O tomto dávném bílém obyvatelstvu jižní Asie, severní Afriky a Středomoří existuje spousta poznatků a dokladů, o nichž referují různí historikové ve svých dílech.
Wells (1931 49): „Mezi ostrovy a na březích tohoto moře byla … četná města a osady, patřící plemeni nebo plemenům zřejmě příbuzným pokrevně i jazykově se západními Basky, jižními Berbery a Egypťany – byli to národové egejští. Tyto národy si nesmíme plést s Řeky, kteří přicházeli do našich dějin mnohem později; byli před Řeky, ale měli v Řecku a Malé Asii města, jako Mykény a Tróju, a založili si velkou a vzkvétající osadu v Knóssu na Krétě.“
Wells (1936 203): „Dříve než se Árjové rozšířili ze svých původních sídel na jih a na západ, zabíralo plémě iberské Velkou Británii, Irsko, Francii, Španělsko, severní Afriku, jižní Itálii a ve stavu už civilizovaném Řecko a Malou Asii. Bylo blízce příbuzné s Egypťany. Soudíc podle pozůstatků, bylo to plémě pomenší, obyčejně oválného obličeje a dlouhé hlavy. Pochovávalo své náčelníky a vynikající lidi v megalitických kobkách …, nad nimiž byly nasypány velké mohyly…“
„Nikoli prvotní Árjové, nýbrž tito snědí běloši kultury heliolitické jsou původci chrámů, jako jsou stonehengeský ve Wiltshire nebo carnacký v Bretagni.“ (207)
„Středozemní nebo iberský oddíl kavkazského plemene se rozšířil za dávných časů po větším prostoru a neměl ráz tak určitý a význačný jako severské. (…) Wilfred Scawen Blunt praví, že Huxley ‚dlouho tušil společný původ Egypťanů a indických Dravidů, snad dlouhý pás lidí hnědé pleti, táhnoucí se z Indie do Španělska za velmi dávných dob.“ (105)
„Stopy sumerského obchodu a snad i sumerské osady se našly v severovýchodní Indii… (…) Mohli být rasově i kulturně docela blízkými příbuznými národů, které tehdy obývaly ganžské údolí.“ (124)
Pečírka et al. (1982 162): „Kromě toho je v Přední Asii a Egejské oblasti dosvědčena ve 3.–1. tisíciletí př. n. l. řada starších jazyků, jež nelze přiřadit k žádné dosud známé jazykové skupině a jimiž většinou hovořily kmeny, jež byly později převrstveny semitským a indoevropským obyvatelstvem. Některé z těchto jazyků známe z písemných památek (jazyk Sumerů, Churritů a Urartejců, Elamců a tzv. Protochetitů; patří sem asi i jazyk minojských Kréťanů…), jiné jenom z vlastních jmen nebo ojedinělých slov, zachovávaných prostřednictvím jiných jazyků (jazyk Kassitů, jazyky předindoevropského obyvatelstva Egejské oblasti a západní Asie).“
Keith píše o antropologické příbuznosti dávného bílé obyvatelstva Mezopotámie, Kavkazu, Egypta a Evropy (1927 216): „Jižní Mezopotámci na začátku čtvrtého tisíciletí př. n. l. měli velké, dlouhé a úzké hlavy; byli spřízněni s národy kavkazského nebo evropského typu a jihozápadní Asii můžeme považovat za jejich kolébku, dokud se neobjeví důkazy vedoucí k jinému závěru. Byli příbuzní s předdynastickými obyvateli Egypta, které popsal Dr. Foquet… Neolitičtí obyvatelé anglických dlouhých mohyl s nimi byli také příbuzní – možná vzdáleně; sumerský typ se v Evropě objevil v paleolitu, protože jedna z nejstarších aurignackých lebek – nalezená v Combe Capelle v Dordogne ve Francii – je velmi podobná starověkému arabskému typu.“
Hrozný píše zejména o alarodských národech v Asii a zmiňuje se i o Kassitech (1949 54-5): „Zdá se, že to bylo nejspíše asijské Podkavkazí …, odkud vyšli nejprve Hamité a brzo za nimi i Semité, aby obsadili jednak Přední Asii, jednak severní Afriku. Proto toto naše umístění ovšem zase jen relativní pravlasti Hamitů a Semitů v Podkavkazí a u Kaspického moře mluví především putování některých prastarých jmen geografických a etnických. Hamité obsadili nejen sever Afriky, nýbrž pronikli i přes Gibraltarskou úžinu i na Pyrenejský poloostrov, kdež jsou reprezentováni hlavně starověkými Ibery, jejichž řeč jeví zřejmě význačné prvky hamitské. Jejich jméno Iberi je patrně v úzké souvislosti se jménem Kavkazských Iberů, jež je s ním úplně totožné. Podobně španělsko-francouzští Baskové, jejichž jazyk se zdá být směsí živlů kavkazských se živly hamitskými (Pokorny), byli na poloostrov iberský zahnáni patrně rovněž z Kavkazu a jeho okolí. Dále nejsou španělské býčí zápasy snad ničím jiným než posledním reflexem boje sumerských reků Gilgameše a Enkidua s býkem; tento zápas, tisíceronásobně zvěčněný na pečetních válečcích sumersko-babylónských, není pak patrně než uměleckým výrazem pro domestikaci býka člověkem. (…) Rovněž sotva můžeme oddělit jméno nubijských, původně zřejmě hamitských Kušitů, zvaných Kúš, Kúsu nebo Kaši, od jména Kaššú, Kúsu, Kaššuchái, řeckého Kossaioi, Kissioi, pro národ Kaššitů, který sídlil v hornatých územích na jihozápad od Kaspického moře a který se ve II. tisíciletí před Kr. na více než půl tisíciletí zmocnil vlády nad Babylónií. Tento národ, příbuzný snad do jisté míry s Elamity, kromě toho však pomíšený s Árijci, dodával Asyřanům své proslavené kúsitské koně a proslul též svými bronzovými předměty a nástroji, nalézanými … v hrobech v Luristánu. Toto jméno Kas vězí ve jménech pozdějšího národa Kaspiů, Kaspioi, a jejich země Kaspiane, jež ležela na jihozápadním břehu Kaspického moře, a též ve jméně Kaspického moře sama, v kterýchžto slovech přípona -pi je elamskou koncovkou plurální. Jiná část tohoto národa Kaspioi byla, jak se zdá, zahnána až do pozdějšího Kafíristánu v pohoří Hindu-Kuš, kde dala jméno zemi Kaspia a snad i tomuto pohoří, znamená-li jeho jméno skutečně – jak se zdá – ‚země kuš Hindů‘. Poslední zbytek těchto východních Kaspijců zachoval se v oblasti města Gilgit v Hindu-Kuši až dodnes. Je to nárůdek Burušo, mluvící řečí zvanou Burušaski, jež je zřejmě příbuzná s dnešními řečmi kavkazskými. Patrně byla i stará kaššitština prastarou řečí kavkazskou, a totéž platí pravděpodobně i o staré elamštině.“