Jediný skutečně správný přístup
Jen čtvrtý přístup, tedy plné a důsledné řešení všech fatálních trendů, který může znamenat záchranu a dlouhodobé přežití civilizace. Vychází z vědeckých fakt a chladného rozumu místo abstraktních a naivních ideologií. A rovněž z akceptace skutečnosti, že je třeba provádět i tvrdá a nepříjemná opatření, že je třeba přinášet i momentální oběti pro budoucí záchovu a ještě větší rozkvět. Tento přístup také nezná žádná apriorně zastávaná ideologická dogmata a schémata, každou věc vyhodnocuje individuálně samu o sobě, zda je z hlediska záchovy žádoucí nebo nežádoucí. Akceptuje mnohé konzervativní náhledy, ale akceptuje i racionální adaptivní změny a inovace.
Je to však cesta náročná a kladoucí jisté nároky na elity a nakonec i celou společnost. Vyžadovalo by to (1) změnu myšlenkového paradigmatu: tedy že nejde primárně o hodnoty a uspořádání, jak je to v politice a vůbec veřejném prostoru zažito dnes, nýbrž primárním předmětem zájmu by měly být tyto rasové, genetické a demografické otázky; a (2) nový typ elity – chladně racionálně uvažující a k důrazným krokům odhodlanou elitu, která by dala přednost záchově vlastní rasy a civilizace před utopickým snílkovstvím i vlastním prospěchářstvím. Vcelku by to také chtělo ochotu akceptovat jistá tvrdá opatření a přinášení jistých obětí. Krom toho nejen elita, ale i široká veřejnost by do určité míry musela tuto změnu paradigmatu vzít za svou a být ochotna snášet jistá nepříjemná opatření. Musela by elitu v tomto podporovat a společně s ní dobrovolně uskutečňovat projekty, které by naši civilizaci opravdu mohly zachránit.
Potřeba obratu k rasovému a eugenickému smýšlení souvisí i obecně s tím, že alternativa by se vůbec měla více obrátit k rasovým, genetickým a demografickým otázkám, které jsou ve skutečnosti nejdůležitější, nikoli otázky hodnotové, otázky, jak uspořádat společnost nebo otázky týkající se aktuálního dění (jako válka na Ukrajině). Na to ale asi většina alternativy nemá, a to z důvodu jakési ideologické omezenosti (tj. např. povrchním kulturalismem vedené přesvědčení, že hlavní je národní stát nebo západní hodnoty a nikoli rasová identita, nebo že eugenika je z pozice konzervatismu nepřijatelná). Druhým důvodem je, že i pro většinu alternativy jsou rasová a podobná témata prostě příliš nekorektní a radikální.
Avšak není pochyb, že z hlediska přístupu je jedinou cestou upřímný náhled nevyhýbající se ani tomu nejnekorektnějšímu a nejnepříjemnějšímu – a k tomu úplnost a důslednost, tedy že se řeší všechny fatální trendy bez výjimky, a to dlouhodobě a dostatečně důrazně, aby byly eliminovány.
V konkrétnějších obrysech by skutečným řešením fatálních trendů naší civilizace mohlo být jedině ustavení jakéhosi nejvyššího koncilu, rady pro populační a genetické záležitosti (složené z genetiků, demografů, etnologů apod.). Ten by stál nad běžnou politikou, která by byla ponechána demokratické volbě lidí a do ní by se nepletl (demokracie by byla zachována – aby bylo učiněno zadost výhradám, aby nedošlo k nastolení totality). Tento koncil by ale měl jedno zásadní pole působnosti – zabývat se a řídit migrační dění, zavádět eugenická a propopulační opatření, udržovat rasovou identitu obyvatelstva atd. – a tím udržovat rasové, genetické a demografické základy své civilizace. Z historie i současnosti je vidět, že bez tohoto cíleného zasahování nakonec každou civilizaci čeká zánik; zde přístup laissez-faire nefunguje. A běžnému lidu, proměnám jeho nálad, demokratickému hlasování tyto zásadní věci nelze ponechat, to opravdu musí řešit příslušně vzdělaná elita.
