Morálka přežití II

Dvojí morální kodex

Proč ale na rase záleží? Odpověď spočívá v biologii genů a v dopadu genetického příbuzenství na altruismus. Po mnoho desetiletí byl altruismus paradoxem evolučních teorií. Sám Darwin si uvědomil, že altruismus je obtížné vysvětlit z hlediska individuálního „přežití nejschopnějších“. Philippe Rushton ve své knize Rasa, evoluce a chování píše: „Pokud se nejaltruističtější členové skupiny obětují za ostatní, riskují, že zanechají méně potomků, kteří by předali právě ty geny, které řídí altruistické chování. Proto by byl altruismus vybrán proti a sobectví by bylo vybráno.“

Profesor Rushton naznačuje, že tento paradox řeší teorie genetické podobnosti, obor, jehož průkopníkem byl biolog W. D. Hamilton a další. Profesor Rushton píše:

Procesem známým jako výběr příbuzenských příbuzných mohou jednotlivci maximalizovat svou inkluzivní zdatnost, nikoli pouze individuální, a to zvýšením produkce úspěšných potomků jak u sebe, tak u svých genetických příbuzných… Geny jsou to, co přežívá a předává se dál, a některé ze stejných genů se najdou nejen u přímých potomků, ale i u sourozenců, bratranců, synovců/neteří a vnoučat… z evolučního hlediska je altruismus tedy prostředkem, jak napomáhat šíření genů.

Postupem času vedl výběr příbuzných k dvojímu morálnímu kodexu, altruistickému kodexu pro genetické příbuzné a nealtruistickému kodexu pro všechny ostatní. Antropologové naznačují, že se lidé vyvinuli procesem migrace a kmenových válek mezi skupinami složenými z geneticky příbuzných jedinců. V knize Nová teorie lidské evoluce napsal Sir Arthur Keith:

Proces, který zajišťuje evoluci izolované skupiny lidstva, je kombinací dvou principů… totiž spolupráce s konkurencí… Domnívám se, že od samého počátku lidské evoluce bylo chování každé místní skupiny regulováno dvěma morálními kodexy, které Herbert Spencer rozlišil jako „kodex přátelství“ a „kodex nepřátelství“.

Garrett Hardin píše: „Základní charakteristikou kmene je, že by se měl řídit dvojím morálním standardem – jeden druh chování pro vztahy v rámci skupiny, jiný pro vztahy se skupinou vně.“ Vztahy v rámci skupiny se vyznačují spoluprací, zatímco vztahy s vnější skupinou se vyznačují konfliktem. Liberálové se snažili zpochybnit význam kmenových konfliktů a tvrdili, že tyto rozdíly se ztratily, jakmile skupiny dosáhly velikosti národa. Tímto však míjejí zásadní poselství teorie genetické podobnosti. Národní etnické skupiny představují růst a konsolidaci geneticky příbuzných kmenů v průběhu času.

Profesor Hardin tvrdí, že vzhledem k povaze altruismu a soutěživosti je dvojí morální kodex nevyhnutelný a nelze jej z lidské společnosti vyloučit:

Pokud mezi kmeny neexistuje konkurence, blíží se hodnota altruismu z hlediska přežití v přelidněném světě nule, neboť to, čeho se ego vzdá, nutně… přechází do společného vlastnictví. To, co se stane součástí společného vlastnictví, nemůže podporovat přežití oněch sklonů ke sdílení, které danou věc do tohoto fondu vložily – ledaže by sdílení podléhalo určitým omezením. Omezit sdílení však znamená vytvořit kmen, což představuje odmítnutí myšlenky „jednoho světa“… I kdyby se stav „jednoho světa“ podařilo nastolit, brzy by se opět rozpadl na uskupení kmenů.

Rozdíl mezi vnitřní a vnější skupinou funguje dodnes; posunulo se pouze bojiště. Kmenové války byly nahrazeny územním iredentismem a soupeřícími mírami porodnosti.

Liberální kampaň za odstranění pocitů národní, kulturní nebo rasové solidarity mezi západními národy byla podniknuta převážně v naději, že zrušení „tribalismu“ zahájí éru světového míru. Jak ukázal profesor Hardin, tribalismus nelze odstranit. A co hůř, jakákoli idealistická skupina, která jednostranně rozloží svůj vlastní kmenový smysl, bude smetena skupinami, které si ten svůj zachovaly. Pokud se současný směr nezmění, Západ bude v této nové formě biologické války zničen.

