víry, že altruismus lze rozšířit za hranice jeho evolučního původu – příbuzenských vztahů a altruismu v rámci skupiny – na celé lidstvo. Vyplývá z neschopnosti akceptovat roli genetických faktorů při definování lidského temperamentu a potenciálu.
Standardy, které řídí veřejnou debatu, připomínají temný středověk v tom, že nemají žádný základ ve vědě ani v lidské zkušenosti. Místo toho se skládají z moralistických tvrzení odvozených ze světonázoru zakořeněného v radikálním rovnostářství. Dlouhodobé důsledky dodržování těchto principů jsou zřídka zkoumány, natož aby byly podrobeny vědeckému zkoumání.
Většina lidí na Západě by souhlasila s tím, že vrozený smysl pro správné a špatné hraje klíčovou roli v západním morálním systému, systému, který si cení individuální hodnoty a vzájemné spravedlnosti. Tragédií tohoto morálního názoru je, že se rozšířil na celý svět – zdánlivě jde o nejušlechtilejší chování, jaké kdy lidstvo projevilo – a stal se hrozbou pro přežití Západu.
Jak biolog Garrett Hardin ukázal ve své eseji z roku 1982 „Diskriminační altruismy“, univerzalismus – chimérický Jeden svět bez hranic a rozdílů – je nemožný. Skupiny, které praktikují neomezený altruismus, nespoutané myšlenkami na sebezáchovu, budou v životní soutěži znevýhodněny, a tak budou časem eliminovány ve prospěch těch, které omezí své altruistické chování na menší podmnožinu lidstva, obvykle na své vlastní genetické příbuzné, od nichž získají reciproční prospěch.
Profesor Hardin píše:
Univerzalismusje altruismus praktikovanýbez rozdílupříbuzenských vztahů, známostí, sdílených hodnot nebo blízkosti v čase či prostoru… Lidem, kteří přijímají myšlenku biologické evoluce od améby k člověku, se může vize sociální evoluce od egoismu k univerzalismu zdát pravděpodobná. Ve skutečnostije však poslední krok nemožný… Podívejme se proč.
Představte si v představě svět, v němž společenský vývoj nedošel dále než k egoismu nebo individualismu. Když se na scéně objeví familialismus, co vysvětluje jeho přetrvávající postoj? Musí to být proto, že náklady na oběti, které jednotlivci přinášejí pro své příbuzné, jsou více než uhrazeny zisky dosaženými rodinnou solidaritou…
Argument, který vysvětluje krok k familialismu, slouží stejně dobře pro každý následující krok – kromě posledního. Proč je ten rozdíl? Protože Jeden svět vytvořený univerzalismem nemá – z definice – žádnou konkurenční základnu, která by ho podporovala… Univerzalismus nemůže přežít v konkurenci s diskriminací.
Profesor Hardin dodává: „Nesmíme zapomínat, že po tři miliardy let byla biologická evoluce poháněna diskriminací. I pouhé přežití bez evolučních změn závisí na diskriminaci. Pokud univerzalisté nyní prosadí svou, diskriminace bude opuštěna. I ten nejmírnější impuls ke konzervatismu by nás měl vést k otázce moudrosti opuštění principu, který tak dobře fungoval po miliardy let. Je tragickou ironií, že diskriminace vytvořila druh (homo sapiens), který nyní navrhuje opustit princip zodpovědný za jeho vzestup k velikosti.“
Pro neevropany, z nichž prakticky všichni si zachovávají soudržnost jakožto osobité, diskriminující skupiny, je výhodné zneužívat ekonomické bohatství a společenský řád Západu, což jsou výhody, které si mnozí prokazatelně nedokážou sami vytvořit. Pokud se tato soudržná snaha postaví do konkurence s obětavým západním altruismem, může to vést pouze k jednomu výsledku. V blízké budoucnosti budou Evropané nahrazeni skupinami jednajícími ve svém vlastním zájmu. Z dlouhodobého hlediska nás čeká biologická zkáza. Protože ti, kdo nás nahrazují, ze své podstaty nezachovávají naše morální standardy – jinak by nás nenahradili – náš chybný morální systém zmizí s námi.
Skutečnost, že univerzální, obětavý altruismus ničí ty, kdo ho praktikují, je jeho nejzřetelnější vadou. Každý přežitelný morální řád si to musí uvědomit.
