2. Tropičtí a subtropičtí hominidé jako rostlinožravci
Primáti se po vyhynutí dinosaurů rychle vyvíjeli. Živili se rostlinnou potravou a ti, kteří se vyvinuli v opice a lidoopy, zůstali převážně býložravci, do určité míry doplněnými hmyzem. Několik primátů, zejména paviáni a šimpanzi, někdy zabíjí malé savce kvůli potravě, ale maso se nikdy nestalo více než malou součástí jejich stravy (Strum, 1981).
Australopithekové se nadále živili převážně rostlinnou potravou. To lze určit z opotřebení jejich zubů, které ukazuje, že se živili převážně listy a plody (Grine a Kay, 1988). Pravděpodobně se živili také hlízami, ořechy, travními semeny a hmyzem (Isaac, 1978; Parker a Gibson, 1979). Vzhledem k tomu, že Australopithekové byli nahrazeni Homo erectus a ti z nich, kteří žili v tropické a subtropické Africe, zřejmě se i nadále živili především býložravci (Stahl, 1989), neexistoval žádný přesvědčivý důvod, proč by měli přejít na maso. Teploty v subsaharské Africe se pohybují mezi 20 a 25 stupni Celsia s malými sezónními výkyvy v průběhu roku, s výjimkou extrémního jihu, kde je klima mírně teplé. Po celý rok je k dispozici až 129 druhů rostlinné potravy (Peters, O’Brien a Box, 1984), včetně bobulí, ovoce, cibulí a hlíz během období dešťů a výhonků a listů během období sucha. K dispozici je také hmyz, jako jsou mravenci a termiti (Stahl, 1984). Představa, že časní afričtí hominidi lovili středně velké a velké býložravce, byla v nedávných antropologických pracích zpochybněna Binfordem (1985), který ukázal, že nahromadění kostí velkých býložravců na lokalitách hominidů nesou stopy po zubech masožravců, na kterých jsou překryty stopy po kamenných výřezech hominidů. To naznačuje, že velká zvířata byla lovena a zabíjena hlavně lvy a leopardy a že časní hominidi kosti sháněli a drtili, aby získali morek. Blumenschine (1989) také tvrdí, že časní afričtí hominidi byli spíše mrchožrouti než lovci. Lvi a leopardi nebyli schopni extrahovat mozky z lebky ani dřeň z velkých kostí a právě tyto části se nacházejí převážně na místech hominidů, což naznačuje, že se živili těmi částmi, ke kterým se lvi a leopardi nedostali.
Závěr, že lidé v tropických a subtropických zeměpisných šířkách nikdy nebyli při získávání potravy do značné míry závislí na lovu zvířat pro maso, podporují pozorování současných lovců a sběračů. Mnoho neobdělávajících populací žijících v tropickém a subtropickém prostředí se živí převážně rostlinnou potravou, jejíž četné druhy jsou k dispozici po celý rok (Lee, 1968; Tooby a de yore, 1987). Současní Pygmejové a Křováci konzumují 60 až 110 druhů rostlinné potravy, což tvoří přibližně 70–85 procent jejich stravy (Stahl, 1984). Australští domorodci v západní poušti získávají 70–80 procent své potravy z rostlin a zbytek z vajec a hmyzu. Nemají dobře vyvinuté techniky skupinového lovu (Gould, 1969). Lidé z kmene Gadio na Nové Guineji získávají 96 procent své potravy z rostlin a pouze 4 procenta z masa (Dornstreich, 1973). Díky snadné dostupnosti rostlinné potravy po celý rok, spolu s hmyzem a vejci, se lidé v tropické a subtropické Africe nikdy nemuseli spoléhat na maso jako zdroj potravy a nebyli pod silným selekčním tlakem, aby si osvojili kognitivní dovednosti potřebné k lovu velkých zvířat.
Životní styl současných křováků Kung v poušti Kalahali poskytuje užitečný vhled do relativní snadnosti zajišťování zásob potravin pro lovce a sběrače v tropických zeměpisných šířkách. Jak popisuje Lee (1968), ženy sbírají rostlinnou potravu přibližně každý třetí den a muži se vydávají na lovecké výpravy přibližně každý třetí týden. To stačí k zajištění jídla pro celou skupinu, včetně kojenců, dětí a starých lidí. Zbytek času mohou lidé trávit odpočinkem v táboře. Pro tyto národy nejsou problémy se získáváním potravin časově ani kognitivně náročné.
3. Chladné podnebí jako selekční tlak pro zvýšení inteligence
Primáti se vyvinuli v tropickém a subtropickém podnebí. Nikdy se nedokázali vyrovnat s mírným prostředím, protože jelikož se živí rostlinami, nemohou najít nic k jídlu v zimě a na jaře, kdy rostlinná potrava není k dispozici. Chladné teploty pro ně představují problém a chladná období globálních výkyvů světové teploty je vystavují selekčnímu tlaku na zvýšení inteligence, aby přežili. Jeden z těchto případů nastal asi před 54–52 miliony let v polovině eocénu, kdy primáti vykazovali zrychlený nárůst velikosti mozku, po kterém následovalo období pomalejšího růstu po návratu teplejších podmínek (Pickford, 1988). Lze usuzovat, že během tohoto období globální ochlazení vyvíjelo selekční tlak na primáty, aby zvýšili inteligenci.
Střední miocén, přibližně před 16 miliony let, byl teplým obdobím a do Eurasie migrovaly dva druhy hominoidů (Pliopithecus a Dryopithecus). Přežily až do ochlazení, ke kterému došlo na konci miocénu, asi před 14 miliony let, a poté vyhynuly, s výjimkou tropické jihovýchodní Asie, kde se z nich vyvinuli orangutani (Pickford, 1986). Tito hominoidi dokázali přežít v tropickém a subtropickém podnebí, ale evidentně nebyli dostatečně inteligentní, aby přežili v náročnějším mírném a chladném prostředí Eurasie.
Jedinými hominidními druhy, které překonaly problémy s přežitím v chladném mírném podnebí Eurasie, byli Homo erectus a Homo sapiens. Problémy s přezimováním byly značné i během teplých období, jako je to současné, ale během periodických zalednění byly tyto problémy mnohem závažnější. Většina posledních 80 000 let byla chladnější než dnes. Během hlavního wormského zalednění, které trvalo přibližně 24–10 000 let, klesly zimní teploty v Evropě a severovýchodní Asii o 5–15 stupňů Celsia. Terén se změnil v chladné travní porosty a tundru s jen několika stromy v chráněných říčních údolích a prostředí bylo v podstatě podobné prostředí dnešní Aljašky (Nilsson, 1983). Přežití v těchto podmínkách by vyžadovalo větší inteligenci, než jaká byla vyžadována v tropickém a subtropickém podnebí subsaharské Afriky.