Praktický příklad
Všechno výše řečené jsou jen teoretické úvahy a domněnky. Přesto však existuje praktický příklad dokazující, že smýšlení zabývající se rasovými, genetickými a demografickými otázkami je to nejdůležitější a také může vést k trvalé záchově a nanejvýš pozitivním výsledkům. Jistou dobu k němu existoval příklon v USA, hlavně ve 20. letech (zastavení imigrace, eugenická legislativa a zákony proti míšení apod.). Hlavním předmětem zájmu byly otázky imigrace, kde jedině se prosadilo něco zásadního významu. V jiných ohledech to bylo slabší. Eugenická legislativa vedoucí k malému množství sterilizací mentálně retardovaných apod. nemohla mít významnější efekt, legislativa proti rasovému míšení nebyla schválena na území celých USA a nebyla důsledně vymáhána; navíc toto nebylo skutečné řešení; tím mohlo být celkové rasové oddělení. Druhou chybou byla absence skutečné důslednosti, celospolečenského konsenzu a dlouhodobého hlubokého přesvědčení. Byla to jen dočasná ideová módní vlna bez hlubšího zakořenění, přítomná vlastně jen mezi částí tehdejší americké elity, nedotažená do konce. Nakonec nevyhnutelně opadla a zmizela.
Přesto však jednoho velkého úspěch dosáhla, a ten na několik desetiletí Ameriku ovlivnil velmi pozitivním směrem. Roku 1924 byl ve Spojených státech po velkém úsilí a sporech přijat Johnsonův Imigrační Akt, který zastavil imigraci z třetího světa i z méně kompatibilních evropských národů, zredukoval celkovou imigraci na přijatelnou mez, začal klást důraz na kvalitu uchazečů (zavedl určité eugenické hledisko) a preferoval imigraci ze severní a západní Evropy, kteří byli mentalitou a kulturou velmi podobní původnímu bílému osídlení Severní Ameriky. Bylo to velké vítězství skutečně racionálně smýšlejících amerických vlastenců, správně rozeznávajících rozhodující roli rasy a genetiky v osudech národů a civilizací – a výsledky tomu odpovídaly. Díky němu se velká většina imigrantů z „velké vlny“ let 1890-1920 úspěšně asimilovala (ačkoli byli kulturou a mentalitou poněkud odlišní od původnějšího amerického živlu, byli menšinou převážně patřící k bílé rase a tak jím byli nakonec pohlceni bez výraznějšího narušení národního života) a dále do USA přicházeli už jen dobře asimilovatelní lidé v přiměřených počtech. Amerika si tak na dalších 40 let udržela status vyspělé západní země i svébytnou národní kulturu a až do 60. let se těšila rostoucí národní jednotě. Zdálo se, že původní „evropská“ Amerika je zachráněna a čeká ji světlá budoucnost.
Stoddard to správně předpovídal už tři roky po přijetí Imigračního Aktu (1927 365-80): „Když jsou nyní brány cizineckému přívalu uzavřeny, Amerika může stabilizovat svůj národní život a postupně znovuupevnit svou rasovou a kulturní jednotu. Pomalu, ale jistě se opět staneme tím, čím jsme už jednou byli – esenciálně homogenním, stejně smýšlejícím lidem. (…) Amerika vstupuje do nového a lepšího času. Do původní podoby formuje své národní bytí; na pevných základech vztyčuje majestátní strukturu, dostatečně prostornou pro všechny, kteří ji nazývají domovem. Tato nová Amerika je stavěna na pevné skále střízlivého idealismu. Sentimentální teorie i krátkozraký egoismus společně ustupují patriotickému odhodlání a osvícenému rozumu. (…) Navzdory obtížím naší přechodné doby jsou to časy skvělých příležitostí, které dávají příslib dokonce ještě skvělejší budoucnosti. (…) Neboť jen pokud bude Amerika opět upevněna, jen pokud se znovu stane skutečným národem tvořeným sjednoceným, stejně smýšlejícím lidem, může skutečně dosáhnout vysokých met osudu, jichž je schopen. (…) Zde je skutečná výzva pro budoucnost! To proto by každý muž a každá žena, kteří milují Ameriku, měli neúnavně směřovat k národní rekonstrukci. Neboť jakkoli je tento úkol velkolepý, je to pouze přechodný krok k ještě vyšším metám osudu. Vyřešení a překonání našich současných neshod, dosažení, skrze národní jednotu, vyšších sfér duchovní shody a vzájemného porozumění by mělo být tou pravou inspirací pro znovuupevnění Ameriky.“