Kosmická rasa
Sen o utopii, v níž panuje rasová harmonie, se nikdy nenaplnil. Dnes je rasové vměšování hrozbou pro samotnou existenci západních národů. Lawrence Auster , autor knihy Cesta k národní sebevraždě: Esej o imigraci a multikulturalismu , shrnul situaci jinde takto:
Moderní liberalismus nám říkal, že rasové rozdíly nehrají roli, a na základě tohoto přesvědčení se liberálové pustili do proměny Ameriky v multirasovou, integrovanou a rasově slepou společnost. Nyní však právě toto úsilí vytvořilo tolik rasového uvědomění, rasových konfliktů a rasové nerovnosti, že titíž liberálové dospěli k závěru, že jediný způsob, jak tyto problémy překonat, je sloučit všechny rasy do jedné. Ti samí lidé, kteří vždy odsuzovali jako extremistického šílence každého, kdo varoval před „rasovým ředěním bílé Ameriky“, nyní navrhují nejen ředění bílé Ameriky, ale její úplnou eliminaci. Rasově slepá ideologie vedla přímo k nejvíce rasově uvědomělému – a vskutku genocidnímu – návrhu v dějinách světa.
Tuto změnu strategie signalizoval titulní článek speciálního vydání časopisu Time z podzimu 1993. Článek obsahoval počítačem syntetizovaný obraz ženy, která představovala směs všech etnických složek populace Spojených států v jejich současném poměru. Podprahové poselství, které tento počítačový android, zjevně stále převážně evropského původu, sděloval, znělo: „Nebojte se, tohle je neškodné.“ Nebo, v současném idiomu multikulturalismu, „oslavme naši rozmanitost.“ Tento obrázek samozřejmě představuje naprosté zničení rozmanitosti, nikoli její zachování.
Tento počítačem generovaný android je lež. Americká populační základna se rychle mění. Bílí nyní mají méně dětí, a proto je méně bílých v plodném věku, než Time předpokládá. To se děje po celém světě. Otázkou je, jaký by byl výsledek, kdyby byl tento plán realizován ve větším měřítku, doveden k logickému závěru ve světě bez hranic? Android Time je pouze mezistanicí na cestě k tomu, co někteří s láskou nazývají Kosmickou rasou.
Lidé evropského původu tvoří něco málo přes deset procent světové populace, ale od roku 1980 tvoří bílí porody jen o něco více než pět procent nově narozených dětí na světě. Porodnost na Západě klesla na nebezpečně nízkou úroveň, nyní přibližně 1,8 dítěte na ženu. Pro vyvážení úmrtí je nutná úroveň 2,1. Porodnost v zemích třetího světa zůstává velmi vysoká, a to z velké části díky přílivu západních potravin, léků a „mírových operací“. Protože lidé nejsou počítačové morfy, ale mají samostatné předky, předpokládejme, že podíl lidí evropského původu je nyní šestnáctinou populace plodící děti. Až bude experiment Čas dokončen v celosvětovém měřítku, výsledný člověk bude mít pouze jednoho bílého prapraprarodiče. Bude viditelně Asiat, protože asi 60 procent světové populace jsou Asiaté. V zaokrouhlených číslech to odpovídá deseti ze šestnácti prapraprarodičů, včetně čtyř pouze z Číny. Tři by pocházeli z Indie a další tři z jihovýchodní Asie a Středního východu. Afrika by dodala tři a nebílá Latinská Amerika a karibská oblast zbývající dva.
V tomto scénáři, který se již odehrává na severoamerickém kontinentu, v Evropě a Austrálii, by jediný evropský předek nezanechal v homo cosmicus žádné rozeznatelné zbytky . Evropané by vyhynuli, čímž by se naplnila noční můra, kterou Jean Raspail popsal v knize Tábor svatých . Nejde o odsouzení žádného skutečného člověka s takovým předkem. Nicméně tento proces by vymýtil biologickou rozmanitost, kterou multikulturalisté tvrdí, že si váží. Na jejím místě by nastala pouze uniformita, nevratné zmizení všech ras.
Zánik jakékoli rasy je událostí velkého významu. Zničení celé populace je ve skutečnosti genocidou podle definic Úmluvy OSN o genocidě, která definuje genocidu jako „… úplné nebo částečné zničení etnické, rasové nebo národnostní skupiny. Mezi takto definované činy patří … zničení životních podmínek nezbytných pro fyzickou existenci skupiny…“.
Debata o rase musí být formulována v těchto termínech, aby vyjádřila svůj skutečný význam. Bitvu nelze vyhrát tím, že se druhé straně dovolí omezit podmínky debaty tím, že se určitá témata prohlásí za nediskutovatelná. Důsledky jsou příliš závažné.