Dvojí kodex morálky je proto základním kamenem, na kterém musí být založen jakýkoli trvalý morální řád. Je to také odpověď na otázku konečné etiky položenou dříve: „Je morální, aby etnické skupiny usilovaly o přežití?“ Jelikož je nemožné vyloučit „kmene“ z lidské rasy, odpověď na tuto otázku musí být ano. To, co je neoddělitelně zabudováno do zákonů vesmíru, nemůže být nemorální.

Univerzalisté se mohou snažit karikovat dvojí kodex morálky jako odporný dvojí metr, ale je to něco, co praktikujeme každý den, aniž bychom o tom přemýšleli. Bez něj by žádná skupina, ať už je to rodina, klub, korporace, politická strana, národ nebo rasa, neexistovala. Takto skupiny rozlišují mezi členy a nečleny. Zaměstnanci stejné firmy se k sobě chovají jinak než ke konkurenci. Členové stejné politické strany spolupracují a kandidují proti oponentům. Rodiny ostře rozlišují mezi členy a cizinci. Je snadné přehlédnout dvojí kodex morálky právě proto, že je tak základní součástí lidské přirozenosti.

„Kodex přátelství, kodex nepřátelství“ vysvětluje rasovou loajalitu. Je to rozšíření biologicky nezbytného faktu, že rodiče milují své děti více než děti cizích lidí. Takové pocity jsou normální a přirozené. Přesto se „rasismus“ stal nadávkou, která zastavuje diskusi. Ti, kdo toto slovo používají jako zbraň, říkají, že rasová loajalita je rasismem, když ji projevují bílí, ale oprávněnou hrdostí, když ji projevují nebílí. Toto slovo je jednoduše prostředkem k získání moci nad lidmi, kteří mají přehnané morální zábrany.

Biologie rozmanitosti

Pocity rasové loajality jsou zakotveny v biologických rozdílech. Ty jsou autoritativně popsány v knize J. Philippa Rushtona Rasa, evoluce a chování, ale neznamenají, že jedna rasa má právo vládnout nad druhou. Otevřená diskuse o skutečných rozdílech nesmí být považována za morálně odpornou. Vědecká pravda nemůže být rasismem, alespoň ne v pejorativním smyslu , v jakém se toto slovo používá nyní.

Většina forem chování (bělochů), které jsou charakterizovány jako rasismus, nezahrnuje nevyprovokované útoky na lidi jiných ras, ale je jednoduše přirozenou loajalitou lidí k vlastní skupině. Jsou nezbytné pro přežití. Nevyprovokované násilí je morální zlo, ale podle všech statistických měřítek jsou běloši drtivou většinou oběťmi rasově motivovaných zločinů, nikoli pachateli.

Černoši tvoří dvanáct procent populace, ale páchají téměř dvě třetiny násilné trestné činnosti v Americe, je u nich více než dvanáctkrát vyšší pravděpodobnost vraždy bílých než naopak, je u nich více než tisíckrát vyšší pravděpodobnost znásilnění bílých žen než naopak a bílé si jako oběti trestných činů vybírají v padesáti procentech případů, ve srovnání s bílými, kteří si jako oběti vybírají černochy pouze ve dvou procentech případů.

Mezirasová kriminalita je jen jedním z projevů základního biologického principu zvaného Gauseův zákon vyloučení. Profesor biologie z Univerzity v Kansasu, Raymond Hall, ve své knize Savci Severní Ameriky uvádí tento zákon takto: „ Dva poddruhy stejného druhu se nevyskytují ve stejné zeměpisné oblasti .“ Jeden nevyhnutelně vyloučí nebo vytlačí druhý. Profesor Hall do tohoto pravidla konkrétně zahrnuje i lidi: „Představovat si jeden poddruh člověka, který žije dlouhodobě pohromadě za stejných podmínek s jiným poddruhem, je jen zbožné přání a vede pouze ke katastrofě a zapomnění jednoho či druhého.“

Zapomnění nemusí přijít ve formě fyzického zničení. Může jednoduše zahrnovat ztrátu přirozeného prostředí. Harlem, Watts, East St. Louis a mnoho dalších černošských čtvrtí kdysi obývali bílí. Příchod černochů (nebo jiných nebílých) v dostatečném počtu znemožňuje bílým přežití, zatímco tento proces nefunguje v opačném směru. I bez drsné reality mezirasové kriminality by bílí mohli být eliminováni pouhou ztrátou území. Z biologického hlediska je etnická rozmanitost předehrou ke zničení.