„Pomalu ale jistě asimilativní síla amerického života musí nevyhnutelně absorbovat všechny, kteří tu žijí, kromě těch, kteří jsou temperamentem a přesvědčením naprosto antagonističtí a neadaptovatelní. Navíc by nám mělo být zřejmé, že jak Amerika bude opět upevňovat svou národní jednotu, její asimilativní síla poroste a stane se tak silnou jako v dřívějších dobách. Za generaci by měla být Amerika, jako celek, v zásadě znovuupevněna. Cizinecký vzdor bude stále tu a tam přetrvávat; avšak jeho zbývající bašty budou jako izolované ostrůvky, postupně zaplavované pohlcujícím působením okolního moře. (…) Pro Ameriku dneška je tento vzdor vážný problém, avšak národní vůle nad ním vynesla rozsudek smrti. Cizinecký odpor se tedy zoufale snaží odvrátit svůj osud a bude pokračovat ve vyvolávání sporů, zatímco život půjde dál. Avšak jak bude s postupujícím časem slábnout, poslední jím vyvolané rozpory se stanou záležitostí prakticky nulové důležitosti. Takový je celkový trend událostí, který by měl normálně proběhnout během nadcházejícího půlstoletí. Znovuupevnění Ameriky je naprosto zřetelně jisté.“ (359-60)
Tato předpověď se naprosto dokonale vyplnila. S odstupem mnoha desetiletí v roce 2014 P. Buchanan napsal (nevěda ale jako téměř nikdo, koho má za toto pozitivní dílo ocenit a čí je to odkaz): „Po čtyři desetiletí před tím, než nastoupil do úřadu J. F. Kennedy, měl americký národ, pokud jde o imigraci, oddechový čas. Během této ‚pauzy‘ se Němci, Irové, Italové, … Poláci, Řekové a Slované, kteří přišli do země zhruba mezi lety 1890 a 1920, jejich děti a vnuci, dokázali úplně asimilovat. Stali se nejen americkými občany, ale skutečnými Američany. Tavící kotel národů se stal skutečností. Stali jsme se jedním národem, jedním lidem, mluvícím až na výjimky jednou řečí, sdílejícím historii, kulturu, literaturu, hrdiny i víry.“
Byl to jediný případ, kdy rasoví teoretikové a eugenici byli v nějaké bílé zemi vyslyšeni elitami i velkou částí veřejnosti a prosadili něco, co mělo skutečně celonárodní, celospolečenský a historický význam – racionální imigrační politiku založenou na promyšlené analýze faktorů rasy, demografie a genetiky – a výsledky byly naprosto excelentní (jediným nedostatkem bylo, že tento akt se nevztahoval na imigraci z Latinské Ameriky, ovšem kdyby racionální étos amerických rasových teoretiků vydržel, jistě by za jistý čas došlo k nápravě a byl by rozšířen i na imigraci z jihu amerického kontinentu).
Bez ohledu na tento dočasný úspěch v jediné zemi však problém imigrace a byl a je v bílých zemích řešen naprosto nedůsledně a polovičatě – a v některých už vlastně řešen není skoro vůbec. Totéž se týká pozdějšího problému vymírání. Pokud jde o řešení dysgenického úpadku, zde se nedospělo dokonce ani k pokusům s nějakým větším významem. Imigrační Akt z roku 1924 tak je opravdu zcela ojedinělou výjimkou, kdy se správné pochopení sil řídících osudy národů na několik desetiletí prosadilo v celostátní politice. A byl to vskutku radikální obrat od politiky takřka neomezených dveří k jejich výraznému přivření. Do 60. a 70. let sice i většina ostatních bílých zemí udržovala politiku nepřipouštějící nebo silně omezující neevropskou imigraci, ale to šlo spíše o dědictví minulých dob založené na instinktivním etnocentrismu než na vědomém a racionálním porozumění, které rasoví teoretikové už na počátku 20. století v této věci měli a které by tento postoj mohlo učinit cíleně zastávaným, důsledným a trvalým. Proto bílé národy postupně tuto politiku naprosto neprozřetelně opustily.
Nakonec však i Amerika ojedinělý úspěšně dosažený pozitivní odkaz svých rasových teoretiků a eugeniků v 60. letech naprosto hloupě a krátkozrace zahodila.
-konec-
categories: Úvahy, Aktivismus, praktické kroky pro bělošskou obrodu