Římští patriciové
Nell Painter, autorka výše zmíněné knihy Dějiny bílých lidí, považuje za „udivující“, že americký vědec a nordicista Madison Grant (1865-1937) v knize Zánik velké rasy (1916) tvrdil, že římská šlechta byla severského původu, ovšem pro tento názor existují dobré důkazy. Existuje mnoho bohatě ilustrovaných knih o starověkém Římě s příklady posmrtných masek, bust a soch, které jasně zobrazují římské patricijské osobnosti nejen jako Evropany, ale jako severoevropany.
Vynikající studie R. Petersona s názvem Klasický svět (1985), která zahrnuje analýzu 43 řeckých a 32 římských postav, je přesvědčivá. Dr. Peterson vysvětluje, že Římané si malovali posmrtné masky, aby zachovali barvu i tvar tváří svých předků. Modré oči, světlé vlasy a světlá pleť jsou běžné. Dobrým příkladem rasového typu je slavná portrétní busta Lucia Junia Bruta, zakladatele Římské republiky, která pochází ze čtvrtého století př. n. l. Brutova tvář je identifikovatelně germánská, stejně jako barva jeho očí. Sochař použil slonovinu na bělmo a modré sklo na zornice. Nebo si vezměte slavnou mramorovou hlavu patricijské ženy z konce prvního století n. l., která je často součástí ilustrovaných přehledů císařského Říma, aby demonstrovala módu vlnitých vlasů. Její rysy jsou typicky severoevropské: jemný orlí nos, vysoké lícní kosti a hranatý a spíše dlouhý než kulatý obličej. Dalším klasickým příkladem je slavná freska z Vily mystérií v Pompejích, která zobrazuje čtyři ženy podstupující rituální bičování. Jsou vysoké, světlou pletí a hnědé vlasy.
Existují také důkazy z římských jmen. Rutilus znamená „červený, zlatý, kaštanový“ a pochází ze slovesa rutilo , které znamená „zářit načervenalým leskem“. Rufus , což znamená rudý, bylo běžné římské příjmení nebo přezdívka používaná pro osobní charakteristiku, jako například zrzavé vlasy. Flaviovci byli aristokratický klan, jehož příjmení bylo odvozeno od flavus , což znamená zlatožlutý. Flaminovci byli další šlechtická rodina, jejíž název klanu pocházel ze slova flamma , což znamená plamen, což naznačuje zrzavé vlasy.
Podle Plutarcha měl Marcus Porcius Cato „zrzavé vlasy a šedé oči“, Lucius Cornelius Sulla, vojevůdce a diktátor, „modrošedé oči a blond vlasy“ a Gaius Octavius (Augustus), první římský císař, měl „jasné oči a žluté vlasy“. Nedávná analýza starověké mramorové busty císaře Caliguly odhalila částice původního pigmentu zachycené v kameni. Odborníci obnovili barvy, aby ukázali, že šílený vládce měl rudou pleť a zrzavé vlasy.
Milostná poezie Publia Ovidia Nasa, lépe známého jako Ovidius (43 př. n. l. až 17 n. l.), nabízí mnoho důkazů o barvě pleti římských žen vyšších vrstev v raných letech říše. To, že Ovidius připisuje blond vlasy mnoha bohyním – Auroře, Minervě, Ceres, Dianě a Venuši – nám něco říká o římském ideálu krásy; to, že popisuje mnoho svých milenek stejným způsobem, nám říká, že severský typ se v císařském Římě stále vyskytoval. „Jsem blázen do dívek, které mají světlovlasou a bledou pleť,“ píše ve svých Amores z roku 15 př. n. l., ale „brunetky jsou také úžasné milenky.“ Obdivuje kontrast „tmavých vlasů na sněhobílém krku“ a zbožňuje mladé dívky, které se červenájí. Jedna z jeho oblíbených milenek je „vysoká“ s „broskvově hnědou pletí“, „slonovinovými tvářemi“ a „zářivýma očima“. Další byla „elegantní řecká blondýnka“.
Odkud tedy Římané pocházejí? Byli to latinský národ, ačkoli podle legendy, která může mít určitý reálný základ, byli mezi zakládajícími rasami i řečtí kolonisté a trojští uprchlíci. Latini byli jedním z osmi severských kurzívních kmenů – Apuliové, Bruttiové, Lukáni, Sabinové, Samnité, Umbři/Oskové a Benátové – kteří se kolem roku 1000 př. n. l. stěhovali na italský poloostrov. Itálie samozřejmě nebyla prázdná. Etruskové žili severně od Říma v dnešním Toskánsku a na poloostrově žili i další bílí lidé s tmavší pletí. Etruskové pravděpodobně byli Kárové z Malé Asie.