Velká většina lidí, bez ohledu na věk a původ, se nezabývá vzestupem a pádem civilizací. Jako ryby ve vodě si uvědomují své prostředí pouze tehdy, když se rychle a hrozivě mění, což je v životě většiny lidí vzácnost. Přesto civilizace upadají a varovné signály pro tu naši jsou přítomny již více než století. Rčení Rudyarda Kiplinga „Východ je Východ a Západ je Západ a nikdy se dva nesetkají“ předznamenalo poselství Američanů z počátku dvacátého století, Madisona Granta a Lothropa Stoddarda, jejichž knihy Zánik velké rasy a Vzrůstající barevný příliv pomohly zavést imigrační omezení v roce 1924.

Systém kvót podle národnostního původu z roku 1924 byl zrušen v roce 1965 během vlny sebeobviňování, která doprovázela éru občanských práv. Pokud by čínští historikové dvacátého druhého století psali závěrečné dějiny západní civilizace, nepochybně by jako ránu, která zlomila páteř západního člověka, uvedli imigrační zákon z roku 1965.

Elmer Pendell ve své knize Proč civilizace ničí samy sebe shrnul teorie historiků o tom, proč civilizace upadají. Patří mezi ně analogie Oswalda Spenglera se stárnutím a smrtí jednotlivců, teorie morálního úpadku a teorie založené na zhoršování životního prostředí. K té druhé Garrett Hardin v knize Meze altruismu poznamenává : „Žádná civilizace se nikdy nevzpamatovala poté, co zničila své životní prostředí.“ Všechny tyto teorie mají své kouzlo, ale žádná z nich neposkytuje úplné vysvětlení toho, co se děje na Západě.

Pendellova vlastní hypotéza se zdá být bližší pravdě. Civilizace vzniká, když přirozený výběr produkuje lidi s nadprůměrnou inteligencí. Jakmile zakladatelé přemohou přirozené síly selekce, ti, kteří by byli z populace odstraněni kvůli svým nižším schopnostem, přežijí a plodí více dětí než inteligentnější zakladatelé. Francis Galton, bratranec Charlese Darwina a autor knihy Dědičná genialita , jako první poznamenal, že „významní muži“ mají méně dětí než průměr. Nakonec úroveň inteligence populace klesne pod úroveň potřebnou k udržení civilizace.

Pendell naznačuje další faktor kolapsu civilizací, postupné znehodnocování etnicky homogenních zakládajících populací v důsledku ztrát ve válkách a ve starověku i odvádění otroků. Moderní analogií otroctví je imigrace. Tenny Frank ve své knize Dějiny Říma napsal: „Původní národy byly zpustošeny ve válkách a rozptýleny při migracích a kolonizaci a jejich místa byla zaplněna převážně východními otroky.“ „Nemůžeme mluvit o duchu Říma ani o kultuře Říma,“ řekl Frank, „bez definování, zda se jedná o Řím z roku 200 př. n. l. nebo 200 n. l..“

Theodor Mommsen v knize Dějiny Říma napsal : „Patricijský živel… se v průběhu staletí stále více zmenšoval a v době Caesara neexistovalo více než patnáct nebo šestnáct patricijských rodů (klanů).“ V roce 9 n. l. byly přijaty zákony, které vyžadovaly, aby každá patricijská rodina měla tři děti. Otrava olovem je spojována s neschopností zvrátit úbytek římské krve, ale důvody nemění výsledek. Ani ve starověkém Římě nezůstávali otroci otroky navždy a jejich postupné prolínání do obyvatelstva míšením by přispělo k zániku Říma. Stejná situace, masivní příliv nezápadních národů a porodnost pod úrovní obměny, ohrožuje dnešní Západ.

Leave a comment